pakobylka

Báječně potrhlá, mírně roztržitá a maličko infantilní záležitost, která lehkovážně boří zavedená schémata klasických pohádek a zaskočená a trochu zmatená vlastní odvahou horlivě staví na jejich troskách vlastní, roztomile výstřední a lehce rozvernou mytologii. Její nadšení je nefalšované a vysoce nakažlivé ... a její fantazie má křídla, která ji bez problémů unesou. Jediné, co ji trochu brzdí v rozletu, je omezený rozpočet - na druhou stranu právě "televizní" tvář, občasná roztěkanost, lehká afektovanost a určitá neobratnost ve vyprávění jí dodávají zvláštní a neobyčejně trvanlivé kouzlo. Pravda, jen tak mimochodem nechává nahlédnout i do svých temnějších zákoutí, kde se ukrývají obrázky přece jenom o něco málo drastičtější, než byste (možná) čekali … ale co byste vlastně chtěli !!! Vzpomeňte na literární klasiky a prolistujte si JEJICH pohádky - mnohé z nich nemají daleko k dětským hororům. "Desáté království" se nebrání odkazu žádné z nich - a navazuje na ně s lehkostí a nezastíranými sympatiemi … k nim, k vám i ke svým hrdinům. Je svobodomyslné a dětsky přímočaré: ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Nebojí se ukázat, že kupříkladu i takový Vlk má srdce - a tak se prostřednictvím svého (a jeho) příběhu … v rámci osvěty a boje za práva menšin … zasazuje o zrovnoprávnění všech nadpřirozených bytostí, které byly po staletí nespravedlivě zatracovány, stíhány, odsuzovány a dokonce i fyzicky likvidovány jen kvůli svému původu. Myslím, že takový postoj je sám o sobě hodný obdivu (a následování), neboť na přelomu dvacátého a jednadvacátého století ještě nebyl tak úplně obvyklý. P.S.: Objektivně vzato - na čistých 5* ta vlčí pohádka nemá … ale na tom nesejde. Patří k těm, ke kterým se vždycky budu ráda vracet, protože svou hravostí a bezprostředností spolehlivě zahání chmurné myšlenky téměř všech druhů, poddruhů i rozměrů. Její střízlivá, a přece podmanivá poetika v kombinaci s nápaditým a VELICE osobitým humorem mě zasáhla přímo do srdce ... a myslím, že tu střelu nelze vyoperovat.

Ten snímek není neprůstřelný .. ani zdaleka, ale napodruhé zvedám hodnocení na solidní 3*. Možná mám jenom vstřícnější náladu ... ale to není důležité. V podstatě se jedná o nenáročnou, leč dostatečně zábavnou akční podívanou, která se nebojí úsměvných ani dramatických momentů a je si vědoma všech svých nedostatků. Nečekejte od ní příliš - a s největší pravděpodobností nebudete zklamaní.

Za vším hledej ženu - aneb jak Alexandr Dumas k revoluci přišel ... anebo spíš jak revoluce přišla k němu - díky drobnému, leč zásadnímu omylu, který zamíchal karty osudu a nakrátko propojil šedivou životní pouť muže žijícího ve stínu slavného romanopisce se žhnoucí dráhou jednoho překrásného stvoření s hlavou plnou ideálů. Groteskní drama s dosti osobitým smyslem pro humor neprojevuje ani špetku úcty k velkému spisovateli, k jeho blízkému i vzdálenému okolí - a dokonce ani k pohnutým dějinám staré dobré Francie. Přesto jeho tón není jízlivý ani pohrdavý - ve své nekonečné moudrosti si uvědomuje, že i Alexandr Dumas byl jenom člověk ... a jeho výstřelky zbytečně neřeší.

O tom, co je a co není na prodej ... a o tom, jak se zabíjí láska. Proč mám pocit, že finále snímku dokonale podtrhává nohy a degraduje ho na tuctovou, ne zcela přesvědčivou love story ? P.S.: Obávám se, že na místě Diany bych dlouhodobě (a možná ani krátkodobě) nesnesla přítomnost žádného z nich. Miliardář John byl dle mého názoru vylíčený jako vypočítavý, byť osamělý hajzlík ... netuším, co na něm - kromě až nechutného bohatství - bylo přitažlivého (promiň, Roberte Redforde - není v tom nic osobního). David se zase prezentoval jako lehce hysterický, paranoidní žárlivec, který je schopný udělat sobě i své partnerce ze života když ne peklo, tedy alespoň předpeklí. Po chvilce rozmýšlení jen slabě blikající 3*.

Na první pohled je zřejmé, že se nejedná o žádný velkofilm. Leč "Ben Hur" si vystačí s tím, co má k dispozici - a snaží se zanechat co možná nejlepší dojem. A poučení ? ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Jistěže je možné odpustit ... dokonce i někomu, kdo vás zradil - kdo vám nebo vašim blízkým těžce ublížil ... ovšem pouze za určitých okolností. Například když dotyčný za své činy už zaplatil - a přitom o vaše odpuštění stojí. Nemyslím, že zrovna takhle to bylo míněno, jenomže milovat své nepřátele a nastavovat jen tak bezdůvodně druhou tvář jsem nikdy nepokládala za nejšťastnější životní filosofii, neboť takový přístup zpravidla nevede k uspokojivému řešení.

Takové ... primitivní - s herci a herečkami, kteří se poctivě snaží vykonávat svoji profesi ... se střídavým úspěchem. Ovšem pro pořádek musím dodat, že ničemu nepomáhá, pokud jim režie vkládá do úst lehce slabomyslné repliky. Leč "Tajemství rodinného sídla" si nedělá těžkou hlavu se sebou ... ani s vámi. Ve své prostoduchosti nic nepředstírá - a nebude se cítit dotčené, pokud se mu nebudete věnovat na sto procent. Při jeho sledování můžete klidně žehlit, vařit, popíjet, mastit karty ... můžete dělat cokoli, co vás zrovna napadne. Bude vám vděčné za jakoukoli pozornost - a bude se cítit dobře ... ve vaší společnosti ... 1,5*

Poetika ruku v ruce s melancholií se pokoušejí o nesnadné putování ve stopách románů TĚCH sester - Charlotty, Emily a Anne, o jejichž bratrovi jsem nevěděla. Sourozenci měli svůj vlastní svět, tvořený nespoutanou obrazotvorností. Možná je osvobozovala, dávala jim zapomenout na úzkoprsou dobu, která je svazovala ... ale možná je i vysávala, možná si brala jejich životní energii - jako daň za jejich nadání. Ke škodě věci je vyprávění zaplněné snad až příliš trudnomyslnými obrazy ... na druhou stranu život není peříčko - a právě osudy tří sester a jednoho bratra jsou toho důkazem. Slabší 4*

Nevím, co říct ... smysluplného. Překvapivě povrchní, do sebe zahleděná, rádoby veselá óda na egoismus a hamižnost, které chybí jakýkoli náznak sebereflexe. Neselhává stylem prezentace ani obsahem, ale svým přístupem ... ke stylu prezentace - a k obsahu. Nemá vlastní názor (což mě u režiséra formátu Martina Scorseseho trochu zaráží), a tak se stává jen pompézním obrazem nekonečné superhostiny, která vás nezasytí ... a bezostyšným výsměchem všem, o jejichž peníze se hrálo (a hraje). Z jejího prázdného pohledu zastřeného mamonem chvílemi až mrazí. Neboť "Vlkům" v reprezentativních značkových ohozech neodzvonilo, ba právě naopak. Jsou silně přemnožení, neobyčejně flexibilní a neustále hladoví - jakoby měli bezedné žaludky. A obávám se, že jejich cílená a radikální regulace je v nedohlednu ... 3,5* ... P.S.: Možná jen schází něco osobního ... hlubší pohled do nitra "Vlka" - protože nejsilnější scény se týkají právě jeho soukromí. První z nich souvisí s bouří na otevřeném moři a její kulisy jsou vskutku impozantní ... druhá je o poznání skromnější, zato působivější - spokojí se s osobním automobilem, v němž se kromě hlavního hrdiny nachází i jeho malá dcerka. Ale možná "Vlk" nemá nitro, které by za hlubší pohled stálo. (Upřímně se omlouvám všem čtyřnohým šelmám - vlkům, jejichž dravost je nezbytně nutná pro přežití. Chtěla bych je ujistit, že mají moje sympatie a výše uvedené vyjádření se jich netýká.)

Škoda, že celkový dojem trochu kazí válečné scény, vyskytující se ve druhé polovině příběhu. Jakoby jejich existence režii zaskočila, jakoby si s nimi nevěděla rady ... jakoby jí scházely fantazie, kreativita, vnímavost, bezprostřednost, odvaha - a furiantství, s jejichž pomocí milý Cyrano vládl svým jazykem stejně brilantně jako kordem. P.S.: 1) Pozorně se dívejte !!! I takhle to může dopadnout, když neslevíte ze svých ideálů a budete trvat na všestranně dokonalém protějšku. Jde o to, čeho se vám vlastně dostane ... ;-) ... 2) Z mého pohledu mezi filmovými adaptacemi divadelních dramat zaujímá naprosto jedinečné a výsadní postavení tragický příběh Romea a Julie, přičemž VELICE blízká je mi jak tradiční verze Franca Zeffirelliho "Romeo a Julie" z roku 1968, tak stejnojmenný novátorský počin Baze Luhrmanna z roku 1996.

Mám ráda rebely i rebelky ... a nesnáším alibismus. Co měla znamenat ta závěrečná samoúčelná moralita ?!? Beru ji jako pouhopouhou záminku, která se snaží ospravedlnit vznik "Sedmikrásek". Nebýt jí, byla bych ochotná je akceptovat ... mimo jiné i proto, že po vizuální stránce jim prakticky nelze nic vytknout. Byla bych k nim vlídná a shovívavá - s přihlédnutím k jejich mládí ... a ke zkaženosti okolního světa. Protože v rámci své malé vzpoury nejspíš chtěly jen na chvilku roztáhnout křídla, vznést se k oblakům a NĚCO prožít ... uniknout šedi a NUDĚ ... a možná i někomu (nebo všem) něco vrátit - s určitou dávkou bezohlednosti, sobectví a cynismu, které obyčejně k osobním vzpourám patří a možná ani nebyly záměrné ... alespoň zpočátku. Jenomže pointa mě zatvrdila. Co všechno bych měla tolerovat jenom proto, že někde za hranicemi mého malého vesmíru existuje VELKÉ, ABSOLUTNÍ ZLO, vyprodukované zmiňovaným zkaženým světem ? Před čím vším bych měla zavírat oči ? Každé zlo se přece musí nejprve narodit - malé a bezmocné. Teprve NÁSLEDNĚ roste ... pokud padne na úrodnou půdu. Co když se živí - kromě jiného - právě i BEZOHLEDNOSTÍ, SOBECTVÍM a CYNISMEM ? Jediná psaná věta na samotném konci snímku staví "Sedmikrásky" do úplně jiného světla ... a na úplně jiné místo, než kde bych je chtěla mít. Je mi líto ... 2,5*