troxor

Japonsko, polovina 12. století. Rozzuřil se bratrovražedný boj. Yoshitsune prchá ze země. Jeho bratr, japonský císař, se ho ale snaží zbavit za každou cenu. Na hranicích jsou zátarasy. Yoshitsune se se svými věrnými snaží projít v přestrojení za mnichy. Jejich přestrojení je ale prozrazeno ještě dřív, než na hranici přijdou. Nyní je jen na jeho mazaném rádci Benkeiovi, aby skupinu uprchlíků zachránil z jámy lvové. Rozhodne se pokračovat v tvrzení, že jsou opravdu mniši... Napínavý a svižný film, který se přesně drží scénáře divadelní hry japonského tradičního divadla Nó. Přidává pouze komickou postavu nosiče (který svými škleby strčí Jima Carreyho do kapsy) ...

Tohle je ta nejujetější, nejpříšernější, nejzběsilejší ulítlá šílenost, kterou kdy v zemi tisíce jözör natočili. Úchylné účesy, děsivě špatná angličtina, drsný černý severský humor, hrozná hudba, vesnický idiot s rybou a skvělá skrýš na pivo - s tím se Leningradští kovbojové vydávají dobýt svět. A překvapivě - daří se jim to!

Myslel jsem si, že Sedm statečných je americký remake Sedmi samurajů (od Akiry Kurosawy), převedených do prostředí Divokého západu. Potom, co jsem oba filmy viděl, musím říci, že jsem se mýlil. Při přenosu z Japonska na Západ se cestou ztratily snad všechny vlastnosti, ketré 7 Samurajů činily tak výjimečnými - tomuto chybí jakýkoliv myšlenkový přesah, postavy jsou šablonovité, příběh je daleko méně realistický (třeba osud starce, že) všechno je tak trochu americky technicolorově přislazené. Přesto musím říct, že pokud jste 7 Samurajů ještě neviděli, je Sedm statečných obstojná a napínavá podívaná. Ale pokud se budete chtít přesvědčit, že mohl být tenhle film ještě 100x lepší, pusťte si pak Kurosawových 7 Samurajů.

Na svou dobu neuvěřitelně převratný akční western, který pobaví dokonce i dnešního (!) diváka. Nejlepší pro současného diváka je podle mého scéna, kde vesničané tancují. (je totiž neodolatelně komická).

Film většinu času ukazuje lidi procházející po jedné newyorské ulici. Současného diváka překvapí akorát tak čilý ruch a nenucenost lidí, kteři si kamery vůbec nevšímají - Z pohledu člověka z roku 1901 se ale muselo jednat o neskutečně šokující pornografický film - je v něm totiž vidět kus ženského lýtka!

Malé ale skvělé! Historias minimas je povídkový film, natočený v nejsevernější části Argentiny - v Patagonii. Sestává celkem ze 3 vzájemně propojených povídek. Jejich protagonisty spojuje cesta. Všichni začínají v odlehlé vesnici a cestují do vzdáleného okresního města. V první povídce se setkáme se staříkem, který se vydává na 200 km dlouhou cestu, aby hledal svého dávno ztraceného psa. Během cesty se vyrovnává se svou minulostí, nakonec nalézá odpuštění. V druhé povídce uvidíme mladou vesničanku, která si jede pro hlavní cenu v televizní soutěži. Ve třetí povídce veze podomní obchodník dort potomkovi své milé. Všechny jsou plné jemného, nevtíravého humoru, jsou dojemné i moudré. Kdyby se jen takovýchto malých filmů točilo víc!

Trpká, realistická komedie, která za 42 let od svého natočení vůbec nezestárla.

Tento film je tak silný zážitek, že se k němu dá napsat jenom málo slov... Já se tu o několik vět pokusím. Španělsko, píší se padesátá léta. Je 20 let po pádu republiky, vládne Franco (poslední evropský fašistický diktátor), jak se zdá na věčné časy.Na severu v osamělém domě v aleji žije rodina - otec, matka a dcera. Otec byl pravděpodobně na straně republiky. Občas přijedou jeho příbuzní z Jihu... Příběh vidíme očima malé dívky, nejdříve nevíme co si máme o všem myslet, postupně začínáme chápat... Erice natočil mezi lety 1970-90 jenom dva filmy. Silou zážitku však vydají za 10. Nikdy bych mimochodem nečekal, že se ve Španělsku budou natáčet takhle smutné a depresivní filmy. Ale nejsmutnější je, že je Jih tak neznámý...

Nápadité. Skvělé! Toshiro Mifune se vrací, s jazykem a katanou ještě více nebroušenými než minule.

Během sledování Tenké červené linie jsem přemítal, jestli to, co vidím, je vůbec film. Přes tři čtvrtiny času jsou zaplněny pouze monology jednotlivých postav, doplněné poměrně nesouvisejícími (a až příliš na efekt dělanými) záběry idylické přírody a občasně nesnesitelně patetickou hudbou. To ale není film! To je rozhlasová hra s obrázky! Podle mého režisér naprosto podcenil sílu filmu jako média předávajícího nějaké sdělení. Ve filmu nemusíte to, co chcete diváku sdělit vůbec říkat - třeba takové Kubrickovy Stezky slávy dokázaly v polovičním čase sdělit dvakrát více bez celého laciného slovního filosofování. Diváka ta z naprosté nudy vytrhnou pouze výborně dělané válečné scény - škoda jen, že je jich tak málo. Myslím si, že také nebyl dobrý nápad striktně boj a "myšlenky" oddělovat. Film pak vypadá takhle - hodinu pseudofilosofie, hodinu boj téměř beze slov, a zbytek zase filosofie... Tenhle film chce trpělivého diváka a pohříchu mu moc nového nepřinese!