foils

Bezpochyby šikovná partička Chlupáček & spol. je zpátky se svou interpretací K. J. Erbena, přenesenou do moderní doby. Po incestploataci a výborné komedii (již distributor jako komedii nepropagoval, a proto na ni bohužel nikdo z mainstreamových diváků nepřišel) pánové zase trochu změnili žánr. Tentokrán na mě ale výsledek přes určité kvality působí spíš jako školní cvičení, mixující Davida Lynche s Je třeba zabít Sekala. Lynchovské repliky mi vadily už v Bez doteku; zatímco Lynch má na ně aspoň patent, tady mi snaha, aby charaktery promlouvaly co možná nejzáhadněji, připadá trochu moc chtěná. Erbenova báseň nemá ani padesát veršů, zatímco film Jiřího Sádka trvá 90 minut. Tvůrci se tedy rozhodli českou literární klasiku doplnit klasikou filmovou - českou vesnicí s nanicovatými obyvateli. Ti jsou sice celkem dobře zahraní (souhlasím s Oktavianem, že Jiří Štrébl byl vynikající), z hlediska funkčního ale působí hlavně jako vějička na odvedení pozornosti od vztahu hlavních postav. Jinak možná docela signifikantní jsou odchylky děje od předlohy (dcera místo syna, manžel je mrtev). Pokud bych měl film brát jako kritiku soumraku tradiční rodiny ve jménu přílišné emancipace, nemůžu se ubránit dojmu, že zvolené zasazení příběhu někam do bezejmenného Zapadákova (to, co neoformalisti nazývají referenční význam) její pádnosti úplně nepomáhá.

Možná největší drama, jaké Wim Wenders natočil :) Není sporu o tom, že vykonstruovanost, stejně jako určitá literárnost, ze scénáře přímo čiší. Na druhou stranu jako akademicky chladná meditace nad některými paradoxy života film docela funguje. Oceňuju i to, že se žádná z přítomných hereckých hvězd nesnaží na sebe strhnout pozornost.

Iñárritu potvrzuje, že talent pořád ještě má. A nejen to, dokonce je stále schopen přicházet s inovativní filmařinou. S Lubezkim vlastně definují nový filmový styl, v němž je snad každý záběr výrazně digitálně upraven, přestože se jedná o mainstreamové, v podstatě realisticky pojaté drama. Onanistickou manýru z Birdmana tedy vystřídaly hrátky s obrazem, z každé scény jsou znát stovky a tisíce hodin práce v postprodukci. Co je to ale všechno platné, když obsah filmu je pouhá sračkoidní nápodoba Herzogova Aguire, plná těch nejotřepanějších scenáristických klišé. Předvídatelnost děje a osudů jednotlivých postav je pak dokonána obsazením Leonarda DiCaprio do hlavní role. Velká část scén tak ani nemůže působit tak, jak by měla, protože je každému jasné, že hlavní hrdina prostě nemůže krátce po začátku filmu zemřít. Režisér se zkrátka opět zcela podbízí publiku, a zatímco do Birdmana "propašoval" alespoň jednu fantazijní pasáž, ve které digitální kouzla posloužila tématu a příběhu, sledovat Revenant znamená už jen dvě a půl hodiny litovat proměněného potenciálu, jak pěkný film mohl vzniknout, kdyby tvůrci neuvažovali způsobem "čím netradičnější zpracování, tím triviálnější musíme mít obsah".

Znáte to. Líbí se vám tvorba nějakého umělce. Chcete se o něm dozvědět víc a potom zjistíte, že jeho názory na život, vztahy, politiku i budoucnost jsou skoro totožné s vašimi. Bratři Coenové pro mě představují trochu jiný případ. Jejich filmy mě většinou baví, a to včetně (pro někoho) relativně slabších kousků jako třeba Inside Llewyn Davis, na druhou stranu jejich názory na svět se s mými myslím dost silně míjejí. A nemluvím jen o The Big Lebowski, kde si dělají srandu z nejlepší kapely všech dob a místo ní pouštějí v soundtracku trapného Dylana (sorry, ale někdo jim to prostě musel vmést :-) ). V Hail, Caesar! ovšem jako by se pokoušeli svůj názor co nejlépe skrýt. Z filmu tak není na první pohled jasné, jestli hollywoodskou mašinérii nenávidí, nebo milují (pravděpodobně obojí). Ještě větší práci, jak umožnit dvojí čtení, si ale bratři dali s politickým poselstvím jejich nejnovějšího dílka. Výsměch pambíčkářům v úvodu snímku je nepřehlednutelný, závěr lze pak na druhou stranu chápat jakožto potvrzení či oslavu tradiční americké religiozity. Komunistům se film vysmívá či je karikuje, zároveň však připomíná jejich perzekuci ze strany hollywoodského establishmentu. Nejdále v tomto smyslu zajde scéna "přeběhlictví" k Rusům - lze ji brát buď jako zesměšnění a neumětelství, nebo na druhé straně jako vyjádření respektu k lidem, kteří vidí i jiné hodnoty než $$$. Nabízela by se tedy varianta, že "Cézar" představuje manifest proti jakékoli ideologii, ale proti té zase hovoří to, že šéf komunistů raději před utonutím zachrání psa (symbolizujícího marxismus) než sto tisíc dolarů. Ať už je to jakkoliv, Coeni se teď nejspíš baví tím, jak před volbami nakrmili vlka i kozu. A i když mě to na jejich posledním filmu zas tolik nebere, oceňuju jiné jeho kvality jako třeba casting, vtipnost parodií na některé profláklé hollywoodské žánry nebo třeba ne úplně běžný způsob narace. Jinak doporučuju též komentář MessiáŠe.

Kreativita versus obyčejnost, obyčejnost versus podivnost, podivnost versus genialita, genialita versus šílenství, šílenství versus internet, internet versus celebrity, celebrity versus průměrnost... Témat a nápadů je ve Frankovi víc než dost, bohužel se mu úplně nedaří jít o moc dál, než je prostě jen vedle sebe vyskládat. Za zmínku stojí třeba to, že vypravěč Jon se chová jako ještě větší magor než titulní postava (rozfofruje zděděné úspory, chce měnit hudební směřování kapely den před důležitým koncertem, chystá se odehrát koncert před stovkami diváků, aniž by měl co hrát) nebo že nejjednoznačnějším projevem mentální zaostalosti jedné z postav je negramotnost stran sociálních sítí. Celkový dojem "jj, nebylo to špatný" podporují i nevýznamové složky filmu - hudba i vizuál jsou docela povedené, na druhou stranu by k tématu sedl i větší odvaz (napadá mě třeba srovnání s Krajinou přílivu).

Pokus o sequel Učené pře po dvaceti letech, v aktuálně módním žánru "trampský film" (proslaveném snímkem Proti přírodě)? Komedie to moc není, spíš taková částečně experimentální meditace. Jednu hvězdu dávám stále krásné a nestárnoucí Emmanuelle Devos.

První cca polovina filmu je plná výtečných gagů (podařený casting, spousta herců hraje Sandlera, jak hraje je), autoři scénáře se s tím však odmítli spokojit a pokusili se nad nimi vybudovat nějaký příběh, jenž však bohužel a) nedává skoro vůbec smysl, b) přetéká americkými sentimentálními klišé. Do hlubin průměru tuto jinak příjemnou komedii bezpečně posílá závěr, který pouze triumfálně odhalí, co už dávno víte, aniž by tomu všemu dal nějaký hlubší smysl. Poznámka k žánrovému zařazení snímku: Určitě bych nemluvil o komedii / dramatu / fantasy, nebo dokonce jako Wikipedia o magic realism comedy-drama. Mnohem spíš jde o krimikomedii s pohádkovými prvky.

Manželství a církev = úhlavní nepřátelé leseb. Nic proti lesbickým mokrým snům, tenhle se ale bere příšerně vážně, a přitom je dost příšerný sám - ať už podle scenáristických, estetických (novácky televizní vizuál), nebo i erotických kritérií.

Další film s fantastickým, ale taky dost zavádějícím trailerem. Celkem jednoduchý příběh není vyloženě nanicovatý, přesto jsem čekal trochu víc (a zjevně jsem nebyl jediný). Na druhou stranu několik parádních scén a exteriéry nedalekého Bakersfieldu, jenž prý opravdu je zkaženým městem (a taky největším producentem ropy v USA), způsobily, že času stráveného s tímto dílkem nelituju.

Variace na Taxi Drivera je zřejmá, celkově mi film ale připomíná jiný snímek ze stejného roku. Nejen tematicky, ale i kvalitativně - oba filmy obsahují jednu nebo dvě naprosto perfektní scény, ve výsledku přesto zanechají jen lehce nadprůměrný dojem (snad je to i vinou určité přehnanosti dovedené ad absurdum). Coby vedlejší témata "Network 2" nakousne kromě rasizmu i potenciální nebezpečnost internetu v rukou polovzdělaných individuí, jež si sice dokáží osvojit know-how, elementární slušnost už ale nikoliv. To je relativně svěží myšlenka, škoda jen, že ji tvůrci zpracovali tak didakticky naivně.