L_O_U_S

Musím se přiznat, že pohledy do zákulisí natáčení filmů mě nikdy zvlášť neoslňovaly. Daleko raději mám dokumenty a bonusové materiály zaměřené spíš konkrétně (hudba, odchylky od předlohy, kulturní pozadí) a doplněné záběry ze samotných filmů. (717.)

Pokud si Tom Six stanovil za cíl maximálně znechutit diváka, může si alespoň za mě pogratulovat (tentokrát jsem měl vážně nutkání to prostě vypnout). Má-li být třetí díl o dost hnusnější než dvojka, nedokážu si dost dobře představit, kde by se ještě dalo přitlačit na pilu. Pokud chtěl Six oslovit atmosférou, povedlo se mu to napůl - ona černobílá kamera vyniká především při bytových scénách à la Mazací hlava, jinak působí vesměs samoúčelně. Ovšem úchylného záporáka, toho si prasák Six umí vždy vybrat skvěle. (716., 3. IV. 2012)

Dokumentům z rozšířených edic se to samozřejmě rovnat nemůže, ale na nedělní odpoledne je to ideální. Všimli jste si, že většinu rozhovorů s herci nadabovali do češtiny jejich dabéři z Pána prstenů? (715., 1. IV. 2012)

Z "nesvaté trojice zlých filmů" Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla a Přichází Satan! (možná bych k nim ještě zařadil britsko-francouzský Dotek Medúzy) vychází Polańského klasika jako nejslabší člen party, což ale vůbec není známkou nějaké nekvality. Na filmu se přesto mírně podepisuje pomalejší tempo a nepříliš dynamický scénář. Polański sice dokázal dobře vybalancovat oba možné náhledy na Rosemarino těhotenství a udržet diváka až téměř do poslední chvíle v nejistotě, nicméně jsem alespoň na sobě pozoroval, že interpretace obav hlavní postavy jako její psychózy z příběhu odčerpává napětí a děs. Pokud bychom zvolili tuto možnost, získali bychom sice na první pohled zajímavý psychologický snímek, ale vícekrát by se na něj nejspíš dívat nedalo. Samotný závěr tedy činí Rosemary má děťátko nejen znovu koukatelným filmem, ale navíc také definuje jeho subžánr a dělá z něj klasiku. (714.)

Nečekejte kdovíjakou situační komiku stavějící na poměru zajíčka a vdané paničky. 70 % vtipu je umístěno do oné legendární scény, ve které zazní i ta slavná hláška, a zbytek filmu se nese na vlně šedesátkové hudební melancholie a hledání odpovědi na otázku "co dělat, když mě serou všichni kolem, a s bábou v posteli je to pruda". Právě tato hořkost, jejíž pocit zůstane i po skončení, filmu svědčí. No a Dustin Hoffman, to je machr. (713., 18. III. 2012)

Na tomhle filmu je krásné především to, že ač western, byl sám natočen v době pohasínající slávy divokého západu. Taky si dokážu představit kontroverzi, kterou musela Velká železniční loupež na počátku 20. století vyvolat zejména kvůli nepokrytému vyobrazování násilí. (712., 17. III. 2012)

Jeden zázrak z počátku 20. století. Úžasné je především sledovat, jakým způsobem se Méliès snaží okouzlit diváky nově se rozvíjejícího média. Podařilo se mu to tehdy a daří se mu to i po 110 letech. (711., 14. III. 2012, 13. XII. 2013)

Oproti dvojce nepříliš velký posun. Více brutality ("skřipec" byl vážně síla), pointa už nijak zvlášť šokantní. Hlavní mužská postava nesympatická (možná chyba dabingu). Postava Amandy mi lezla silně na nervy, dokud jsem si nepřečetl komentář od Toma Riddla. Série už nejspíš nemá čím překvapit, přesto si další díly zase někdy pustím. (710., 8. III. 2012)

Přestože pointa snímku je dopředu známá i tomu nejposlednějšímu filmovému analfabetovi, poselství vyznívá i po všech těch letech velmi silně. A bohužel je i po skončení studené války stále aktuální. Jsou to právě takové filmy jako Planeta opic, které divákovi dají jistotu, že kdesi nepředstavitelně daleko od nás opravdu žije někdo, kdo je lepší než člověk. A opice, to je jen taková reminiscence. (709., 7. III. 2012)

Nedokázal jsem si Bitvu o Británii vychutnat tak, jak se na válečný film sluší, a to především ze dvou důvodů. Za prvé jsem se ani za 133 minut nedokázal zorientovat v postavách, které se procházejí po hangárech, usedají do stíhaček, řídí vzdušné souboje a občas některá z nich zařve. Smrt leteckých důstojníků v takovém filmu mě nechává chladnou, protože ani nevím, kdo to vlastně zahynul, a marně pátrám v paměti, proč byl pro děj tak důležitý. A je jasné, že piloti RAF nebudou kvůli mně startovat bez kukel a masek, abych si lépe zapamatoval aspoň obličeje. Nu, a druhým důvodem mého nepříliš výrazného prožitku jsou samotné souboje, kterých je ve filmu zkrátka přespříliš. Ano, jsou na tehdejší dobu zpracovány dobře a vyjímají se zejména v širokoúhlé verzi (jestli někdy někdo tenhle film osekával do televizního formátu, měl si jako pokání usekat i ruce), jenže když se do sebe Angláni a Němci během dvou hodin pustí už posedmé, tak se prostě může stát, že divák znaveně zívne. (708., 6. III. 2012)