troxor

Divácky nenáročná, oddychová komedie ze zajímavého prostředí Libanonců (křesťanských, takže se nedivte tomu alkoholu), kteří se přistěhovali do Švédska. Režisér sám točil asi hodně o sobě, obsadil dokonce 5 členů své rodiny. Zápletka celé komedie se točí kolem konfliktu zájmů - rodiče chtějí syna oženit s jinou švédskou libanonkou, on již ale dívku má, bojí se ale, že by byli rodiče proti a tak o ni mlčí. S rodiči vyvolenou nevěstou se dohodne, že nejvýhodnější bude celou věc natahovat do nekonečna. Ale rodiče chtějí mít všechno honem, honem. To rozpoutá sérii neočekávaných událostí. Kamarád našeho hrdiny má zase jiný problém...

Bezpohlavní loutkový sex! Filmová křeč.

Představte si, co by se stalo, kdy by si loutky žily vlastním životem. Šňuply by si trochu koksu před natáčením, ve svém volném čase natáčely sado-maso, nebo se snažily ovládnout podsvětí... To by byla přece jízda! V Meet the Feebles se tohle stane skutečností. Loutky jsou totiž pěkní hajzlíci, neštítí se tu ani vraždit (ve velkém)! Můžete se těšit také na mouchu - paparazzi, ježka zmilovaného do medvídčice, králíka s AIDS zvracejícího do publika a kila vyhřezlého plyše! A mimochodem - všimli jste si, že v publiku sedí příšery z Jacksonova Bad Taste? No kolem a kolem - je to sranda nesmírná. A já doufám, že někdo natočí také něco podobného o Jů a Hele...

Docela zajímavý dokument o filmových počátcích Petera Jacksona. Naučíte se, jak za málo peněz vytvořit zvracející gumovou hlavu, vyhodit domek do povětří, nebo jak si nejlépe udělat ufonský kostým (s placatou hlavou) - prostě věci, bez kterých byste se v běžném životě neobešli.

Lesní duch se vrátil! Tentokrát se z něj ale nebudete počurávat strachy, ale smíchy. Armáda temnot je totiž vypečená hororová parodie, ne nepodobná "dílům" mladého Petera Jacksona. Ty mají narozdíl od Armády temnot trochu víc šťávy (přece jenom ze zombies jí vyždímáte víc než z vysušených kostlivců). Některé gagy jsou opravdu skvěle ujeté a k popukání, jiné balancují na hraně trapnosti (přece jenom Sam Raimi je lepší režisér horrorů než komedií). Další vtípky se opakují tak dlouho, až začnou diváka spíše nudit. Jak to shrnout? Armáda temnot je obstojná, divácky značně nenáročná zábava, která neurazí (většinu).

Andaluský pes je považován za jeden z nejlepších filmových debutů 20. století. Tenhle surrealistický film je plný symbolů a volných snových asociací, takže si ho může každý vyložit jak chce (pokud vůbec). Rozříznuté oko, mravenci v dlani, zakopaný pár, souboj na "pistole", Krucifix z tenisové rakety a míčku, piáno s mrtvým oslem pod křídlem tažené dvěma jezuity (hrají je Buňuel a Dalí) - to jsou nezapomenutelné a silně zneklidňující scény, které by znepokojily i současného diváka (jakýsi drogový úlet, řekl by si), nemůžeme se divit, že tehdejší publikum bylo silně šokované. O co ale v Andaluském psovi jde? Myslím, že film je o lásce, svázané společenskými a náboženskými předsudky. Na konci je však zamilovaný pár stejně pohlcen (že by v konvenci každodenního manželství?) v písku. Režisér se bouří proti těmto konvencím a zvykům, kterými je naše společnost svázána, bojuje proti nim čistě pomocí fantazie - tj. výsostně uměleckými prostředky. Strefuje je se zde (jako vlastně ve všech svých filmech) do upjaté měšťácké společnosti a církve. Na Andaluského psa myšlenkově i stylově navazuje Buňuelův Zlatý věk, který byl tak silnou provokací, že vyvolal všeobecné pozdvižení (málem došlo i na kamenování). Andaluský pes je mistrovské dílo, které ani za 80 let neztratilo nic ze své originality...

V Nenápadném půvabu buržoazie si bere Buňuel na mušku své obvyklé oběti - buržoazii, armádu a klérus. Tato smetánka / sebranka se v průběhu filmu setkává na různých společenských událostech, kde je režisér zlomyslně nechává prožívat nejrůznější absurdní faux pas, jejich nejděsivější noční můry. Samozřejmě, že během nich vychází najevo jejich pravý charakter, a divák už jasně ví, co si pan Buňuel o celé buržoazii myslí - že samozřejmě zádný půvab nikdy neměla a nemá, že je zhýralá, tupá a prohnilá na kost. Autor na nich nenechá nitku suchou. Výsměch ostrý jako břitva. V Nenápadném půvabu buržoazie jsou silně zastoupeny surrealistické prvky - setkáváme se se sny, které se tváří jako skutečnost, dokonce i se sny ve snu. Divák zůstává po celou dobu filmu v nejistotě, jaké překvapení mu režisér uchystá teď. Setkáte se napříkad s policistou - Bílou paní, nebo se šváby, lezoucími z piana. Vrahem je samozřejmě zahradník... Prostě a jednoduše - spolupráce s Buňuela s Jean-Claudem Carrièrem (píše scénaře třeba pro Formana) přinesla své ovoce. Mezi další zajímavosti filmu rozhodně patří, že jako zvukař je uvedený sám režisér, i když byl v té době téměř hluchý - že by další vtípek? Překvapí jedině, že tenhle film dostal Oscara - ne, že by si ho nezasloužil, ale neměla by být americká akademie také mezi potrefenými husami?

Skvělá a nelítostná Buňuelova satira. Ve svých pamětech režisér tvrdí (čemuž se, narozdíl od jiných věcí, které tvrdí ve svých pamětech, dá i věřit), že jedině ve Viridianě a ve Zlatém věku měl naprostou tvůrčí volnost. Kombinuje zde ostře realistický pohled na celý příběh se silnou dávkou symbolů z podvědomí (švihadlo, šaty...). V mnoha filmových obrazech přímo cituje slavné renesanční malíře - Breughela, Bosche (protože i tihle dva zobrazovali člověka i v jeho ubohosti) a Leonarda (nádherně rouhavý obraz Poslední večeře jako večeře nuzáků). Ukázal zde nesmyslnost katolického (a jakéhokoliv jiného) milosrdenství, když naivní představu světa zosobňovanou Viridianou konfrontuje s realitou všedního života, dokazuje nám, že dobročinnost a vůbec vše, co je v člověku dobré, se zlomí v kontaktu s absurditou každodenní lidské zloby, nízkosti a bídy. Nemyslím, že bychom měli chápat Viridianu pouze jako útok proti náboženství, Buňuel se totiž nevysmál jenom církvi, věřícím, bohatým i chudým. Směje se nám všem...

V roce 1981 stvořil zlý bůh Desmond Davis monstrum horší než všichni Krakenové dohromady. Ohyzdné (Triky mi připadly opravdu předpotopní). Nejapné (nechutné americké zprznění řeckých bájí). Nechtěně komické. Nudné. Trapné. Plné přehrávajících lidí (ani Zeus Lawrence Oliviera se tomuto moru nevyhnul, nechápu, jak se herec takového formátu mohl upsat takové zhůvěřilosti). Jak se to monstrum jmenovalo? Souboj titánů! Věřím, že se celé téma mohlo zpracovat daleko, daleko lépe, s větší elegancí a humorem.

Ed Wood měl v Japonsku zdatnou konkurenci.