foils

Gondry se pokusil dokument pojmout jako umění inspirované vědou. Nebyl přitom ale příliš důsledný, takže vznikla taková všehochuť: populárně naučný pořad o lingvistice, povídání o Chomského dětství, adolescenci a stárnutí, plus "vysílání", které si vymýšlel hlavní hrdina Nauky o snech. Škoda, že například Chomského politické aktivity jsou vyloženě jen zmíněny. Přes všechny tyto nedostatky je film inspirativním setkáním dvou osobností, které nám aspoň zlehka poodhalí svůj tvůrčí proces.

Při zpětném pohledu představuje Tajemná vražda vlastně začátek (a zároveň kvintesenci) Allenova postupného odklonu od jeho trademarkového komediálního stylu k podstatně méně veselým filmům z poslední dekády. Sledujeme už tedy napínavou detektivku, v jejímž zpracování ale stále hraje prim slovní i situační komika, problémy ve vztazích a Woodyho gagy, podpořené bezchybnými výkony ostatních herců v čele s Diane Keatonovou a výtečným Alanem Aldou. V době vzniku se mohlo zdát, že si Allen ke krimi žánru jen odskočil - a stejně si ho upravil k obrazu svému. Jelikož jsem byl teenager, nepokrytě se přiznám ke svému tehdejšímu pocitu, že by ani krimi v jiném stylu natočit nedokázal. Dnes je jasné, že ve skutečnosti prozkoumával terén v končinách, kam se rozhodl zahájit svůj tvůrčí přesun, který 12 let poté definitivně završil Match Pointem (nemluvě o tom, že žánr krimi režiséra zajímal minimálně od dob Seber prachy a zmiz). **** 1/2

Metaforická komedie o bariérách v komunikaci a jejich překonávání. A taky o médii tak často propírané (a zároveň spoluvytvářené) vyprázdněnosti dnešní doby a o tom, jestli ti přijetí médii proklamovaných ideálů opravdu zajistí šťastnější život. Napřed klady: Konečně někoho napadlo vykašlat se na vymýšlení šroubovaných rádobydramatických konstruktů a postavit film čistě na absurditě dnešní každodenní reality! K tomu dost dobře pasuje zvolený styl - velmi civilní dialogy versus stylizovaný vizuál hojně komunikující filmovým jazykem. Další plus má Tomáš Pavlíček za to, že se nesnaží otrocky kopírovat západní vzory, spíš navazuje na domácí tradici tvůrců hořkých komedií z maloměsta (Chytilová, Gedeon, Rudolfová atd). Bohužel, podobně jako spoustě českých filmařů před ním, se ani Pavlíčkovi nepodařilo film úplně dotáhnout. Sám fakt, že chybí jakýkoliv příběh, by nevadil, přesto to chtělo zpracovávaná témata nějakou formou rozpracovat víc do hloubky, byť třeba abstraktně. Naštěstí díky krátké stopáži nedostane nuda velký prostor. Je samozřejmě otázka, jak se Pavlíčkovi bude dařit v dalších počinech, ve svém "demu" však pokecal velmi slušně.

Nedávno jsem napsal, že Jarmusch zparodoval Půlnoc v Paříži. Tehdy jsem ještě netušil, že Jodorowsky chtěl v 70. letech minulého století myšlenku tohoto filmu sám zhmotnit a v čele superhvězdné armády pak stvořit film, jaký ještě nikdo neviděl a jehož sledování vás dostane do opojené nálady, aniž byste si napřed museli dát LSD. Jenže když to po dvou letech konečně měli všechno nakreslené na papíře a šli si pro peníze do Hollywoodu, tamní účetní usoudili, že už si ty omalovánky dokážou vybarvit sami, a Jodorovského skvadru titánů rozprášili. Tak by se dal zhruba shrnout explicitní význam dokumentu, který poutavě přibližuje Jodorowského tvůrčí metodu i jeho svéráznou osobnost a je tak jedním ze střípků k analýze (pochopení, docenění - dosaďte si svůj oblíbený výraz sami) jeho díla. Film ale určitě zaujme i fanoušky Star Wars a dalších vesmírných příběhů, protože jejich tvůrci Jodorowského Dunu znali a často se dokonce rekrutovali z týmu jejích spoluautorů. Vítaným osvěžením je zpracování dokumentu, kdy kromě mluvících hlav sledujeme i animované demo ukázky, jak by asi mohly vypadat některé scény z Jodorowského filmu. Sám režisér na konci nabádá k vytvoření animované verze celé Duny - počítám, že je otázkou času, kdy se toho někdo chytne. K dokumentu mám jedinou vážnější výhradu - důvody a okolnosti, za jakých byl režisér nakonec nahrazen Davidem Lynchem, zde prezentuje pouze jedna strana. Přitom by stálo za to minimálně zmínit, jak se k tomu staví samotný Lynch. Cudně se mlčí též o penězích.

Vlastně se dá říct, že Egoyan točí dost kraviny. Už ta Exotika byla docela na palici a o mnoho větší smysl nedávají ani lesbické hrátky Julianne Moore s Lindou Lovelace - pardon, Amandou Seyfried. Tím spíš, že nejerotičtější scénu předčasně ukončí rýmička (že by metafora naznačující "this girl is sick"?). Ale přestože si Egoyan pohrává s hollywoodskými klišé, nepřitahuje k nim pozornost (v nejdoslovnější podobě viz závěr, kdy manžele nikdo nevyšetřuje) a já si tak můžu dopřávat svou guilty pleasure nad jeho (před)kamerovými hrátkami. *** 1/2 PS: Originál jsem neviděl, a dávám do Chci vidět :)

Po úspěchu Sugar Mana příliš nepřekvapí, když se objeví další dokument o geniálním umělci, kterého nikdo neznal - tentokrát je jím amatérská fotografka Vivian Maier. Samotné téma je nepochybně fascinující - určitě nejsem jediný, koho někdy napadlo, kolik se asi na světě pod nánosem zapomnění skrývá uměleckých skvostů přinejmenším kongeniálních (ne-li o několik tříd lepších) tomu, co obvykle visí v galeriích, leží v knihovnách nebo se coby film pro pamětníky donekonečna omílá v TV, zkrátka co se všeobecně považuje za klasiku. Z tohoto pohledu jsou oba diskutované dokumenty jednoznačným přínosem: Ukazují, že kvalitní díla ztracená v časoprostoru opravdu existují; zároveň se dá říct, že vlastně zajímavější než jejich samotná umělecká hodnota je proces jejich objevování, který se občas blíží detektivnímu pátrání. Finding Vivian Maier tak nastoluje situace a otázky, které v případě žijícího Sugar Mana z principu nemohly vzniknout: Co všechno se dá zpětně zjistit o někom, kdo už není mezi námi (nota bene pokud neměl rodinu) - ať už to byl umělec, nebo ne? John Maloof mimo jiné zjistil, že Maierová byla asi docela magor. Nešlo jen o to, že obsedantně schraňovala stohy tiskovin a dalšího haraburdí, někdy taky vědomě ubližovala dětem, které měla hlídat. Je škoda - třeba i v souvislosti s nedávnými obviněními adoptivní dcery Woodyho Allena - že film téma morálního profilu umělce více nerozpracoval. Podobně film spíš jen z povinnosti naťukne pochybnosti, zda je vůbec správné dílo zemřelého samovolně zveřejnit, ale to bych mu ani nezazlíval - tohle dilema je minimálně od dob Maxe Broda dávno vyřešené :) Co mi trochu vadí, je že se nikdy nedozvíme například to, kolik z nalezených snímků bylo nepovedených. Tím se dostávám asi k největšímu paradoxu tohoto počinu, jenž se na jednu stranu vyznačuje sympatickým DIY přístupem, na druhou nedokáže zakrýt, že snaha o komerční zhodnocení "úlovku" byla jistě jednou ze stěžejních motivací jeho vzniku. Hodnotit nebudu: Čistě filmově to podobně jako Pátrání po Sugar Manovi žádný zázrak není, jenže i Pátrání po Vivian je víc než jen film :)

Když jsem O život viděl v kině, nechápal jsem, jak je vůbec možné, aby Milan Šteindler natočil něco takhle podivného. Dnes už je záhada rozřešena - k práci na filmu se přinachomýtl Jiří Vejdělek. Přesto má film i své světlé momenty - třeba lekce společenského chování v lese s Alex'em Hemalou (upozorňující na zbytečnost opusů Magdy Vášáryové a Ladislava Špačka) by měla patřit do zlatého fondu české komediografie!

Newyorský úvod je hodně vtipný, Walterovy představy pěkně ukazují, jak se digitální efekty dají využít k zobrazení výplodů fantazie (já vám dám Pána prstenů :) ). Těšil jsem se, že takový bude celý film - v podstatě evropské drama o hledání vlastní identity naboostované hollywoodským produkčním zázemím, taková americká Nauka o snech. Bohužel s Walterovým odletem do Grónska najednou spadne řetěz. Jako by tvůrci nevěděli, jak dospět k rádoby katarznímu finále, a tak ho vlastně jenom pořád oddalují. Možná se měl Stiller vykašlat na Waltera Mittyho a zfilmovat úplně jiný, životnější příběh. Ale ten by asi v USA zase nikoho nezajímal. I tak The Secret Life ... příjemně vybočuje z mainstreamové hollywoodské produkce. *** 1/2 _______ Jinak ještě vzkaz pro ty, co filmu vyčítají změnu rodiného statusu titulní postavy: Právě v tom přece spočívá aktualizace příběhu - dnes se do zakládání rodin většina lidí zrovna nehrne a radši poletí do Grónska. (Podobná poznámka se vztahuje i k obsazení ne zrovna mladých herců do Gondryho Pěny dní.)

Zábavná provokace na téma "stupid Americans". Rozmlácení zboží v jižanském bazáči na jednu stranu výborně pobaví, na druhou připomene, že tvůrci jistě dali jeho crazy majiteli nemálo vydělat. *** 1/2

To je holt letitý problém některých tvůrců pocházejících z temperamentních, upovídaných národů: Myslí si, že když se donutí k pro ně nepřirozenému zklidnění, zpomalení, tak je to echt umění (jiný příklad - a hele, právě jeho autorovi Fliegauf věnoval svůj celovečerní debut Houština)! Přitom z hlediska obsahu nebo třeba i kamery a mizanscény je Lůno poměrně zdařilou pohádkou o tak trochu jiném incestu. Benedek Fliegauf je rozhodně nadějný scénárista. Ale ty půlminutové zámlky před každou větou výsledek sráží o několik tříd níž a výsledek tak lze shrnout slovy perličky na dně.