foils

Buñuelova dekonstrukce kostýmové krimi :) Do té doby záhadná Celestine se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou, a to hodně po svém. Svět, ve kterém pobývá, je ale příliš úchylný na to, aby se jí to mohlo podařit... Filmy z Buñuelova francouzského období jsou nepochybně věhlasnější než ty mexické. Po zhlédnutí Deníku komorné mě napadá, že to je trochu škoda.

Moje první setkání s M. Amalricem coby režisérem nebyl žádný průser, ale vypadá to, že tento mimořádně talentovaný herec disponuje spíše průměrnými režijními schopnostmi. Pár povedených sexy scén, ale jinak na mě tento thriller působil celkem televizně, až jsem si říkal, že by se z toho dala udělat dobrá epizoda seriálu Colombo. Napětí a drama je spíš než nějakými změnami perspektivy, nečekanými zvraty apod. vytvářeno pozvolným postupem vyšetřovací mašinérie - a sledovat to je podobně ubíjející. Jak postava psychopatické lékarnice, tak i její milenec v podání Amalrica jsou spíše figurkami než propracovanými charaktery (proto mě významová nejednoznačnost vyprávění nechala poměrně chladným) a podobná šablonovitost se týká i paralelního dramatu vyšetřujícího soudce, jemuž se rozpadá rodina (jasně - je to spíš takový náznak, co se stane hlavnímu hrdinovi). Režisér Amalric neudělal ostudu, ale vyrovnat se s tradicí francouzské kriminálky, oč se evidentně snažil (viz např. formát 4:3 nebo konzervativní soundtrack), se mu úplně nepodařilo.

Jakkoliv jsem velkým obdivovatelem díla Arnauda Desplechina i Mathieu Amalrica, dopředu jsem tušil, že tenhle film nebude úplně pro mě, a bohužel se mi to do určité míry potvrdilo. Film je jednak hrozně užvaněný, jednak vypadá skoro jako libovolná hollywoodská story o navázání vztahu psychoterapeuta s pacientem (viz Instinct, Dobrý Will Hunting apod.), akorát se odehrává na konci 40. let a místo goril, resp. studentů matematiky v něm vystupují indiáni Černonožci. Ale abych jen nekritizoval: Velkým osvěžením je výkon Mathieu Amalrica, škoda, že jeho postava není dostatečně představena a o pracovní i soukromé historii G. Devereuxe se dozvídáme jen z náznaků, takže s ním dost těžko nějak soucítit. Více prostoru je věnováno titulnímu hrdinovi a tady nutno uznat, že se nějaké přesahy tvůrcům povedly. Jeho problémy neodešly nijak zázračně a např. dál zůstal alkoholikem. Film dopadne dobře, ale o nějakém hollywoodském happyendu těžko může být řeč - všechny postavy si své problémy nesou nadále, pouze se jim podařilo usmířit se světem. Dá se to číst jako metafora boje s depresemi. Zajímavý byl i motiv proměňujícího se modelu soužití ženy a muže. Blackfoot indiáni mohli podle svých tradic ženy surově trestat, Jimmy by ale ženu nikdy neuhodil a naopak většina jeho životních průšvihů měla co dělat se ženami.

Začátek perfektní, s přibývající stopáží film trochu sklouzává k figurkaření - holt ne všechno, co může fungovat v knize, zapůsobí dostatečně uvěřitelně na plátně. S tím souvisí i poněkud nedotažené znázornění nadstandardního vztahu ústřední sourozenecké dvojice. Druhá výtka směřuje k samotnému tématu, kolik toho nevíme o lidech kolem nás: Vzhledem ke značné nekomunikativnosti narace tento aspekt filmu nefunguje tak, jak asi autoři zamýšleli, závěrečný výbuch žádnou katarzi nepřinese (i kvůli evidentní nesmyslnosti finální scény). Jinak ale je celou dobu na co koukat (interiéry i exteriéry zasněžené Lausanne luxusní), můj oblíbenec Amalric mě nezklamal a po delší době jsem konečně viděl pořádný francouzský film, který si jede svou cestou, nesnaží se napodobovat Hollywood /autoři si z toho sami dělají srandu skrze americkou delegaci/, a přitom za jeho produkcí řemeslně nijak nezaostává. Hodně silné ****.

Lesk a trocha té bídy kurtizán versus bída pracující (byť z domova) čtyřicátnice. Každá taková má v sobě kus kurtyzány - a obráceně. Téma ke zfilmování jako stvořené a jeden z důvodů, proč tomuto ne úplně dokonalému dílku leccos odpustíte. Elles by se toho dalo s úspěchem vyčítat spousta, zejména scénář a dialogy jen o ždibec méně nanicovaté než Život Adele nebo Jen 17. Nemístná hra na city (viz scéna s otcem), povinné moralizování, sociální kritika a snaha o politickou korektnost (pokaždé, když se schyluje ke Druhému tangu v Paříži, režisérka nakonec přehodí veksl [UPDATE: Přehrál jsem si dotyčné scény znovu a musím uznat, že jsem režisérce křivdil. Film se ve skutečnosti snaží - možná trochu polopaticky - spojit feministická východiska s řekněme v současnosti poněkud zatracovaným přístupem k (nejen ženské) sexualitě. Což je relativně odvážné, a tak se vůbec nedivím, že sposta zde hodnotících to má problém skousnout]). Okázalý filmový styl plný flashbacků a neustále se pohybující kamera. To, co je vidět před ní, mi ale dovoluje tyto nedostatky přehlédnout. Jsou to především účinkující herečky, které se s ohromným nasazením snaží tomuto poněkud vykonstruovanému filmu vdechnout život. Daří se to jak podle očekávání Juliette Binoche, tak hlavně Joanně Kulig, která je pro mě největším objevem tohoto snímku. Anaïs Demoustier za nimi herecky lehce zaostává, kvůli její postavě jí to ale klidně odpustím :) Oproti Ozonovu Jen 17 se tento film alespoň pokouší téma prostituce studentek nějak analyzovat. S jeho závěry můžeme nebo nemusíme souhlasit, každopádně je výsledek daleko přesvědčivější než nemastný neslaný Ozonův počin.

Park Chan-wook natočil před deseti lety tři dlouhé, brutální filmy o pomstě. Damián Szifron nyní na totéž téma vytvořil šest filmů krátkých, vezoucích se na stejné vlně násilí, ovšem podstatně uhlazenějších. Víc tak jako frikulín. Výsledek toho moc nevyřeší, ale chvílemi rozhodně pobaví - viz rvačka v autě na srázu, pan Bombička nebo mstící se nevěsta. Hlavně v prvním uvedeném případě se dá dokonce mluvit o parodii žánrových klišé.

Televizní film o kočovných komediantech za protektorátu. Natočený je poměrně levně, ale i když od toho odhlédnu a budu jej brát jako divadelní inscenaci s bonusem v podobě odhalených vnad obou účinkujících Veronik, dílu chybí výraznější odlišení životního stylu obou 'soků' v podání Trojana a Holuba. Dominantou scénáře měl být jejich spor o to, zda je lepší čekat za bukem, až se nebezpečí přežene, nebo vylézt z díry a užívat si života, jak jen to okolnosti dovolí. Ve skutečnosti ovšem sledujeme dva morouse pachtící se za mizerným živobytím a zahánějící krizi středního věku eskapádami s místní odkvétající kráskou v podání Veroniky Gajerové. Až ve spíše symbolickém, dramatickém závěru každý dostane, co jeho jest.

Adaptace knihy autobiografických příhod, jak atraktivní a talentovaná baba v prváku na Harvardu zahání depresivní chmury drogovými a sexuálními excesy. Tedy nepochobně zajímavé téma (však se taky předloha stala bestsellerem), bohužel však zpracované poněkud neadekvátně: O tom, co se odehrává v hrdinčině nitru, se dozvídáme maximálně prostřednictvím jejích vnitřních promluv, nikoliv filmového jazyka. Ani pařby a sex nejsou zobrazeny příliš poutavě. Film spíše ukazuje, jaké škody je člověk pod vlivem deprese schopen napáchat, a pokouší se hledat příčiny - zkritizuje Reagana, nezájem o rodinu a děti, sobectví apod. Všechno je to takové hollywoodsky zkratkovité, ale na druhou stranu i docela ozvláštňující třeba právě tím, jak se film soustředí na interakce člověka stiženého depresemi s jeho okolím.

Typický příklad sequelu, který nemusel a snad ani neměl vzniknout. Humor vystřídal product placement - dělání kompromisů v umění film dokonce tematizuje! Vedle vtipného a sexy Gymplu působí Vejška jako odvar z vystřižených scén - tento dojem posiluje i podměrečná stopáž. Celkem se povedla snad jen satira kšeftování se zkouškami na VŠE. Sice je Vejška pořád zajímavější než počiny typu Můj vysvlečenej deník, přesto mě pan Vorel tentokrát moc nepotěšil.

Pes, který se přátelil, aniž by obtěžoval. A stejně dokonalí jsou i všichni ostatní protagonisté - samozřejmě s obligátní výjimkou vládní delegace.