Deník komorné
Le Journal d'une femme de chambre
Il diario di una cameriera
Diary of a Chambermaid
Réžia:
Luis BuñuelKamera:
Roger FellousHrajú:
Jeanne Moreau, Georges Géret, Michel Piccoli, Jean-Claude Carrière, Françoise Bertin, Jean Ozenne, Dominique Zardi, Pierre Collet, Bernard Musson (viac)Obsahy(1)
"Čierna" história nepotrestaného zločinu je situovaná do nevľúdneho, izolovaného, honosného vidieckeho sídla, ktorého majiteľom je ctihodný nemohúci starec, sublimujúci posledné záchvevy svojich vášní do neškodných prejavov detinského fetišizmu. V stuchnutom priestore komplikovaných tráum sa nová, bystrá a elegantná komorná Celestine pohybuje ako pobavený pozorovateľ. Keď sa však dozvie o hroznom zločine, začína racionálne konať. Dramatické udalosti sú podané vo voľnom, akoby ľahostajnom, monotónnom toku širokouhlých záberov, rafinovane "necitlivému" pohľadu zodpovedá aj pustota jesennej krajiny. Viaceré absurdné prvky, surrealistické symboly, sarkazmy voči polícii a duchovenstvu nezaprú svojho tvorcu. Hlboká, sarkasticky podfarbená meditácia nad márnou existenciou spoločenstva, ktorého členovia sú obeťami mystérií, predsudkov a vzájomných podvodov je zároveň jednou z buňuelovsky svojráznych štúdií tajomnej podstaty démonického ženstva (nasledovanej postavami vo filmoch Kráska dňa, Tristana a Ten tajomný predmet túžby). Triumf zla potvrdzuje záver, v ktorom neodsúdený vrah, fanatický antisemita a šovinista kočiš Joseph ako majiteľ kaviarne potešene víta pravicových demonštrantov krikom "Nech žije Chiappe" (meno parížskeho prefekta, ktorý v r. 1930 zakázal premietať Zlatý vek). Prvá spolupráca so scenáristom J.-C. Carriérom, významným spolutvorcom všetkých Buňuelových francúzskych diel. Napriek nepochybným kvalitám filmu chýba sugestívna chvejivosť a vnútorná naliehavosť režisérových vrcholných diel. Film byl natočen na motivy románu Octave Mirabeaua. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (58)
Sebevědomá mladá žena přijíždí do sídla zaplněného fetišizovanými objekty, aby se dobrovolně stala dalším z nich. Využívá zejména svých nohou, aby narušila zaběhnutý pořádek a vyvedla z míry hned několik mužů, jejichž přesvědčení o vlastní dominanci pomalu slábne. S cynickým pragmatismem přetváří prostor náležící mužům a jejich sexuálním fantaziím, do nichž se díky svému nevinnému vzhledu a (sémanticky bohatému) kostýmu služebné snadno infiltrovala. Přeuspořádání mocenských vztahů je snímáno elegantně černobílou kamerou v poněkud divadelních frontálních celcích. Režisér si tím od postav drží potřebný odstup. Nevžívá se do jejich kůže, s nezaujatostí entomologa je pozoruje. S větším zaujetím jsou „pro nás“ provokativně zabírány v podstatě jenom nohy Celestýny (údajně právě kvůli nim byla Jeanne Moreau obsazena). Nebýt jich, scén lovu a pár záběrů fauny, mohli byste zapochybovat, zda jde vážně o Buñuelův film. Jeho tradiční témata, rozdělení moci mezi muži a ženami, (ne)ovládaná sexualita, šovinismus, strhávání společenských masek, se zde ovšem řeší, jenom jsou skryta hlouběji pod nezvykle decentním povrchem. Podobně jako se pod civilizovanou krustou dlouho skrývalo nelidské peklo druhé světové války. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, mortak, troxor ()
„Služobný denník” slúžky Célestiny jestvuje zrejme iba v jej mysli, keďže som ju nikdy nevidel si čosi do akéhokoľvek » debilníčku « zapisovať, ale asi najmä aj kvôli tomu, aby vôbec nikto nemohol z neho čokoľvek čítať, a tak musí už automaticky disponovať dokonalou pamäťou, alebo aj nie, že má dokonca za lubom úplne niečo iné ? Ako sa to vezme, pretože sa dá prehlásiť, že je akýmsi sexuálnym objektom na rozľahlom panstve, kam prišla z Paríža za prácou, kde prevláda zvláštna nevraživosť medzi susedmi, aj intrígy vo vnútri veľkého domu, či prehnané puntičkárstvo Madam Monteil, ktorá tu vládne železnou rukou, všetko sa ale náramne skomplikuje záhadnou vraždou malého dievčatka v lese, kedy Célestine už veľmi dobre vie, odkiaľ vlastne vietor fúka, keď sa snaží o to, či sa vrah prizná ? / Francúzska legenda kinematografie Jeanne Moreau a španielsky provokatér č. 1 Luis Buñuel, rozohrávajú bizarnú štúdiu medziľudských vzťahov tak, ako sa nám ani nesnívalo, v znepokojivom, čiernobielom šate, za účasti ďalších hereckých kapacít - v prvom rade MICHEL PICCOLI, ďalej Georges Géret, Daniel Ivernel a Françoise Lugagne, či aj scenárista Jean-Claude Carrière, sa na chvíľu objaví v úlohe kňaza. Pri sledovaní som mal inak extrémne divný pocit. ()
Přepsáno v dubnu 2019. Deník komorné je podmanivé satirické filmové drama, vzletně kritizující zahnívající morální stav společnosti. Mirbeauova literární předloha je vhodným základem k dalšímu Buñuelovu anarchistickému útoku na svého odvěkého nepřítele: buržoazii. Posunutím do třicátých let si mohl vyřídit své malé soukromé účty. Vykreslené prostředí je přeplněno zlobou a nenávistí. Určujícími faktory místa jsou tělesný chtíč, perverze, násilí a moc peněz. Ani služebnictvo nevychází se ctí a nezdeformovanou morálkou a jedinou nadpozemskou silou je sebevědomí ženské přitažlivosti. Buñuel sugestivně rozvíjí negativní nálady doby, osobní frustrace a nespravedlnosti se nesou čerstvým venkovským vzduchem. Nevraživost se mísí se závistí, odporem, strachem a pomstychtivým uspokojením. Bolest druhých je rozkoší, i chvilková absolutní nadvláda nad dalším člověkem je opojná a přínosná pro vlastní blaho. Vnitřní světy se dostávají do popředí, niterné pocity prokazují filmařovo dramatické umění. Hlavní postavou příběhu chtíče a nenávistí je Célestine (velmi dobrá Jeanne Moreau), nově nastoupivší komorná. Její kouzlo ženského šarmu je mocnou zbraní, s ní si nenuceně podrobuje i panskou nadřazenost. S nezájmem se vyhýbá všem projevům nenávisti, pokouší se přelstít sadistickou krutost a vyčkává na svou příležitost k lepšímu zítřku. Hlavní mužskou postavou je Joseph (dobrý Georges Géret), hlavní čeledín panského sídla se získanou důvěrou. Byl stvořen z esencí nenávisti, krutosti a násilí. Je vlastencem, protože nenávidí. Je politicky aktivní, protože nenávidí. Je ambiciózní, protože nenávidí a touží. Významnou postavou je pan Monteil (pozoruhodný Michel Piccoli), pán domu, frustrovaný manželčinou tělesnou netečností. Sexuální nenaplněnost se projevuje dravější a přímější odvahou slov přemlouvání a nešikovného svádění k sexu. Důležitou postavou je paní Monteil (velmi zajímavá Françoise Lugagne), vládkyně honosného domu. Její náboženská horlivost a přehnaná cudnost se stává manželovou svízelí. Hlavním zájmem je uchování celistvosti majetku. Výraznou postavou je kapitán Mauger (zajímavý Daniel Ivernel), soused Monteilů. I srdce vysloužilého vojáka přetéká nenávistí a nejbližším terčem nespokojenosti jsou právě sousedé. Jedině ženský půvab ho dokáže zkrotit. K výraznějším postavám patří také pan Rabour (dobrý Jean Ozenne), starý otec paní Monteil. Stařecký vrtoch má fetišistický ráz a chuť vzpomínky na doby sladké a minulé, mollové a zašlé. Z dalších rolí: prostomyslnější služka domu Monteilů Marianne (Muni), Maugerova velmi důvěrná služka Rose (Gilberte Géniat), politicky aktivní Josephův druh a místní kostelník (Bernard Musson), malá červená karkulka Claire (Dominique Sauvage), důvěrník paní Monteil a cudnost prosazující kněz (Jean-Claude Carrière, též je spoluautorem scénáře), či stará kuchařka Monteilů (Madeleine Damien). Deník komorné je důmyslně rozvedenou společenskou kritikou. Cílem útoku je pokrytectví a nenávist vnitřních světů všude kolem. Nikdo není bez poskvrny, krutost se doplňuje chtíčem a posedlostí. Malebný to existencialismus! () (menej) (viac)
Nelichotivý náhled do života jedné venkovské bohaté rodiny, jejích sousedů a jejího služebnictva. Dalo by se říci, že každá z postav má nějakým způsobem pokřivený nebo alespoň narušený charakter, z čehož nám nakonec vychází vcelku trefná kritika životního stylu. Vše pak ještě umocňuje samotný závěr, ve se upouští od dalších lidských hodnot. ()
Luis Buñuel obsadil do hlavní role snímku "Deník komorné" krásnou Jeanne Moreau, která ukázala, jak je skvělou herečkou a dovedla tenhle celkem silný příběh podat naprosto úchvatně. Není hlavní devizou, tou je i režie a kamera, ale díky ní skutečně poznáte, jak také může vypadat život na aristokratickém venkově. ()
Galéria (49)
Zaujímavosti (3)
- Protest na konci filmu je založený na skutočnom proteste, ktorý sa odohral v roku 1934. Pravičiari (Ligues d'extrême droite) protestovali proti odvolaniu Jeana Chiappa z funkcie prefekta polície. (Bilkiz)
- V závere filmu vidíme demonštrujúcich fašistov skandovať heslo "Nech žije Chiappe". Jean Chiappe bol šéfom parížskej polície, ktorý v tridsiatich rokoch zakázal Buñuelov surrealistický film L'âge d'or (1930) po tom, čo fašisti zničili kino, kde bol premietaný. (Georgei)
- Toto je jediný film Luisa Buñuela v anamorfnom širokouhlom formáte. (Bilkiz)
Reklama