kareen

Zajímavé nahlédnutí do všedního dne, pro nás vzdálené kultury. A nepřekvapivé zjištění, že ty manželské problémy jsou nakonec všude stejné. Moc zajímavé íránské herečky.

No asi je hezké, že je Argento takový machr přes vizuály a výtvarnou stránku, ale mně to nestačí, když má k tomu béčkový scénář, diskutabilní herecké výkony a dost nelogičností v chování postav. A vzhledem k tomu, že ústřední zabiják není žádná nadpřirozená bytost, ale člověk z masa a kostí, vyznívají některé strašidelné scény vysloveně úsměvně. Ale počítám, že v sedmdesátých letech mohly i někoho vystrašit.

To je těžké, scénář jako by neustále balancoval mezi korejskými emočně vypjatými scénami, evropskou syrovou poetikou a hollywoodským klišé. Objektivně by to bylo asi za tři hvězdy, ale za opravdu skvělý soustředěný herecký výkon Joong-ki Songa a taky proto, že jsem měla zrovna náladu na takový konec, trochu nadsazuji.

Podobný koncept, jako u francouzské Anatomie pádu, jen s trochu jiným příběhem. Tentokrát po Česku a opět velmi dobře. Atmosféra, slušné herecké výkony a Alice Nellis jako scénáristka, to ani nemohlo dopadnout špatně. Milenu Steinmasslovou jsem tu skoro nepoznala, každopádně toho Českého lva, za vedlejší herecký výkon, má určitě zaslouženě.

No dobře, tak si Villeneuve k příběhu něco přidal (Chani jako feministická nadstavba Paulova svědomí, okolnosti kolem jeho požití živé vody), ubral (Alia, Gilda, Fenring, smrt prvorozeného syna), změnil (baron na konci) nebo nevyřkl (fakt by Denise zabilo, kdyby nečtenářům jednou krátkou větou vysvětlil, jak to bude s princeznou Irulán a Chani?) Nevadí, já na to kašlu. Pokud chci přesný příběh, se všemi nuancemi a vedlejšími liniemi, mám tady milované knihy. Hlavní myšlenka zůstala zachována a dokonalá narativní adaptace, takto mnohovrstevné knihy, je stejně nemožná. Navíc, možná film přinese Herbertově Duně mnoho dalších čtenářů. Uvědomuji si, že film je především obrazové médium a v tomto ohledu se Villeneuve s kameramanem Fraserem vyřádili přímo fenomenálně. Obrazové výjevy, jak z Arrakisu, tak z černobílé Giedi Prime, jsou prostě magické a spolu se Zimmerovou velkolepou hudbou, mě svou atmosférou a epickými momenty přirazily do sedačky, stejně jako mnoho dalších diváků. Akční scény doznaly od jedničky značné zlepšení, Paulův souboj s Feyd Rauthou je něco jiného, než jeho souboj s Jamisem. Pak je tu herecké obsazení. Vůbec jsem nepochybovala, jak dobře se Chalamet zhostí přerodu Paula Atreida v Muad’diba, ale jeho tvrdost a stín temnoty, který v něm ke konci probleskoval, to bylo docela hrozivé. Austina Butlera si pamatuji jako hvězdičku u Disney Channel, to že dokáže až tak přesvědčivě ztvárnit ikonického psychopata, jsem nečekala (i když vím, že už má jednu nominaci na Oscara). Co se týká všech čtyř představitelek Benne Gesseritu… No páni! Vím, že přijde brzy seriál, ale takové obsazení, to bych brala všemi deseti. Bardema a Walkena bych si klidně ráda užila i víc a vůbec, celý herecký ansámbl je velkou ozdobou filmové série. Není pochyb o tom, že je Villeneuva Duna jedním z filmových mezníků, minimálně v žánru sci-fi, a rozhodně si zaslouží velké plátno v kině. Teď už jen doufám, že si stejnou kvalitu udrží i Mesiáš Duny, už se těším.

Paní Maiselová je moje nová hrdinka. Plná ženskosti, krásy a elegance, přesto nezávislá a emancipovaná až na půdu. Gilmorova děvčata, od stejných tvůrců, jsem nikdy nějak souvisle nesledovala, ale tento seriál mě tedy dostal. Stylové, komediální (i když vtipnější než samotné stand-up vystoupení, jsou spíš hlášky a situace v reálném ději) a plné zábavných, sympatických postav, z nichž u mě s přehledem vede otec hlavní hrdinky, v podání Tonyho Shalhouba.

Asi jsem si jen utvrdila, že tyhle filmy, československé nové vlny, nejsou nic pro mě. Po filmařské i herecké stránce dobré a určitě toho snímek hodně odkrývá o povaze postav, ale nějak mě to do děje moc nevtáhlo a dodívala jsem to spíš ze setrvačnosti. Nečetla jsem obsah, takže jsem celou dobu přemýšlela, jestli ten týpek u baru, co rozhazoval peníze, umírá a chce si užít poslední dobrou noc.

Francouzsko-Belgické Twin Peaks. Bez absurdního humoru, zato s hutnou atmosférou, jakousi téměř severskou mytologií a slušným géniem loci jednoho městečka, obklopeného lesy, kam bych se sama nevydala ani ve dne, natož v noci, jak to s oblibou dělala hlavní hrdinka. Bohužel už se asi nedočkáme třetí série, což mě v tomto případě mrzí mimořádně, protože bych v tomto podmanivém světě ráda strávila více času. I přes to, že mě to štve,musím dát plnou palbu.

Pomalu vygradovaná hádka mezi Sandrou a jejím manželem Samuelem, byla jednou z nejvíce intenzivních scén, co jsem za poslední dobu ve filmu viděla. Mistrovská charakterová studie jednoho rozpadajícího se vztahu, u které mi bylo skoro jedno, jestli došlo k vraždě nebo ne a klidně bych uvítala otevřený konec. Alfou a omegou snímku jsou herecké výkony a to hlavně malého Mila Granera a Sandry Huller. Postava Sandry působí na první pohled nesympaticky a chladně, ale je to jen ochranná fasáda, když později dá průchod svým emocím a rozpláče se v autě, je to ten nejvíce bezútěšný pláč, ze kterého jsem cítila všechnu její únavu, bolest a frustraci. Pro mě rozhodně jeden z top filmů minulého roku.

Je poněkud zbytečné vyčítat tvůrcům monotónnost a odosobnělost příběhu, protože to byl očividně jejich záměr. A na mě to celkem fungovalo. Právě ten kontrast banálních scén, lhostejnost až bezcitnost Rudolfa Hosse a jeho rodiny, proti zvukům mučení, smrti, střelby a kouře odehrávajícími se za zdí, zanechává tísnivý, nepříjemný pocit.Tuhle rodinu si opravdu neoblíbíte. Film nepracuje jen se zvuky, ale i s divákovou představivostí, např. Když si Hedwiga zkouší kožich, tak je vám jasné odkud se vzal, nebo když Rudolf v klidu řeší pracovní problémy, které vlastně spočívají v genocidě apod. Ve snímku problesknou střípky lidskosti, které představuje babička, nebo polská dívka, ale jinak se to celé nese v duchu této netečnosti. Film určitě nabádá k přemýšlení a myšlenka se zdá nadčasová. Že si zvuk zaslouží Oscara je nepochybné, jen škoda, že se nenašla také nominace na vedlejší roli pro Sandru Huller, Oscara za hlavní roli jí asi vyfoukne Emma Stone (ne, že by si ho nezasloužila), ale když vezmu v potaz Sandřin fantastický výkon jak tady, tak v Anatomii pádu, tak bych si troufla říci, že rok 2023 patřil právě jí. Zóna zájmu je zajímavý experimentální film, který ale skutečně místy nudí, takže jsem i já přemýšlela nad hodnocením, něco mezi trojkou až čtyřkou, ale tři hvězdy mám vyhrazeny pro průměrné filmy, což rozhodně není tento případ. Mimochodem, ta hudba na začátku a hlavně u závěrečných titulků, ta je tedy mimořádně nepříjemná.