Zagros

Leopardí žena je doporučována knihou 1000+1 filmů, které musíte vidět, než umřete. Prý má úžasné tempo a vtipné odzbrojující dialogy. Nevím, kde na to autoři knihy přišli? Čekal jsem vtipnou a svěží komedii a dostal jsem ukřičené a nezábavné dialogy, pronášené topornou ústřední dvojicí. Katharine Hepburnová v mladších letech mě vůbec nebere a milou roztržitost jsem jí teda nevěřil ani omylem… byla to ukřičená protivnost. Ona alespoň s vyšším věkem vyzrála a v pozdějších letech a filmech (Lev v Zimě, Hádej, kdo přijde na večeři, Africká královna) podává mnohem lepší výkony. To Gary Grant snad hrát neumí vůbec. Viděl jsem s ním už šest filmů a stále hraje prakticky jen jednu figuru… a ne moc dobře. Možná to funguje na ženy, mě jeho projev spíš otravoval. Starší herci, i když dostali mnohem méně prostoru, mě aspoň občas rozesmáli. Film mi připomenul naši československou černobílou komedii Eva tropí hlouposti, která byla mnohem lepší. Nataša Gólová se pro tu roli hodila mnohem více a Oldřich Nový svým vystupováním, herectvím i komediálním talentem strčí Garyho Granta hravě do kapsy. Druhou hvězdu dávám tvůrcům za odvážné scény s gepardy. Mimochodem bylo docela poznat, že Katharine byla mnohem odvážnější než Gary, ten se raději nechal v těch scénách zaskakovat. :-)

Coheni mi nesedí, což jsem si vyzkoušel už několikrát. Přesto jim stále dávám šanci, protože na jejich filmech se alespoň něco zajímavého dá najít vždy. Opravdová kuráž slibovala neotřelý námět, pohled na Divoký západ očima mladé holky, což není tak časté. Z námětu tvůrci udělali klasický šablonovitý příběh. To ale není jako výtka, u Cohenů spíš naopak. :-) Místo jejich tradičních pokusů o humor je to tradiční western. Mladá hrdinka dostala jako parťáky Jeffa Bridgese a Matta Damona, ti ale předvedli spíš průměrný výkon a mě vlastně nezbývá než dát průměrné hodnocení tří hvězd, v rámci filmů od Cohenů jde ovšem o nadprůměr.

Knihu Tahle země není pro starý jsem četl ještě před filmem a moc mě nezaujala (Cesta byla mnohem zajímavější), přesto jsem filmu šanci dal. Lákalo mě zejména obsazení. To se povedlo a zkušení herci (Tommy Lee Jones, Javier Bardem a Josh Broslin) odvedli svou práci velmi dobře. Také se mi líbila temná atmosféra. Tím ale výčet hlavních plusů končí, protože jinam mě to moc nezaujalo. Z mého pohledu šlo drsnou, krvavou a průměrnou kriminálku z prostředí drog. S bratry Coenovými se nějak nejsem schopný naladit na stejnou vlnu. Tohle byl sedmý film, který jsem od nich viděl a mimo skvělé Fargo, to nikdy nebylo za víc než tři hvězdy a ty dám i nyní.

Téma silnější než samotný film, nebo jinak napsáno, příběh je nad formální stránkou, která je spíše průměrná. 12 let v řetězech je jen dalším z mnoha filmů o otroctví. Téma rasismu je v dnešní době až nesmyslně protlačováno, nicméně stále je silné a nějakou pozornost si zaslouží. Příběh Solomona Northupa je dostatečně nosný a je zajímavý tím, že se ze svobodného černocha stane opět otrok. O to horší je pro něj těch 12 let, které musí prožit v řetězech. Jinak jde o řemeslnou kvalitu, která ovšem lehce svádí k dojmu, že jde o kalkul tvůrců a snahu si zvýšit své šance na Oscarech. Přesto i tu menší čtvrtou hvězdu nechám, ale pokud vám film uteče, o nic zásadního nepřijdete. Na podobné téma raději doporučím skvělý seriál Kořeny z roku 1977 a film Útěk v řetězech z roku 1958, obě díla jsou lepší.

Výborný seriál, kde se otroctví zobrazovalo tím nejlepším možným způsobem (myslím filmařsky). Tvůrci divákovi podali celý příběh otroka jako jeho osobní příběh a příběh celé jeho rodiny. Využili větší délku seriálu a dokázali mě vtáhnout do příběhu a výtečně seznámit s postavami. Díky tomu jsem k nim získal pevné poutu a všechny jejich příkoří prožíval s nimi. Emoce byly velmi silné a hlavnímu hrdinovi jménem Kunta Kinte jsem držel mocně palce. Nenáviděl jsem otrokáře, otroctví a v hloubi srdce jsem odsuzoval rasismus. Jestli seriál ještě někde v dnešní době najdu, rád si jej zopakuji. Je velká škoda, že dnešní extrémně korektní masírka působí spíš opačným způsobem.

Američané natočili mnoho výborných filmů o Vietnamu (Apokalypsa, Olověná vesta, Četa), ale téměř se mezi nimi nenajdou komediální věci. Ono se není čemu divit, válka ve Vietnamu nebyla žádná sranda. Dobré ráno, Vietname je tak jedním z mála pokusů a nutno říct, že hodně povedených. Zásluha je to především Robina Williamse, který dokázal ustát tuhle náročnou roli, kdy se střídá v poloze ukecaného baviče a přemýšlivého introverta, který se hrozí nad stavem světa. Díky němu fungují obě roviny. U komediální mě rozesmálo několik dobrých scén a ta dramatická rovina mě opět přiměla dumat nad nesmyslností válek. I když „tradiční“ filmy o Vietnamu na mě působily silněji, tak Dobré ráno, Vietname se povedlo a za zobrazení války z netradičního úhlu pohledu si zaslouží čtyři hvězdy.

Tohle mě vůbec nechytlo a s tvůrci jsem se nebyl schopen naladit na stejnou vlnu. Možná je snímek silný svým tématem, to už bylo ovšem ztvárněno mnohokrát a většinou lépe. Tady mi nebyly sympatické postavy, nesedlo mi obsazení a vlastně nejhorší na tom bylo, že se nedostavily emoce, což je u podobně laděného příběhu zásadní. Film mi přišel stejný jako hlavní hrdinové… puberťáci. Ti také mají emoce na maximu, ale hlavně je nesmí vystavit na odiv, aby se jim někdo nevysmál. Emoce ve filmu jsou, ale dobře ukryté pod pubertální vrstvou. No, asi nemá dál cenu vypisovat negativa, za mě jsou to dnes dvě hvězdy.

Neil Gaiman je jistě pozoruhodný autor, nicméně já jsem s ním nějak zatím řeč najít nedokázal. Teda mimo Dobrá znamení, která napsal společně s Terry Pratchettem. Už první film dle jeho knihy Hvězdný prach se mi nelíbil. Také osoba režiséra byla pro mě problematická. Henry Selick a jeho Ukradené Vánoce skončily rovněž na dvou hvězdách. Koralína to tak se mnou od začátku neměla jednoduché. Navíc se mi nelíbila podivná animace a nepřesvědčil mě ani omletý příběh. Přesto nechám slabší tři hvězdy. Přeci jenom tam bylo několik zdařilých věci, občas se ukázaly záblesky tvůrčí invence a hlavní hrdinka byla nakonec vlastně sympatická. Tenhle typ filmů asi není pro mě, na vyšší hodnocení a doporučení to z mé strany není.

O statečném kováři je z dalších pohádek z dětství, která mě spíš děsila. Tvůrcům se povedlo vytvořit temnou atmosféru, která rozhodně není pro nejmenší. Pohádku jsem si užil až jako starší, když už jsem se tolik nebál ošklivé ježibaby a tísnivé hudby. :-) Každopádně pohádka měla napínavý příběh, zmíněnou temnou atmosféru, dobré obsazení tři hlavních postav, slušnou výpravu a exteriéry a přinesla i nějaké to poučení. Pro nejmenší děti bych ji určitě nedoporučoval, ale těm starším by se líbit mohla, stejně jako dospělým, kteří mají duši dítěte a občas ještě věří na pohádky. :-)

Téhle pohádky jsem se jako malý bál a nechtěl jsem se na ni moc dívat. :-) Tvůrcům se povedlo vytvořit místy až děsivou atmosféru (pro děti), za což tvůrcům vlastně patří z pohledu dospělého pochvala, ale pro malé děti to úplně není. Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že režisérem byl Zdeněk Troška a byl to jeho pohádkový debut. Je to hodně jiné, než jeho další pohádková tvorba. Dospělejší, méně ukřičené, vážnější a má to lepší atmosféru. Masky a výpravu si pamatuji už od mala. Stejně tak jako fungující hlavní dvojici v podání Jana Potměšila a Michaely Kuklové nebo dvě odporné (a skvěle nahastrošené a zahrané) čarodějnice. Kdybych to viděl starší, možná dám i vyšší hodnocení, není to vůbec špatné. Jen si nemyslím, že je to pro nejmenší a svým dětem to zatím pouštět nebudu. To je u pohádky pro děti mínus a v hodnocení se to projevilo, tři hvězdy.