JASON_X

Byl jsem skeptický a nakvašeně předpojatý, protože od Branagha jsem viděl už dvě popkulturně a multirasově zprzněné mé oblíbené Agáty (Nil a Orient Express), nazval toho pána v komentářích tuším prasopsem, dobytkem či čubčím synem, jízlivě se vysmál jeho trapné kreaci Poirota a hodil ony dva sračkofilmy po použití ihned do koše. Ale teď jsem spokojený, protože tuhle knižní předlohu jsem neznal a nemohu tedy posoudit míru jejího případného Branaghova zprasení. Takže jsem si po čase zase dobře užil nějaký Agátin klasický detektivní příběh s úzkým okruhem podezřelých z vraždy, s několika dalšími vraždami v průběhu vyšetřování, se stále prudce charmantní Michelle, s nádhernými kulisami italských Benátek (ach, ten závěrečný dronový záběr!) a s příjemným nádechem mysteriózna. A neprozradím snad příliš když prozradím, že pachatel/pachatelka je opět ta nejméně pravděpodobná osoba, jak už je u lady Mallowanové obvyklé.

Oproti úděsnému (ne děsivému) a pro mě nekoukatelnému À Meia-Noite Levarei Sua Alma z r.1964 je tenhle jeho výrazně mladší filmový sourozenec barevnější, bizarnější, záživnější, lépe natočený, zkrátka ve všech směrech modernější (což dá rozum). V hlavní roli zástupce Ďábla na Zemi se ďáblužel ztrapňuje šišlavý uslintaný dědek-neherec, ale jelikož je to (opět) sám režisér, dá se to pochopit. Několik výjevů je velmi zajímavých a ze všedního průměru vybočujících, konkrétně třeba filetování zadnice a následný autokanibalismus, scéna tortury policajtů aj. A třeba zašívání huby nebo propichování kůže na zádech a zavěšení za ni působily tak silně realisticky, že si tvůrci pro tenhle účel nepochybně zaplatili nějaké fakíry či pomatené masochisty, se kterými tyhle záběry jeli naostro, bez triků.

Já to tušil, ale prubnul jsem to, coby jakousi "filmovou výzvu". No, nepovedlo se, naprostý omyl, úplně vedle, tohle fakt nešlo, zdržím se dalšího komentáře i konkretizování, jednu nadhodnotím a rychle pryč, pardon. A doufám, že tohle už snad bude koukatelnější.

Tvůrcům zjevně scházely prachy na lepší výpravu a triky, takže se to snažili zamaskovat tmou a pošmourným počasím a dohnat to rádoby existenciálně syrovou atmoškou. Ale nepovedlo se, výsledkem je jen zdlouhavý a nezáživný film takřka o ničem. Nalákal mě plakát s jakýmsi nestvůrně velkým chapadloidem, ale na něco podobného zapomeňte, naprostou většinu času se děj točí jen okolo jednoho nesympatického týpka a vrtá se v jeho špinavé duši a labilní psychice. A přiznám se, že závěr jsem nepochopil. Možná vina amatérských titulků, možná mého dlouhého vedení a nesoustředěnosti, možná v něm ani k chápání nic nebylo. Ztráta času. Kromě plakátu mě zaujal už jen zvukový doprovod k úvodním scénám.

V rejžově filmografii určitě ten slabší kousek, u kterého jeho forma poněkud předčila jeho obsah. Natočeno je to sice hezky, ale v zásadě to není nic víc, než banální duchařský příběh, jakých jsem viděl už spoustu. A navíc v něm účinkují i děti, čímž se míra jeho horrorovosti snižuje na jeden z nejnižších stupňů. Film je zajímavý hlavně tím, že výjevy běsů španělské občanské války tentokrát výjimečně nestraní zdivočelým republikánským bojůvkám. Že by ho napsal nějaký zavilý klerofašistický frankista?

Další horror o posedlosti? Ale kdeže. Tedy aspoň ne o takové té klasické posedlosti, kterou my všichni horroroví diváci přece moc dobře známe. Tahle posedlost je jiná. Její průběh i cíl jsou jiné. Její projevy jsou jiné. Jinak děsivé i jinak nechutné, než bývá obvyklé. Vlastně nechutnost je asi leitmotivem celého filmu. Señor Uriel, ehhh... Nechutnost a taky jakási bezvýchodnost, způsobená snad osudovou předurčeností nebo čím, protože postavy přesně ví co mají a co nemají tváří v tvář posedlosti dělat, a stejně většinou všechno dělají špatně. Alternativní reality a zneklidňující fantazie Demiána Rugny se mi zamlouvaji, po Aterrados další skvělá a originální argentinská pecka.

Přímočará, nekomplikovaná, příjemně lobotomická TV zábava. Nesourodá skupina lidí, zlým počasím odříznutá v pustině, bojuje proti zákeřnému a vražednému šmejdu z vesmíru. Ale kdo je vlastně člověk a kdo emzák? Jak je od sebe rozeznat, když ti druzí na sebe dokážou brát podobu prvních? No, tak jestli vám teď zápletka připomněla Carpenterovu The Thing, tak abyste nebyli zklamaní, nic tak sofistikovaného opravdu nečekejte. Ale poctivé béčkové scífko jak má být? To každopádně! Moc mě to bavilo, aspoň o trochu nápaditější vizuál a dal bych čtvrtou.

Už podle hnusně "rozverné" hudby při prvních záběrech mi bylo jasné, že tohle žádný echt thriller nebude, spíš groteska nebo fraška. A taky že jo. Příběh je sice dobrý, coby látka pro béčkový scénář dokonce skvělý materiál a nepochybuju, že leckterý schopný rejža (na způsob mladého Tarantina) by podle něho dokázal natočit slušný biják. Ale Tarantino by mužské role určitě neobsadil takovými zoufalci, jako byl třeba gigantický gigatrapák Gigandet v roli gigatrapného svědka, nebo nějaký nijaký nevýrazný zulukafr v roli ženicha, kterého mohl dát do páru s Natálií opravdu jen výjimečně vypatlaný jedinec. Filmovými klady je pár vcelku vtipných i pohledných rubaček, ve kterých si subtilní křehotinka maže na chleba stokilové chlápky, nebo ladné a zkušené špulení a vrtění nevěstinou pěknou hubenou zadnicí. Jo a mimochodem motorová pila bez řetězu neřeže, pitomci ze štábu mohli na lištu nasadit aspoň nějakou atrapu.

Vytříbeně dekadentní kousek, novogotický krvák zasazený do moderní doby, třeba takový Klíma nebo Váchal by ho jistě ocenili taky. Zaměňte si v duchu automobil za kočár, odpreparujte telefony a helikoptéru, a máte tu brakový příběh z 19.století jako vyšitý. Ježto se jedná o "itálii", připravte se samozřejmě na přepjatost a teatrálnost. A zapomeňte též na přirozené audio, herci jsou dabovaní ve studiu, protože se většinou nejedná  o Italy. Potěšila mě trocha téměř klímovské metafyziky, kdy v současnosti ještě nemrtvá žena promlouvá ze zásvětí už coby mrtvá k ženě živé, protože přece budoucnost, přítomnost i minulost jsou už všechny zde, v tomto okamžiku, chápete přece, i tu zápletku o dvojjediné duši, kterou symbolizuje plamen dvou svíček spojený v jeden... Krásná Sybille/Christine jako éterická, věčně zasněná múza je přímo femmefatalistická (a navíc neskrývá svoje vnady), šílený malířský maestro mi celou dobu neodbytně připomínal nebožtíka Wimmera řádícího v nějaké televizní estrádě a jeho sluha, násilnický nekrofil se sklony ke kanibalismu, je opravdu onen skvělý týpek z Rány deštníkem, jak jsem si právě potvrdil.

Finální fáze perestrojky v předposledním roce existence Sojuzu (leden 1989). Parta mladých Estonců se vydává na zimní trip do zamrzlého Burjatska. Nabízí se samozřejmě paralela s Ďatlovovovou výpravou, jejich akce má ovšem trochu jiný průběh. Důležité jsou vztahy: Anne miluje Olleho, ale Olle miluje Marleen. Marleen ovšem Olleho nemiluje a miluje Eeru. Olle žárlí na Eeru a nemá ho rád. Anne nemá ráda Marleen. K tomu ještě dva kumpáni do počtu a jde se. Potom zima. Mráz. Bloudění. Přízrak mrtvého horolezce. Burjatská svatá místa. Nefrit. Lavina. Olle zmizí. Burjatská vesnice. Konflikty s místními. Olle se najde. Konflikty s místními se vyostřují. Občas nějaký záhadný flashback či rovnou halucinace. Deus ex machina v černé Volze z Irkutsku. Interesantní filmový zážitek! Ale určitě to není horror pro MENTÁLY. Nejzajímavější scéna z už beztak hodně zajímavého pobytu v burjatském selu je ta z márnice. Naproti tomu to tvůrci malinko přehnali se zkarikováním postavy místního ruského aparátčika. A ještě mě zaujalo, že asi ne všichni mladí Estonci uměli v té době rusky, což jsem považoval za samozřejmost. Ale možná že opravdu ne a že nešlo o dětinskou mystifikaci tvůrců, Estonsko prý totiž mělo ze všech republik SSSR (i z těch pobaltských) největší míru autonomie i jakés takés svobody, byl zde třeba legálně umožněn příjem finské televize. Aspoň nám to říkali letos v srpnu na zájezdu po Pobaltí.