Zagros

Indická tvorba je specifická a je dobré s tím počítat dříve, než si nějaký film z Indie pustíte. Je to naivní, šablonovité, plné klišé, jsou klasické indické tanečky a zpomalené romantické záběry... Indický mainstream je zkrátka svázán neměnnými konvencemi ještě více než ten americký. Přesto mě dokázali Tři idioti ve své naivnosti pobavit. Z celého filmu je cítit až dětská hravost. Především díky pozitivnímu vyznění a fajn pocitu po skončení filmu, jim nechám každému jednu hvězdu. Nechci vyčítat ani zmíněná klišé, ani dva indické tanečky a ani přepálenou délku, která mi popravdě utekla velmi rychle. Asi bych více indických filmů najednou nedal, ale jako oživení jednou za čas to funguje výtečně.

Po delší době jsem si zkompletoval tuhle pozoruhodnou trilogii (Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a právě Naqoyqatsi). Předchozí dvě části se mi líbily, dokázal jsem se s tvůrci naladit na stejnou vlnu a ponořit se do sledování. U poslední části tomu bohužel tak nebylo, líbila se mi nejméně a dodíval jsem se na sílu. Tvůrci se bohužel shlédli v technice a v různých obrazových filtrech. Místo úchvatných obrazů naší planety a společnosti, nabízejí rentgeny, ikony, různé technické detaily, portréty známých osobností a většinou je to v podivném filtru. Technická stránka mě extrémně rušila. Navíc opět platí, čím víc chtějí tvůrci být moderní, tím více jejich dílo zastará. Pohledy na moderní techniku o dvacet let později nikoho neuhranou. Vytratilo se pro mě tak to největší kouzlo - ponoření se do nádherných obrazů pospojovaných do fungujícího celku s výtečným vyzněním. To byla charakteristika prvních dvou snímků. Naqoyqatsi je pro mě sled odpudivých obrazů slepených do nefunkčního celku, který poselství autorů vyznít nenechá. No aspoň jsem u toho naloupal nějaké ořechy, slabé dvě hvězdy z úcty k předchozím dílům.

První mé setkání s Luchinem Viscontim dopadlo neslaně nemastně. Příběh stárnoucího hudebního skladatele v Benátkách se dá shrnout asi do dvou vět a režisér nám jej natáhl do dvou hodin. To samo o sobě nevadí. Musí být ovšem zajímavé a sympatické postavy, což tady nebyly. Gustav von Aschenbach je pro mě prototypem chudáčka, který nějak neví, co se životem a žije si už jen ve svých představách. Největší vrchol dne je pro něj pohled na mladého kluka. Od sledování mě také odrazovala depresivní atmosféra samotných Benátek v jejich tehdejší situaci. Zachyceno to bylo skvěle a Visconti určitě umí. Nicméně to pro mě bylo skoro k nekoukání. K atmosféře sice dokonale sedla hudba Gustava Mahlera, ale jen to podpořilo depresivní dojem. Nemůžu upřít tvůrcům řemeslný um, ale můj šálek čaje to tentokrát nebyl. Dnes to bude za dvě hvězdy, ale dalším filmům od Luchina Viscontiho šanci určitě ještě dám.

Jim Carrey není jen ksichtící se komik, ale umí i dobře hrát. Kromě Truman Show (kde si pár úšklebků neodpustil) to právě dokazuje ve Věčném svitu neposkvrněné mysli. Spolu s ním rozehrávají herecký part skvělá Kate Winslet a výtečně sekundující Tom Wilkinson, Mark Ruffalo, Elijah Wood a vlastně všichni ostatní. Originální scénář Charlieho Kaufmana (dle mě jeho nejlepší) výborně zrežíroval Michel Gondry. Všichni tvůrci vytvořili místy až mystickou atmosféru, ve které jsem se rád ztrácel a nalézal, abych se opět ztratil. Po závěrečných titulcích jsem ještě mnoho dnů přemýšlel, zda bych si dal sám vymazat část paměti, zda by se to povedlo, zda bych pak neopakoval stejné chyby, zda bych chtěl vůbec něco ze své minulosti zkoušet znovu… velmi silné a snové čtyři hvězdy.

Poetika tohoto snímku společně s hudbou, hlavní hrdinkou a pařížskými exteriéry je dokonalá… Chce to mít na film náladu, když ho ji máte, je to nezapomenutelný zážitek. Amélie z Montmartru je chvála všem snílkům, vždyť bez nich by nakonec ani nebyl ten náš filmový svět. Dál se nemá cenu rozepisovat, kdo ještě neviděl, vyhraďte si dvě hodiny klidu, ať vás nic neruší a ponořte se do snového světa Amélie, nebudete litovat.

K oblíbenému výplachovému a sprostému seriálu si tvůrci dopřáli (nevyhnutelně) také film. Rád jsem se na něj tehdy mrkl. Občas jsem byl zhnusený, občas jsem se nahlas smál a občas mi to přišlo trapné, ale v rámci své škatulky se určitě povedl a stejně jako u seriálu zopakuji, že je jen dobře, že vznikají i podobné seriály a filmy. Dnešní doba je rozhodně potřebuje. Zopakovat si Peklo na Zemi sice chuť nemám, ale třeba scénu Satana se Saddámem Husajnem v pekle si pamatuji dodnes. Možná se někdy mrknu na jejich nejnovější přírůstek Post COVID.

Na střední jsem seriál Městečko South Park občas sledoval a stal se pro mě protiváhou k artovým filmům všeho druhu. Díky svému tahu na bránu, kdy nenechal na nikom a ničem niť suchou a díky sprostému a často nechutnému humoru, to byla protiváha dokonalá. Sice se pro mě nikdy nestal kultem, ale je fajn, že podobné věci vznikají. Jsem rád, že funguje i po mnoha letech. V dnešní korektní době je ho potřeba ještě více než jindy. Sice jsem jej v posledních letech neviděl, ale hádám, že korektní tvůrci moc nebudou a to je dobře.

Pro někoho jsou Starsky a Hutch klasika a někteří známí mi je doporučovali. Nakonec jsem se nechal ukecat a … jednou je přetrpěl. Už kombinace Stiller a Wilson v akční komedii mě silně odrazovala, ale řekl jsem si proč ne. Občas si zkusím rozšířit své obzory a mrknu se i na filmy, které mě nelákají. Někdy mě překvapí a jsem za to rád a někdy se jen utvrdím ve svém názoru, což se stalo nyní. Dvě slabé hvězdy, přeci jen jsem se alespoň párkrát zasmál.

Mé Sorrentino období pokračovalo Mládím… Jde o bezesporu dobrý film, plný pozoruhodných a silných scén. Přesto mi přišel z jeho tvorby asi nejslabší. Opět mi chyběla výraznější hudba a taky tomu dle mě uškodily herecké hvězdy. Michael Caine a Harvey Keitel jsou jistě skvělí herci, na filmech od Sorrentina se mi ovšem více líbily ty zvláštní postavy ztvárněné pro mě neznámými herci (Toniho Servilla už mezi neznámé nepočítám). Kamera je stále úžasná, většina postav taky a Sorrentinova hlavní múza – Maradona potěšil. Jen jsem se u pár dialogů přistihl, že už se dívám, kdy bude konec a to se mi nikdy předtím s jeho filmy nestalo. Proto raději opět doporučím Velkou nádheru.

Velká nádhera mě uchvátila, seriál Mladý papež zaujal a film Oni a Silvio mě i přes několik výtek bavil… Paolo Sorrentino se tím stal jedním z mých nejoblíbenějších italských režisérů. Boží ruku jsem si tak nemohl nechat ujít. Hned z počátku je třeba říct, že to není film primárně určený fotbalovým fanouškům. Linka s Maradonou je jen příjemným podkresem. Sorrentino mě ale baví i bez něj. Jeho kompozice záběrů jsou stále úchvatné, obsazení skvělé, podivné postavy správnou mírou praštěné a dialogy místy zábavné a místy mrazivé. Scéna s rodinnou oslavou, kde se všichni dohadují a hašteří, v nás vyvolávala záchvaty smíchu. Zhruba v polovině se film překlopí do dramatické roviny a začne být vážnější a více zamyšlenější. Napadá mě jen jeden nedostatek, k vyššímu hodnocení mi chyběla hudba. Ta povětšinou není žádná. Přesto jde o stále velmi dobrý snímek, i když absolutní Velká nádhera to není.