Juh

Velmi intimní, tichý a neornamentální portrét vztahu mezi dcerou (jejíž optikou je filmový příběh nazírán) a jejím podivínským, záhadným otcem (který vypadá jako španělský dvojník Miroslava Macháčka). Film pracuje zejména se zkratkou a náznaky, zaujmou na něm značně dlouhé záběry (často jde o detaily tváří herců, jejichž výraz reaguje na tušený a pouze zvukem napovězený děj mimo obraz), které jsou otevřeny a ukončeny pozvolnými roztmívačkami/zatmívačkami. Je třeba přiznat, že Jih není více než drobným a v dějinách kinematografie bezvýznamným snímkem - nelze mu nicméně upřít schopnost magicky uhranout svou rafinovanou prostotou, kterou spatřuji v režijním, scénaristickém i hereckém uchopení tématu. (27.09.2007)

V Dalších deseti minutách mi příspěvek Victora Erice docela sedl, tak jsem byl zvědavý, jak moc mi sedne nějaký jeho celovečerní film (kterých popravdě moc nenatočil). A dopadlo to tak 50 na 50. Ten skrytý, lehce mysteriózní příběh má určitou sílu a docela se mi líbil. Vlastně to má i nejednu působivou scénu, ale poetika tohohle filmu mi prostě moc nesedla, protože i přes ty silnější momenty jsem se do toho dokázal dostat jen chvílemi a ani ten příběh negradoval natolik zajímavě, aby mě to pomalé (a podle mě krapet přehnané) tempo dokázalo dostatečně upoutat. Ačkoli by tomu možná pomohl menší počet monologů, protože ty se do atmosféry toho skutečně moc nehodí. Buď víc dialogů nebo více vyprávění obrazem, to jo, ale monology prostě ne. Holt to asi není poetický film pro mě, ale vůbec mě nepřekvapuje, že si to své fanoušky našlo. Ono to totiž má spoustu kladů - jen si vás to musí získat. A jak jsem psal na začátku, mě si to získalo tak na půl. 3* (30.12.2021)

Tento film je tak silný zážitek, že se k němu dá napsat jenom málo slov... Já se tu o několik vět pokusím. Španělsko, píší se padesátá léta. Je 20 let po pádu republiky, vládne Franco (poslední evropský fašistický diktátor), jak se zdá na věčné časy.Na severu v osamělém domě v aleji žije rodina - otec, matka a dcera. Otec byl pravděpodobně na straně republiky. Občas přijedou jeho příbuzní z Jihu... Příběh vidíme očima malé dívky, nejdříve nevíme co si máme o všem myslet, postupně začínáme chápat... Erice natočil mezi lety 1970-90 jenom dva filmy. Silou zážitku však vydají za 10. Nikdy bych mimochodem nečekal, že se ve Španělsku budou natáčet takhle smutné a depresivní filmy. Ale nejsmutnější je, že je Jih tak neznámý... (07.06.2007)

Väčšinou mi vadí, keď nerozumiem hrdinom filmu. Keď neviem ako rozmýšľajú a čo ich motivuje robiť to, čo robia. Tu som otcovi Agustínovi tiež nerozumel, ale nevadilo mi to. Som na tom podobne ako jeho manželka a dcéra a aj iní ľudia okolo neho. Skúšame ho pochopiť, ale keď sa to nedarí, tak tú jeho podivnosť berieme ako fakt, ktorý sa nedá zmeniť. (30.11.2022)

Je to vzpomínkový film a tím je určený rámec. Po shlédnutí Ducha úlu mě to nepřekvapilo. Jsou zde podobné prvky jako v něm – holčička a její svět, odkaz na filmový brak (hrdinové jdou do kina a film určuje jejich osud), rozlehlá, v podstatě nepříjemná, majestátní, všepohlcující krajina, přesná historická zacílenost (Španělé se s minulostí vyrovnali – odpustili, ale nezapomněli…). Přemýšlel jsem nad dvojlomností španělské kinematografie, tak jak ji znám (a patrně je to v jejich kultuře vůbec) – na jedné straně spekulativní a sardonicky blasfemičtí Buñuel a Almódovar, na straně druhé monochromie a fascinace smrtí u Ericeho, Saury… Tady tohle je velmi niterné, sevřené ba svíravé do sebe, moc se toho nedozvíme, všechno jsou jen náznaky. Chvílemi je to dlouhé – za to strhávám hvězdu. Neuvěřitelný náboj paso doble „En er mundo“ – mráz po zádech z toho běhá. **** (06.09.2011)