kubilov

Příliš moc žen škodí. Ne, že by mi nějakým způsobem vadila přemíra ženských postav, ale absence byť jen jediného normálního mužského charakteru, který by situaci alespoň na pár minut odlehčil, mi zabraňuje v maximálním hodnocení, které už bylo díky skvělému příběhu na cestě. Všechny čtyři nejdůležitější herečky si své postavy odehrály velmi kvalitně, nejlépe pak podle mého Marisa Paredes, jejíchž obličej na plakátu (ne)nápadně připomíná jinou váženou evropskou dámu - herečku, Helen Mirren. Za zmínku možná stojí i opakování scénky s nahraným zkoumáním lidské reakce při "žádání o orgány".

První filmové setkání Pedra Almódovara s Penélope Cruz a druhé s vynikajícím Javierem Bardemem,avšak první, ve kterém Javierova role stojí vůbec za řeč. Od první scény "zrození Victora" až k poslední, "zrození dalšího Victora", je tento film dalším za vlasy přitaženým kouskem z dílny tohoto svérázného Španěla, avšak jako obvykle oplývá spoustou různorodých a nesmyslných vztahových kliček, až z toho vznikne tak těžce uvěřitelný příběh, kterému snad právě kvůli tomu divák začne věřit. Javier Bardem absolutní král filmu, už dlouho jsem neviděl někoho tak skvěle zahrát takto indisponovaného člověka, za což si zaslouží náležitý obdiv.

K barevnému a hravému stylu Pedra Almodóvara mi více svědčí komediální háv, neznamená to však, že by s vážnějšími tématy pracovat neuměl, ale hlavně v počáteční a prostřední fázi jeho režisérského období se mu dle mého názoru komedie dařily lépe. Nepříliš zajímavou Marisu Paredes v hlavní roli, která se už klasicky proplétá zvláštními vztahy ať už s rodinou či s mužskými nápadníky, bych možná vyměnil za charismatičtější herečku, nebo prostě jen za tu, která by se na roli více než ona hodila. Tento negativní poznatek však vyvažují skvělá intermezza Rossy de Palma a Chus Lampreave, které dokáží pokaždé Almodóvarovy filmy náležitě oživit.

Když se film pohybuje někde mezi komedií a dramatem, přičemž je těžce žánrově zařaditelný a navíc je španělského původu, není příliš vysoký kurz na to, že by to mohl být film Pedra Almodóvara, čemuž je tak i v případě Kiky. Klasicky almodóvarovsky barevný, pořádně za vlasy přitažený a i vtipný příběh vypráví o životním soužití skrze vraždy, nevěry či jiné různé vztahové problémy partičky lidí, z nichž je jeden divnější než druhý a to všechno pod zkoumavým dohledem skrytých kamer.

Vysoké podpatky je film, který dle mého mezi ostatními v Almodóvarově filmografii, konkrétně v prostředním období, nijak extra nevyniká. Pedro se opět vyžívá ve zvláštně pokroucených rodinných vztazích, tentokrát v dlouhém odloučení a následném vyřizování si účtů matky a dcery, přičemž jim do toho dělá bordel nezáviděníhodná situace okolo dceřina manžela. Z vedlejších faktorů filmu bych možná vyzvedl Victorii Abril, která si skvělým výkonem alespoň kompenzovala nepříliš atraktivní zevnějšek.

Pokud někdo vymyslí víc netradiční romanci, má u mě metál. Děsivej Banderas, kterýho propustili z blázince, ačkoliv ještě není úplně normální si usmyslí, že se do něj zamiluje bývalá pornoherečka, teď herečka. Ve vztahu plném skrývání, pravého i nepravého zalíbení se a i trochu spaní s otevřenýma očima, najdou oba hlavní protagonisté nejlepší dobu svého života, jak dojemné. Almodóvar umně míchá lehce komediální scénky s těmi dramatickými až lehce thrillerovými, aby nakonec úžasným koncem celý svůj povedený koncept ještě tlustě podtrhl. Docela bych chtěl vidět ten béčkovej horor, kterej tam natáčeli, to musela bejt docela sranda.

"Ty sbíráš zbraně?" Jeden z vrcholů filmové tvorby uznávaného režiséra Pedra Almodóvara a stejně tak celé španělské filmografie, která jen těžko může hledat lepší komedii než jsou Ženy na pokraji nervového zhroucení. Tato klasicky barevná, zamotaná, prdlá a hlavně neurotická komedie, kterou Pedro definitivně filmařsky dospěl, se tentokrát obešla bez veškerých homosexuálů či transsexuálů a vystačila si s několika zmatenými ženami, v čele s režisérovou oblíbenou a neobyčejně obyčejnou Carmen Moura, a jedním starým proutníkem. Tato originální spletitá síť různých více či méně vtipných a bizarních scének si mě dostala téměř ihned, proto nemohu hodnotit jinak, než maximálně.

Homosexuálové a transsexuálové, klasické prostředí raných filmů Pedra Almódovara. Poměrně úspěšný režisér a spisovatel, jeho žárlivý a manipulátorský přítel (Banderas - nejlepší role ve filmu), transsexuální začínající herečka, její pubertální "dcera" a nakonec i zcela vedlejší muž, jenž se stane obětí žárlivosti. Panoptikum Almodóvarova Zákonu touhy je rozhodně velmi zajímavé, jenže i přes to hlavně díky slabému scénáři zůstane mezi dalšími režisérovými filmy utopen v průměru, ze kterého ho vytahují jen úžasně nadčasové a takřka futuristické přilby místních policistů. Kdyby měl někdo tip na koupi, rád štědře odměním.

Matador byl úplně první film, ve kterém uznávaný španělský režisér Pedro Almódovar zamířil do dramatičtějších a celkově vážnějších vod, přesto je však stále znát jeho charakteristický rukopis, což se krásně projevuje už u první, lehce šokující, scény s masturbací u televize. Poprvé také dává větší prostor svému hereckému objevu - Antoniu Banderasovi, který se mu za důvěru odměnil velmi kvalitním ztvárněním velmi nelehkého a podivného charakteru v pokřivené vražedno-sexuální hře plné mrtvol, sexu, lhaní a všemožného matení. Ačkoliv mě jako celek film až tolik nezaujal, jde vidět jasný progres co se týče Almodóvarovy režie, která už byla líbivější a přirozenější.

Pedrovo oblíbené madridské prostředí a šíleně bizarní postavy v komedii Co jsem komu udělala?. Věřím, že v Dahlově předloze nebyly postavy až tak podivné, jaké z nich nakonec udělal ve filmu Almodóvar, protože rodina sestávající se z agresivní feťačky, líného hulváta, dětské kurvičky, rozcuchaného dealera a ultralakomé babičky v chudobném panoptiku uprostřed madridského sídliště se mi úplně nezdá jak Dahlův styl. Jinak jako celek je film vzhledem k filmografii tvůrce v hlubokém průměru.