Zlatý věk

Pri hľadaní odpovedí na rôzne obskúrne a nekonvenčné otázky na filmových subredditoch bývalo pomerne frekventovane skloňované meno Luis Buñuel. Jeho krátkometrážnu prvotinu Andalúzsky pes o rozrezanom oku som nevidel & ani sa nechystám. Zlatý vek bol však na neodolanie. Keď som sa raz pýtal, či počas fungovania Haysovho produkčného kódexu (1930-1968) býval v Hollywoode režisér, ktorý do svojich diel pretavoval svoje fetiše à la Tarantino, odpovede sa našli dve – #1 Jasné nie. Bolo mi pekne vysvetlené, že štúdiový systém v tom čase znamenal aj niečo ďalšie – že režisér v podstate (poväčšine) nebol predĺženou rukou svojej vlastnej kreatívnej vízie, ale práve tej štúdiovej. Inými slovami rejža dával dokopy to, čo chcela hlava štúdia a/alebo producenti, čo bolo mimo iného ukázané napríklad aj vo vynikajúcom filme Vopred vinní na čele s Robertom De Nirom, kde hral aj Marty Scorsese a viac ako len krátke cameo, ktorý má na tejto prihriatej databáze len zasrané dve stovky hodnotení, ale to už je na inú debatu. Pre odpoveď na všeobecnejšiu verziu tejto otázky dobre poslúžil aj dokument Skin, ktorý vyššie uvedené potvrdzuje. Hoci tam bol napr. ako fetišista Tarantinovho razenia spomínaný legendárny Cecil B. DeMille, no materiály na podloženie tam neboli žiadne, čo len ďalej dosvedčuje. Vec sa ale mala inak v európskych krajinách, kde kódex nič neznamenal a nahota na filmovom páse nebývala až tak raritná. S tým súvisí odpoveď #2. L'Age d'Or. Meno filmu, ktoré sa v opytovacom vlákne objavovalo v každej druhej odpovedi. Okrem veľkej tonáže absurdnosti a úchylnosti naprieč sexuálnym spektrom snímka konkrétne na foot fetishism neodkazovala len implicitne, ale aj explicitne, a to rovno scénou, kde sa istá mladá pani (a pán) veľmi vzrušene a uprene díva na nohy veľkej bielej mramorovej sochy, aby nakoniec začala olizovať jej prsty. Čo je len špičkou ľadovca zo všetkých ponúknutých scén. Je pravda, že o fr. surrealizme vo filme viem hovno, že o Buñuelovi som vtedy počul prvýkrát a tiež, že nemám hlbšie znalosti francúzskej kinematografie na to, aby som s určitosťou (nie domýšľaním) mohol povedať, že Age of Gold bol na tú dobu príliš. Rád si ale v tomto prípade domyslím – film bol v 30. rokoch minulého storočia rozhodne príliš a dokázal šokovať. Zároveň však s mnohými dnešnými divákmi prakticky nemusí vôbec pohnúť. Nuž, časy sa zmenili. Čo sa ale nezmenilo je skutočnosť, že pozerať viackrát takýto film len kvôli jednej scéne so sochou je pekná blbosť... (9.11.2021) (24.12.2021) (24.12.2021)

Zlatý věk je nihilistická masturbace filmařského anarchisty Luise Buñuela. Zlatý věk je avantgardní vzdor společenským poměrům a stavu morálky. Obřadně uctívané hodnoty a jistoty životy jsou pod ostrou palbou výkalů i nekompromisních tahů provokativních metafor. Symbol vládne obrazu bez masky přetvářky, chtíč tělesnosti je všudypřítomný, sofistika pojmu dostává ve svém znevážení skutečnou barvu a k vážené ctihodnosti se nikdo nesklání se soucitem a vlídným slůvkem útěchy. Zlatý věk má svůj historický význam umělcova vztyčeného prostředníčku společnosti a v exhibicionistickém vzrušení a s masochistickým očekáváním erekce kritizuje, střílí a uráží. Bez studu a bez postranních úmyslů, jen z touhy po vyhranění se. Buñuel svůj surrealistický testament bere jako jedinečnou příležitost k rozpoutání bouře společenského skandálu a rozhazuje vůkol svoji poetiku násilí, touhy, sexuality, zneužívání a pokrytectví do bizarních rozměrů domýšlivě provokujících obrazových stylizací. Hlavním živoucím prostředkem nihilistického dráždění je Gaston Modot v pudech násilí a chtíče. Hlavním ženským prostředkem avantgardní romance je urozená Lya Lys. Z dalších střípků je nutné zmínit nového guvernéra (Josep Llorens Artigas), dívčiny rodiče a hostitele večírku markýze X (Bonaventura Ibáñez) a markýzu X (Germaine Noizet), pokojskou (Caridad de Laberdesque) a smyslně oddanou ikonu Ježíše vévodu Blangis (Lionel Salem). Zlatý věk se nerouhá, ani neznesvěcuje. Pouze se v záchvěvu agresivní přítomnosti násilí zahledí do dáli a burácejícím hlasem živelné pohromy a oslňující září odvážného mládí nelítostně pranýřuje morální stav společnosti v touze po úniku z úpadku. Je to jedinečný nihilistický hymnus existencialismu! (23.03.2019)

L'Âge d'or dle mého názoru nedosahuje kvalit předchozího Un Chien andalou. Luis Buñuel je extravagant surrealismu, o tom žádná.. jednotlivé "pochroumané" (na duši i na těle) scény jsou odzbrojující, šokující (nedokážu si představit jejich dopad na společnost ve třicátých letech), nesmysluplné a nemorální - nic z toho mi nevadí. Asi bych ocenil kratší stopáž (cca 40 minut), čímž by byl děj zhutněn a dostal by tak možná ještě šílenější patinu. (25.11.2010)

Zpočátku vývin světa, vyšší druh porazí menší (myš sežere štíra, pak se objeví lidé - evidentně neandrtálci - které pak strhne plavba plná "civilizovaných" lidí, která obsadí jejich území a prožívá zde "zlatý věk" (btw, ten název je schválně ironický). Jenže i tahle "vyspělá" společnost má své obrovské chyby a postupně se ukazuje, jak moc morbidní a zvrhlá ve skutečnosti je, tudíž se o skutečně vyspělé společnosti mluvit nedá. Všechny jejich hříchy postupně vedou ke svému konci, aby pak na konci přišel Ježíš a vykoupil společnost z hříchů. A tak nějak jsem to celé pochopil a evidentně tohle chtěl Buñuel svým Zlatým věkem ukázat. Ruku do ohně za to nedám, přece jenom, nejsem on, ale myslím si to. Je zde hodně podivných, ujetých obrazů (odkopnutí psa, kráva na honosné posteli v ještě honosnějším paláci, zabití dítěte a následná radost z toho...) a kdyby to nebylo natočené v roce 1930, ale někdy později, věřím, že by to celé bylo explicitnější. Zajímavý je i styl, jakým je to natočené - většinu času to působí jako němý film, ale občas se tady i mluví. Každopádně i když všechna ta bizarnost je zajímavá a něco do sebe má, celkově mě film kromě začátku a konce zrovna nechytl. 3* (26.03.2020)