kareen

Paní Maiselová je moje nová hrdinka. Plná ženskosti, krásy a elegance, přesto nezávislá a emancipovaná až na půdu. Gilmorova děvčata, od stejných tvůrců, jsem nikdy nějak souvisle nesledovala, ale tento seriál mě tedy dostal. Stylové, komediální (i když vtipnější než samotné stand-up vystoupení, jsou spíš hlášky a situace v reálném ději) a plné zábavných, sympatických postav, z nichž u mě s přehledem vede otec hlavní hrdinky, v podání Tonyho Shalhouba.

Asi jsem si jen utvrdila, že tyhle filmy, československé nové vlny, nejsou nic pro mě. Po filmařské i herecké stránce dobré a určitě toho snímek hodně odkrývá o povaze postav, ale nějak mě to do děje moc nevtáhlo a dodívala jsem to spíš ze setrvačnosti. Nečetla jsem obsah, takže jsem celou dobu přemýšlela, jestli ten týpek u baru, co rozhazoval peníze, umírá a chce si užít poslední dobrou noc.

Francouzsko-Belgické Twin Peaks. Bez absurdního humoru, zato s hutnou atmosférou, jakousi téměř severskou mytologií a slušným géniem loci jednoho městečka, obklopeného lesy, kam bych se sama nevydala ani ve dne, natož v noci, jak to s oblibou dělala hlavní hrdinka. Bohužel už se asi nedočkáme třetí série, což mě v tomto případě mrzí mimořádně, protože bych v tomto podmanivém světě ráda strávila více času. I přes to, že mě to štve,musím dát plnou palbu.

Pomalu vygradovaná hádka mezi Sandrou a jejím manželem Samuelem, byla jednou z nejvíce intenzivních scén, co jsem za poslední dobu ve filmu viděla. Mistrovská charakterová studie jednoho rozpadajícího se vztahu, u které mi bylo skoro jedno, jestli došlo k vraždě nebo ne a klidně bych uvítala otevřený konec. Alfou a omegou snímku jsou herecké výkony a to hlavně malého Mila Granera a Sandry Huller. Postava Sandry působí na první pohled nesympaticky a chladně, ale je to jen ochranná fasáda, když později dá průchod svým emocím a rozpláče se v autě, je to ten nejvíce bezútěšný pláč, ze kterého jsem cítila všechnu její únavu, bolest a frustraci. Pro mě rozhodně jeden z top filmů minulého roku.

Je poněkud zbytečné vyčítat tvůrcům monotónnost a odosobnělost příběhu, protože to byl očividně jejich záměr. A na mě to celkem fungovalo. Právě ten kontrast banálních scén, lhostejnost až bezcitnost Rudolfa Hosse a jeho rodiny, proti zvukům mučení, smrti, střelby a kouře odehrávajícími se za zdí, zanechává tísnivý, nepříjemný pocit.Tuhle rodinu si opravdu neoblíbíte. Film nepracuje jen se zvuky, ale i s divákovou představivostí, např. Když si Hedwiga zkouší kožich, tak je vám jasné odkud se vzal, nebo když Rudolf v klidu řeší pracovní problémy, které vlastně spočívají v genocidě apod. Ve snímku problesknou střípky lidskosti, které představuje babička, nebo polská dívka, ale jinak se to celé nese v duchu této netečnosti. Film určitě nabádá k přemýšlení a myšlenka se zdá nadčasová. Že si zvuk zaslouží Oscara je nepochybné, jen škoda, že se nenašla také nominace na vedlejší roli pro Sandru Huller, Oscara za hlavní roli jí asi vyfoukne Emma Stone (ne, že by si ho nezasloužila), ale když vezmu v potaz Sandřin fantastický výkon jak tady, tak v Anatomii pádu, tak bych si troufla říci, že rok 2023 patřil právě jí. Zóna zájmu je zajímavý experimentální film, který ale skutečně místy nudí, takže jsem i já přemýšlela nad hodnocením, něco mezi trojkou až čtyřkou, ale tři hvězdy mám vyhrazeny pro průměrné filmy, což rozhodně není tento případ. Mimochodem, ta hudba na začátku a hlavně u závěrečných titulků, ta je tedy mimořádně nepříjemná.

Jako zábavná, trochu netradiční jednohubka na jedno odpoledne, proč ne? Je to barevné, hezky se na to kouká, Margot Robbie je sympatická (taky vám vzhledově připomíná Borhyovou?) a Gosling si krade scény pro sebe. Ale inovace, prestižní filmové ceny a všechen ten hype kolem toho? To si fakt nemyslím.

Jako velký fanoušek knižní série bych uvítala všechny intriky, vedlejší linie a komplexnost světa Duny, ale jak nám ukázala už Lynchova adaptace, není to prostě reálné přání. Proto se Villeneuve rozumně rozhodl osekat příběh na základní kostru, vynechat všechny vnitřní monology postav, a zákonitosti světa Duny odbyl několika krátkými větami, vsunutými do děje. Je otázkou, kolik toho pochytil i nečtenář, ale vzhledem ke slušnému úspěchu filmu, to asi bylo ok. Jako pro fanouška, pro mě asi nebude žádná adaptace dost dokonalá, ale film se mi přesto líbil. Nejdříve ke kladům. Film má svižný děj, herecké výkony jsou top, jak členů vévodovy typově přesné suity (dokonce i Momoa tady válí, přinejmenším jako sympaťák), tak i všech ostatních (už se těším na větší prostor pro Bardema a Skarsgarda ve dvojce). Chalametův Paul je skvělý, ale největší dojem na mě udělala Rebecca Ferguson jako lady Jessica. Dalším velkým kladem je hudba Hanse Zimmera, který tady zároveň zastupuje atmosféru snímku a tak přecházím k prvnímu záporu a tím jsou snové sekvence a vize. Nevím jak to nejlépe vyjádřit, ale pro mě to prostě není dost mysteriózní, nesálala ke mně mystika Duny. Také by se v každé vizi nemusela objevovat Zendaya (nic proti ní). Pak je tu samotný Villeneuve. Samozřejmě jeho vizuální a estetické mistrovství je fenomenální a některé scény jsou prostě úžasné (scéna s gom džabárem a skříňkou je ikonická, miluji, jak Denis natočil okamžik, kdy si sestra Mohiamová s hrůzou uvědomí, že se jim Kwisatz Haderach vymknul z rukou). Villeneuveho estetika je však dvousečná zbraň. To, co mě uchvacuje u monumentálních záběrů lodí a pouště, mi trochu vadí u Fremenů, kteří jsou na můj vkus moc vycídění a čistí, chybí mi tu trochu víc „masa“. Na druhou stranu, pokud si tady někdo stěžuje na chladnější postavy, tak vězte, že to není chyba režiséra, Dunu miluji, ale Herbert je v knize často popisuje spíš jako figurky na šachovnici a myslím, že je Villeneuve i trochu polidštil. I přes některé výhrady jsem celkem nadšená a nehorázně se těším na druhý díl.

Tohle je přesně ten případ, kdy seriál poráží žebříčky sledovanosti, všichni o něm mluví jen v superlativech a já si říkám, co na tom všichni vidí? Jasně, Tim Burton a všechno to okolo, co k tomu patří, včetně základní premisy podivína s dobrým srdcem, kterou Tim opakuje stále dokola. To všechno beru (i když jednou za čas to bohatě stačí), Addamsonovu rodinku mám ráda a Jenna Ortega sarkastickou Wednesday hraje opravdu dobře (i když vynucený úsměv Christiny Ricci stále patří k mým ikonickým scénám světového filmu). Ale proč, proč, proč, to má scénář jak z nějaké průměrné young adultovky? Já se snažila do toho dostat, ale děj mi přišel tak fádní a nepřekvapivý, že jsem se nudila čím dál víc a byla jsem ráda, že jsem dala první řadu. Dál už koukat nehodlám. On i ten sarkasmus hlavní postavy se časem okouká, když k tomu seriál nenabízí žádnou další hodnotu, která by mě k němu připoutala. Davám tři hvězdy a to jsem hodná.

Takže zvěsti nelhaly, Emma je tu skutečně fenomenální. Její počáteční neobratnost, bezprostřednost a dychtivá touha poznat svět, byla tak fascinující, že mi bylo skoro líto, když přešla do „normálnějšího“ módu. Ale milovala jsem i to, jaká žena se z ní nakonec stala. Williem Dafoe a Mark Ruffalo byli také skvělí. Celý film je velmi zábavný a plný nápadů, ale nejvíc mě bavilo, jak Bella dováděla, zpočátku sebejistého, šovinistického proutníka Wedderburna k šílenství. Líbila se mi i černobílá část zobrazující Bellino pozvolné probouzení v domě plném bizarností, právě tak jako zářivě barevná cesta ke svobodě a novým zážitkům. Lisabon i Alexandrie, to byla vizuální pastva pro oči a bylo zajímavé, jaké alternativní devatenácté (předpokládám) století si tady tvůrci vykouzlili. Tohle byl opravdový filmový zážitek a těch 141 minut mi uteklo jako voda.

Tak takto hezkou a kouzelnou novou pohádku jsem už nezažila roky. Wonka nemá vánoční příběh, ale Dickensovská atmosféra tento pocit navozuje. Optimistický příběh a černobílé postavy, budou nejvíce vyhovovat malým dětem , pro dospělé je tu plejáda britských herců a britský humor. Ten se ostatně líbil i dětem, bylo vidět, že se opravdu baví. Od Paula Kinga se asi nedala čekat postava zlomyslného Wonky, ale suverénní Chalamet mu dokázal vtisknou tolik charismatu a entusiasmu, že mi to ani nevadilo. Chalamet má jednu velkou výhodu, i přes svůj věk pokročilého dvacátníka, má stále v sobě tu první mladickou dychtivost, která je zvláště u Wonky naprosto odzbrojující.Tu nominaci na zlatý glóbus si opravdu zasloužil. Je pravda, že písničky nejsou (až na dva případy) moc zapamatovatelné, ale i tak mi příběh utekl velmi rychle a neměla jsem pocit nějaké roztříštěnosti. Možná je to tím, že jsem šla do kina s otevřenou myslí a nesnažila jsem se srovnávat s předchozími verzemi. Ostatní herci byli také skvělí, výkvět britského filmu a jedna fajn žirafa. Líbilo se mi, jak film hýřil nápady a nadějí, prostě fantasie. Jen škoda, že to mělo ( to asi není příliš velký spoiler) až příliš šťasný konec, přeci jen bych ráda viděla, alespoň náznakem, přeměnu idealistického mladíka k uzavřenému podivínovi Wonkovi. Ale třeba bude ještě druhý díl. Edit: Tak po druhém zhlédnutí beru zpět. Ty písničky jsou vlastně velmi chytlavé, takže mám další oblíbený muzikál.