JASON_X

Reborn je ukázkový příklad filmu, jehož přímočarou nekomplikovanost považuju za plus, jehož ryzí béčkovost shledávám záživnou a zábavnou a který si tedy dokážu skvěle užít. A divím se, že tak prvotřídně brakový námět scénárista s rejžou neprotáhli aspoň o půlhodinu a nepřidali do děje víc elektro-telekinetických mordů, nebyl by to býval velký problém. Neznámá Kayleigh zahrála slušně (její role by myslím skvěle sedla mladé Christině Ricci) a ikona horrorových béček Barbara samozřejmě taky nezklamala. Po večeři před spaním dokonalý večerníček. Jdu spát a přeju si nějaký hambatý sen s o deset patnáct let mlaší Barbarou v hlavní roli.

Plakát bezva, to jóóó... Tedy ne ten co visí tady, ale jiný, s borcem v masce na xichtě a sekáčkem v ruce. A o čem že tohle amatérské "FFko" jako je? No o partě studentíků, kteří se chystají natočit jakýsi amatérský horrorový kraťas (nejspíš jen záminka jak sbalit nějakou tu babu) a nechtěně se připletou do výslechově-mučící akce dvojici členů jakéhosi hodně hustého španěláckého kartelu. No co vám budu povídat - je to hrůza. Ovšem hrůza jiného druhu, než asi tvůrci zamýšleli. Pekelné herecké výkony omladiny, pekelný scénář, pekelné hlášky, pekelná "akce", pekelný závěr. Peklo. Jedna za to, že jsem už viděl ještě větší sračky a šup s tím do koše.

Na televizní béčko vcelku slušná práce. Divácky vděčné a atraktivní prostředí amišské komunity, přijatelná zápletka o sériovém vrahounovi, Neve je sympatická, její taliánský parťák je taky sympaťák, vrah je nesympaťák... Jen ale vůbec nečtěte zdejší superspoilerovou anotaci okopčenou z TV Prima, protože pak už se na film vůbec nemusíte dívat.

Nadsázkou a sebeironií vyzbrojený příběh o nazistických vražedných loutkách je tak skvostné softhorrorové béčko, že všem pravověrným majitelům pokleslého vkusu a ctitelům zvrhlé zábavy musí udělat náramnou radost. Obsahuje spoustu povedených vtípků (často v souvislosti s ukázkově úlisným a drzým Židem Markowitzem), spoustu černého humoru (skok Nerissy do konťáku) a hlavně spoustu krvavých gagů. Některé byly hodně vtipné (vede posmrtné nachcání si na vlastní uříznutou hlavu), některé nečekaně drsné (třeba předčasný císařský řez těhulky a následná extrakce jejího plodu byly už za hranou obvyklosti). Ozdobou filmu je pak stále proklatě charmantní platinová blondska Barbara. A mínusy? Napadají mě jenom jedny obzvlášť nechutně zduřelé silikonové cecky. Ale potěšilo mě, že jejich zjevně duchoprázdná a zdegenerovaná majitelka záhy dostala co si zasloužila (škoda, že jenom ve filmu).

Film potvrzuje pověst východních Asiatů coby nevyzpytatelných, neproniknutelných, odtažitých introvertů a povrchních duchoprázdných husiček, kteří vám nikdy neřeknou co si doopravdy myslí nebo co pociťují, u nichž si třeba Evropan nemůže být vlastně vůbec jistý tím, jestli oni vůbec na něco myslí, jestli vůbec nad něčím přemýšlejí a něco pociťují, jestli vůbec mají mysl a duši podobnou té naší, nebo nějakou jinou, cizorodou, s námi zcela nepříbuznou. Pomalý, klidně plynoucí film o němž dlouho stále nevíte, zda se z něho vyklube thriller nebo artová dušezpytná sonda o lidské osamělosti a odcizení, a k jehož sledování je dobré se vnitřně co nejvíc zastavit nebo aspoň zpomalit a nechat se prostoupit jeho melancholickou poetikou a zvláštní odosobněnou atmosférou. DŘEVORUBCŮV SPOILER: No a co se interpretace týče tak je snad nad Slunce jasný, že ten bohorovnej hajzlík Ben s tím svým povýšeneckým úsměvem tu ubohou bezvýznamnou blbku Hae-Mi vodkrágloval a zahladil po ní stopy, protože už skrz tu fůru prachů nevěděl co roupama dělat a protože chtěl ve svý vnitřní prázdnotě a sebestředný nadutosti zakusit nějakej existenciálně výjimečně silnej pocit. Jsem teď strašně rád, že mu Negan ve Walking Dead vyrazil baseballkou voko i mozek z tý jeho hnusný hlavy!

První díl mě dost navnadil a já po dlouhé době zase zkusil dát nějaký seriál. Bohužel ani hlavička 'Netflix' nezabránila tradiční seriálové chorobě, která u něj postupně propukla. Ano, i Marianne trpí obvyklou seriálovou rozvláčností. Scénář (hlavně v druhé půli) je naprosto zbytečně naředěný a vyvatovaný tak, aby se z něho dalo uvařit aspoň těch osm ubohých dílů. A přitom podstaný děj by se v pohodě vešel do jednoho delšího celovečeráku. Ovšem první tři díly jsou příjemně temné a vzbuzují očekávání něčeho výjimečného, maman Daugeron má fantastickou tlamajznu i grimasy a maman Larsimon zase pěkná prsiska. A mínusy? Kromě postupné rozbředlosti mě ještě samozřejmě znechucoval povinně nám vnucovaný multikulturalismus (ano, i v bretaňské díře musí být černoch a rybaří tam Arabáči) a ani nesympatická a šeredná mužatka pro hlavní ženskou roli nebyla šťastnou volbou. Jediný důvod ke sledování zjevně plánované druhé řady je pro mě zvědavost, jestli Emmino bejby bude míšenec prvního stupně nebo ne, protože jeho otcovství je poněkud nejisté. Ale je to hodně slabý důvod a myslím, že případné další řady se odehrají bez mojí divácké účasti.

Myslím, že to debilní stroboskopický blikání před kterým varuje úvodní titulek, nenasere jen epileptiky, ale i leckoho jinýho. Třeba mne. Ani frivolní arogantní čůzy sprosté jako dlaždičky mi neimponujou, naopak. A vyloženě mě otravuje plytký plkání všelijakých sjetých nebo přiožralých retardů na večírcích, takže ze začátku fakt nic moc dojem. A když pak od druhý půle konečně pomalu sem tam dojde na nějakou tu akci, kvůli zhovadilý ruční kameře a střihu si stejně divák žádnou pořádnou podívanou neužije. Asi ten nejtupější film o vampýrismu jakej jsem kdy viděl, pozérskej, rádoby sexy a cool a přitom bezduchej, o městskejch degenerátech a určenej prvotně taky podobnejm městskejm degenerátům.

Horrorová anekdota dlouhá tak akorát aby nezačala nudit, jejíž závěrečné rozuzlení vám možná způsobí příjemné zamrazení, na tváři vyloudí jemný zasněný úsměv a vy v dobrém rozmaru zaokrouhlíte nahoru tak jako já.

I když v tomhle příběhu ze skalní stěny jde víc o limity lidských fyzických i psychických sil než o holý život jako v příběhu Alexe Honnolda (Free Solo), je jeho obsah neméně strhující a z jistého úhlu pohledu i divácky atraktivnější. Příběh o touze, utrpení, přátelství, vášni až posedlosti, překážkách a konečném vítězství, příběh toho druhu, z jakých v Hollywoodu vznikají středoproudové slzopudné velkofilmy. A já, misantrop a introvert par excellence musím připustit, že lidsky mi je citlivý srdcař Caldwell bližší, než schizoidně odtažitý sfingovitý Honnold, i když Honnoldův výkon na El Capu obdivuju mnohem víc.

K uskutečnění takového šíleného výkonu musí být člověk aspoň trochu psychopat, a tím Alex bezesporu díky jeho nestandardně fungující amygdale je. Obdivuhodný psychopat. I když jsem věděl, že celý projekt jeho zdolávání El Capitana bez jištění skončí úspěšně, stejně jsem měl při jeho sledování stažený zadek. A divák může díky tomuhle dokumentu nejenom obdivovat jeho lezecké výkony, ale i nahlédnout do jeho způsobu myšlení a uvažování, což je neméně zajímavé. Přesto bych ale uvítal víc lezení a méně plkání okolo - z bezmála čtyřhodinového fenomenálního výstupu divák uvidí rozstříhaných ca 5-7 minut čistého času. / Po pár dnech a po pár reprízách dechberoucího finále se sem vracím a zvyšuju, ne za dokument (ne za jeho formu), ale za ten výkon, o kterém pojednával.