pakobylka

Neobyčejně výstižné. Hořce úsměvná, trochu kousavá pravda, která se těžko zpochybňuje. Patrně je viditelnější ze zorného úhlu přistěhovalce nežli z pohledu rodilého Američana. Nepojednává "jen" o rodičích a dětech a z toho vyplývajících mezigeneračních rozporech. Vypráví o globální krizi středního věku ... nebo spíš o krizi identity. Svého času postihla TU zemi, která se pokládala (a obávám se, že se i nadále pokládá) za nejmocnější a nejdemokratičtější na celém širém světě ... a jeho blízkém i vzdáleném okolí. P.S.: Taky bych chtěla obnovit rovnováhu. Asi bych měla začít šetřit ... abych měla na zakoupení nějaké pěkné balistické střely.

Takové typické - typicky české. To se týká použitého humoru, mezilidských vztahů ... a vůbec - i všeho ostatního. Taky trochu nedotažené - a jen tak na okraj: I to je typické ... pro nás. P.S.: Ze stejnojmenného seriálu jsem až dosud viděla z poměrně těžko vysvětlitelných důvodů jen útržky - a to je k nějakému alespoň trochu objektivnímu hodnocení málo. I tak si troufám tvrdit, že zatímco film kope za okresní přebor, seriál se probojoval do přeboru krajského - nebo dokonce do některé z vyšších klubových soutěží (i když nepomýšlím rovnou na 1. ligu).

----- "Bůh ochraňuj královnu !" ----- Myslím, že pan Brown se rozhodl, že Boha zastoupí. Ne že by snad chtěl zpochybňovat Boží moc a Boží vůli, jenomže takový Bůh, jakkoli vševědoucí a vševidoucí, má na svých bedrech péči o celé stádo svých více či méně problematických oveček, kdežto pan Brown měl jenom svou královnu - tudíž jí mohl věnovat veškerou svou pozornost. A vedl si dobře, neboť ke svému poslání přistupoval nadmíru svědomitě, vědom si své zodpovědnosti. Kromě toho je třeba připomenout, že i královny potřebují oddané a nezištné přátele ... možná o to víc, že jsou královnami. Její a jeho příběh je střídmý, zdrženlivý - i laskavý, naplněný porozuměním, které nepotřebuje velkých slov. P.S.: Oba byli tvrdohlaví a oba měli své vrtochy - svým způsobem si byli velice podobní, i když jejich úlohy v bezohledném světě byly diametrálně odlišné.

"Letiště" mi vždycky imponovalo. Mistrně kombinuje základní dějovou linii s osobními dramaty svých hrdinů ... nadto si dovolí odlehčit vyprávění několika vtipnými scénkami, aniž by sebeméně narušilo velice realisticky vyhlížející atmosféru, výstižně dokreslenou divokým tancem sněhových vloček - těch pravých malých teroristů, kteří marně skrývají své skutečné úmysly za něžnou krásu ledových krystalků. Nicméně pokud máte k dispozici "nejlepší letadlo na světě", na jehož palubě se kromě množiny obvyklých i méně obvyklých cestujících nachází téměř pohádková babička, není na místě ztrácet naději a házet pomyslnou flintu do žita. P.S.: Pouze jeden moment trochu kazí dojem - nějak si nedokážu představit spořádanou, ba přímo předpisově ukázněnou reakci všech zúčastněných v nečekané, fatální, bezprostředně život ohrožující situaci: ----- !!!!! MOŽNÝ SPOILER !!!!! ----- A sice poté, co vyjde najevo, že se v letadle nachází malá, leč plně funkční bomba. Myslím, že v reálu by se leccos odehrálo trochu jinak ... 4,5*

Superpadouši existují - VŽDYCKY existovali, od samotného úsvitu civilizace ... koneckonců - lidstvo se o tom ve své historii přesvědčilo už mnohokrát. Ale jak je to vlastně se superhrdiny ? Tady už si až tak jistá nejsem. Nicméně příběh Davida Dunna přináší odpověď ... nebo alespoň jednu z možných odpovědí (ostatně jako filmové příběhy všech "vyvolených"). Jeho atmosféra je svým způsobem komorní, ale taky převelice stylová - a jen maličko dekadentní ... když se trochu vyzývavě, s nedbalou elegancí houpe v bocích, zahalená závojem téměř neznatelné, leč neobyčejně přitažlivé, nezaměnitelné vůně komiksu ... v lehce nepřítomném, zasněném pohledu odlesk tajemna a mystiky. Má vás zkrátka na háku - a viditelně si to užívá.

Rozervané zevně i vnitřně - takže i trochu frustrující ... taková koncentrovaná, všeobjímající, sžíravá, emocionálně neukotvená depka, kterou spojuje i rozděluje čas - jedna z těch, které vás dokážou pohřbít zaživa. A v hlavní roli ženská duše ... ta, kterou nikdy stoprocentně nepochopíte - nemáte na to, protože je příliš komplikovaná a nepředvídatelná ... a popravdě - ona se sama v sobě taky úplně nevyzná.

----- "Láska je hezká věc, ale peníze se nedají ničím nahradit." ----- Doba se změnila, peníze zůstaly ... a cesty k nim jsou stále v mnoha ohledech trnité - alespoň pro většinu populace. Na každý pád není ke škodě věci nahlédnout do těch zdánlivě důstojných a nevzrušených časů, které pod třpytivým pozlátkem skrývaly přehršel hořkých pilulek. Bohužel musím říct, že nesmělý pokus o životopisný snímek mapující mládí Jane Austenové poněkud pokulhává za filmovým zpracováním jejího díla - přinejmenším co se týká takových románů, jakými jsou "Pýcha a předsudek" (zfilmovaný jako seriál Simonem Langtonem v roce 1995 i jako film Joem Wrightem v roce 2005) nebo "Rozum a cit" (režírovaný Angem Lee v roce 1995). Snad chybí zastřená, trochu omamná starosvětská atmosféra zakletá do zkostnatělých konvencí, které velely panenkám z lepších rodin namísto neplodného vysedávání v koutě nenápadně, leč aktivně lovit výhodné partie ... mladé muže pak neochvějně vedly k servilnosti vůči svým postarším zazobaným příbuzným, kteří by jim snad mohli ve slabé chvilce odkázat své světské statky. Přesto se jedná o dílko vcelku uspokojivé, kterému by možná prospělo, kdyby přestalo více či méně okatě pokukovat po výše uvedených filmařských počinech, a namísto toho se vydalo vlastní neprošlapanou stezkou.

Úvod by se při troše dobré vůle dal označit jako lehce frivolní, leč žádného pikantního dobrodružství se nedočkáte. Přesto se budete podílet na řešení případu, v němž ženský element Sherlocku Holmesovi poněkud zastře jeho pohotovou mysl - a už jenom proto si zaslouží vaši plnou pozornost. Ke škodě věci po velice stylovém a velice nadějném rozjezdu přichází lehké zklamání, neboť přítomnost nadprůměrného množství příznivých okolností je krajně nepravděpodobná. Nejrůznější drobné indicie jsou prostřednictvím dějové linie snaživě podsouvány velkému detektivovi přímo pod jeho slavný nos - celá ta nešťastná historka se tak stává nehodnou jeho důvtipu, a to bez ohledu na to, že nese označení "komedie". Veselost lze vyvolat i důmyslnějším způsobem.

----- "Kdyby explodovalo Slunce, ještě osm minut byste o tom nevěděli." ----- O jednom chlapci, který si prostřednictvím velice bolestné zkušenosti potvrdil, že svět není bezpečné místo pro život - neboť přišel ten "nejhorší" den" ... a explodovalo jeho soukromé Slunce. Vyprávění se Vás nesnaží za každou cenu dohnat k slzám - spíš jen tak testuje, co vydržíte. Nefiguruje v něm žádný Bůh, jenom lidé ... což může být znepokojivé nebo uklidňující - podle toho, jak se na to díváte. V každém případě na mě malý, trochu pošahaný "génius" zpočátku nepůsobil úplně věrohodně - o sympatiích nemluvě. A když jsem se s ním konečně srovnala a začala jsem mu nepokrytě fandit (přitom jsem sahala po 4*), byla mi jen tak z ničeho nic (v rámci očekávaného rodinného sbližování) předhozena genialita jeho matky - taková genialita na druhou ... a to už jsem nějak nerozdýchala - při vší úctě ke všem matkám. Takže nakonec (silnému tématu navzdory) zůstávám u umírněných a trochu pochybovačných 3*

----- "Abyste zdolali temnotu v dálce, tak musíte zdolat temnotu v sobě." ----- Nežli jsem se propracovala k závěrečnému dílu trilogie o zemi zvané Narnie, stihla jsem úspěšně zapomenout většinu ze všeho, co mu předcházelo. Přesto si myslím, že moje děravá paměť není tím hlavním důvodem, proč ve mně snímek s poetickým názvem "Plavba Jitřního poutníka" vyvolal převážně pozitivní emoce. Popravdě došlo k jedné velice zásadní změně: Z děje byli bez milosti vyškrtnuti nejstarší dva ze čtyř sourozenců, kteří fantastický svět Narnie před časem objevili. A jelikož eliminace se týkala právě těch, kteří mi nikdy k srdci nepřirostli, všechno hned vyhlíželo daleko sympatičtěji. Kromě toho se zvedla úroveň použitých triků, vyprávění dávalo smysl a posouvalo se kupředu bez větších zádrhelů. Sice bych očekávala, že hledání a nalézání sedmi mečů jakožto klíčových artefaktů pro boj s čirým zlem bude o něco obtížnější - ale to už bych od "Letopisů Narnie" chtěla příliš. A tak se spokojím se s konstatováním, že Jitřní poutník sice na čtvrtou hvězdu nedosáhl, ale na své plavbě obstál se ctí, přičemž o příznivý vítr v jeho plachtách se zasloužil především Michael Apted. P.S.: Trochu neomalená křesťanská agitka v úplném závěru mě notně rozladila, leč to je čistě můj soukromý problém, který nehodlám zatahovat do hodnocení.