foils

Křížovky a jejich pojetí v USA jsou trochu jiné než v ČR. Pro našince tak tento film představuje solidní a zábavný úvod do dané problematiky.

Tak trochu jiné kostýmní drama někomu jistě poslouží jako ukázka úpadku současné kinematografie do videoklipové povrchnosti. Někdo jiný na druhou stranu ocení snahu podívat se na minulost současnýma očima. Očima krásné Alicie Vikander, jež od prvního záběru klame tělem (totálně dnešní makeup i herecký projev. Režisér nás evidentně chvíli nechává v iluzi vsuvky ze současnosti, když titulek s místem a časem děje zařadí až po úvodní scéně). A nebude náhodou, že je to především ona, kdo táhne celé dvouhodinové emancipační drama, jež je jinak hlavně připomínkou a oslavou průkopníka, který cíli stát se sám sebou neváhal obětovat vlastní život. Dnešní doba klade velký důraz právě na individualitu a svobodnou vůli. Dánská dívka (trochu šroubovaný překlad) se k tomu nestaví kriticky, spíš upozorňuje, že svoboda není samozřejmostí, ale něčím, oč je třeba bojovat. S fakty snímek nakládá jen o trochu méně volně než třeba nedávný hit The Imitation Game, na rozdíl od něj ale aspoň výrazně méně manipuluje s divákovými city a nesnaží se vydojit slzy dojetí. Nikoliv dokonalé dílo, ale ani prazdná postmoderní hříčka. *** 1/2 (70 %)

TCG = IRA + LGBT. S filmy postavenými na nějakém vzorci se člověk setká celkem často, málokdy je to ale tak pregnantní jako v případě The Crying Game. Spojení terorizmu a transvestizmu je samo o sobě dost šokující, Neil Jordan proto zvolil naopak poměrně střídmý režijní přístup (hlavně v první polovině až téměř divadelní) a nejen díky tomu se mu podařilo vytvořit i na dnešní poměry velmi působivý snímek. Mezi další přednosti patří vykreslení postav (a jejich představitelé) a zdařilý vizuál podtrhující romantizující (možná až příliš) pojetí látky. Přes nespornou originalitu a popsané klady se na druhou stranu nedá přehlédnout, že motivace hlavních postav nedávají moc velký smysl. A tím pádem ani velká část děje. *** 3/4 (75 %)

Podobně jako později v Tootsie i zde herci (v první řadě samozřejmě Hoffman, ale i představitelé dalších rolí; snad jen Anne Bancroft trochu moc tlačí na pilu, ale zase to vynahrazuje jinými kvalitami) a režisér více než zdařile zachraňují lehce pofidérní scénář. To, že se jedná o karikaturu, grotesku (viz metafora šaška hned v úvodní scéně, evidentně příliš polopatická na to, aby ji někdo mohl brát vážně) má však i své světlé stránky (mně osobně např. to, že postavy nemají náležitou hloubku - viz titulní protagonista, jenž, aniž by si to řada zde hodnotících připustila, ve skutečnosti není žádný velký klaďas - umožňuje méně se soustředit na jejich problémy a film si vychutnat jako nezávaznou hříčku). Výsledkem je víc než povedená komedie pro dospělé, navíc oceňuju lehce experimentální vizuál (minimálně na hollywoodské poměry). *** 1/2 (70 %)

Richard Linklater je typem tvůrce, který si rád na začátku stanoví určitá (většinou poměrně zajímavá) pravidla a následně nechá věcem volný průběh. Nejmarkantnější ukázku představuje samozřejmě Boyhood, ale i Waking Life dokládá, že slibná myšlenka může vyústit v poměrně mělký výsledek. Hledání či posouvání hranic mezi Sním či bdím? a přemítání nad jejich společným smyslem se přes přítomnost podnětných myšlenek bohužel rozplizává ve spoustu tlachání o nesmrtelnosti chrousta, důvěrně známého z amerických (nejen) nezávislých filmů. Žádnou výhru nepředstavuje ani vizuální stránka: Zatímco v "Temném obrazu" rotoskopie vtipně posloužila sci-fi rovině námětu, zde místo takřka ničím neomezených možností vytváření atmosféry říše snů přináší obrazy velmi ploché, až je možné se ptát, zda se autor nepokouší sdělit, že sny nemají potřebnou hloubku - což ovšem trochu popírá samotné hlavní téma filmu. Poměrně nezvykle na mě působila též pasáž, kdy režisér přirovnává své publikum ke stádu opic, ale je možné, že jsem to jen špatně pochopil :) Jedna věc se Linklaterovi nicméně podařila - a sice navodit v divákovi stav někde mezi bdělostí a sněním... Přes všechny uvedené výhrady si tvůrcovy snahy cením a někdy v budoucnu dám snímku druhou šanci přesvědčit mě, že je v něm ve skutečnosti víc než jen ploché užvaněné hlavy.

Shopgirl je velice prosté až prostoduché melodrama (scény se Stevem Martinem [mj. autorem scénáře a koproducentem v jedné osobě] mi notně připomínaly 50 Shades of Grey), jemuž se však nedá upřít to, že reflektuje dnešní přehršel naprosto bizarních vztahů. Míra pronikavosti, s jakou se mu to daří, je potom věc druhá.

Absurdní metafory karikující honbu za sledovaností za každou cenu můžou někomu chvílemi připadat přehnané nebo naopak nudné, této rovině filmu však nelze upřít prozíravost ani jisté vybočení z hollywoodských norem. Co naopak moc nefungovalo, je romantická linie (měla to snad být metafora toho, že každý se čas od času řád nechá zlákat třpytivými vějičkami bulváru? A že jeho autoři naopak sní o uznání ze strany seriózní části branže?) a casting. V roli cynické kariéristky bych si mnohem spíš než éterickou Faye dokázal představit třeba Meryl Streepovou.

I přes 80's kulisy a legrační filmové triky už má Terminátor něco z feelingu hollywoodské produkce 90. let, kterou Cameron bezpochyby spoludefinoval.

Téma Amišovců je atraktivní samo o sobě (pro mě osobně o to víc, jelikož jsem v Pensylvánii chvíli žil), tento film je však natolik vykalkulovaný, že ho stěží lze brát vážně. Na druhou stranu, kouká se na něj hezky (je to ten druh filmu, že kterých čerpá inspiraci třeba náš F. A. Brabec), nenudí a scenáristům se povedlo napsat řadu fungujících vtipných hlášek (byť jde o relativně jednodušší humor). Jen člověk nesmí za jednáním většiny postav hledat jakoukoliv logiku.

Velmi pomalé vyprávění (navíc celkem důsledně vedené z pohledu hlavní hrdinky, a tedy nutně omezené ve smyslu nedostatku informací) a v důsledku toho přepálená stopáž jsou největšími nedostatky této hitchcockoviny. Mistr hrůzy tentokrát naservíroval psychologický thriller (což je nakonec jeho parketa mnohem víc než klasické krváky), nebo dokonce spíš pokus o dramatickou studii jednoho patologického vztahu s kriminálními prvky střihu řekněme Petrolejových lamp. Jako takový z dnešního pohledu působí značně omšele, i když dává smysl stále. Pootevřený konec jsem na rozdíl od některých komentujících ocenil.