Omnibus

Někdy člověk čte knížku... a když přejede bříšky prstů po stránce, stává se papír hrbolatým a on vnímá každý kořen v tom lese, každičký chlup na faunově uchu, a velmi silně cítí všechny ty vůně květin i pach krve. A když v knize, v tom příběhu, začne někdo křičet, člověka to úplně ohluší. A někdy se nedostaví nic. Je to prostě jen obyčejný, tenký papír, pokrytý spoustou písmen. Byť jsou z nich poskládána sebevznešenější slova. A přesně tohle se mi stalo s filmem Faunův labyrint. V každé chvíli jsem úplně přesně věděl, co cítili ostatní diváci a co bych měl taky já... a necítil jsem vůbec nic. Jen to nepříjemné proč? ___ Proč mě vlastně nechává ten kouzelný příběh tak chladným? A ke všemu se stávala čím dál plastičtější jedna jediná postava: kapitán Vidal. Právě ten netvor, který to tak dobře uměl nejen s pistolí a lahví, ale i s obyčejným nářadím a ve finále i s jehlou sám na sobě. A co jste čekali? Uprostřed světové války, všeobecného zmaru a desítek milionů mrtvých. On něčemu věřil a urputně za to bojoval (stejně jako jeho protivníci ve španělské občanské válce - mezi kterými to byl určitě samý humanista). Vidal měl seběvědomí a byl přesvědčen, že účel světí prostředky. Ideální velitel. Slovy Vláčilova Kozlíka, zemana sezením na Roháčku: "Stane se po právu vítěze!" To se pak těžko drží palce holčičce, byť sebelíp „nakreslené“, když její nepřítel je jediná opravdu živá postava příběhu. __ Jediným silným momentem, který mi z filmu utkví v paměti, tak bude ono nelítostně kruté těsně před jeho popravou: „Tvůj syn se o tobě nikdy nedozví!“ Jako to poslední, co Vidal v životě zaslechl. A pokud už po naší smrti nic dál není, byla ta slova a šílená bolest, kterou mu musela způsobit, to poslední, v čem jakoby zůstane uvězněn už navěky. Já osobně proto chci jednou umírat tak, aby moje poslední myšlenka na tomto světě byla vzpomínka na něco krásného...

Bylo mi ho líto, váguse Wikuse. Lidé ho vyhnali, ale kreveťáci nikdy nepřijali. Zůstal trčet na skládce, uprostřed toho fantasticky hnusného slumu pro dva miliony mimozemšťanů, mezi všema těma plechovýma boudama, potaženýma igelitem, plnýma laciné špíny a bezcenných krámů. Uprostřed vší té beznaděje - ve slumu přímo mezigalaktických rozměrů. Tak jsem mu pomáhal přehrabávat se v odpadcích a spolu s ním se těšil, že třeba najdeme plechovku se zbytkem kočičího žrádla, které se v tom vedru ještě nestačilo zkazit. Našli jsme ale jen fén na vlasy s prasklou rukojetí. Taky dobrý. Když se spraví a bude fungovat, třeba za něj něco utržíme. A Wikus už konečně bude mít nastřádáno dost na to zajít si do centra slumu, ovládaného nigerijskými gangy. Vybrat si ze zfetovaných a vyzáblých šlapek, vrávoravě překračujících odpadky na svých vysokých podpatcích, a po dlouhé době si zase jednou užít mezidruhový sex. Dopřát si tak i trochu lásky, místo jen nekonečného plnění si žaludku. Ha! Kde mají vlastně (mají-li vůbec) kreveťáci žaludek? A vlastně i ten nástroj lásky? __ Film rozhodně doporučuji všem milovníkům vizuálně namakaných scifi, slzopudných sociálních dramat i akčních stříleček v jednom. U stříleček jediná výtka k filmu: místo toho imbecilního boje Wikuse s komandem, kdy ho (určitě ti blbci producenti) posadili do útrob jakéhosi kreveťáckého Transformera a zablbli si s ním, jak v prefabrikovaném béčkovém filmu, měli zůstat u poctivé pouliční války mezi komandem a těmi nigerijskými gangy, ve které by Wikus jen kličkoval jako králíček na střelnici. Nakonec třeba i klidně mohl vpálit, hezky face to face, veliteli komanda Koobusovi kulku mezi oči, proč by ne, ale tím přílišným tlačením na akční a detonační pilu to u mě dost shodili. Škoda, jinak mi to už viselo v Top-ce, jak ta jejich vesmírná loď nad Johannesburgem. A mimochodem – naprosto geniální výběr lokality k přistání! Od pilota toho kosmického korábu i od autorů scénáře.

Bonus: komentář doplněný o obrázky Jako mě Ondřej Malý málem stáhnul s sebou pod hladinu v Poutech, tak i tady se na mě nepěkně vyřádil. A nebylo to nějak nevinně, bez doteku – naopak mi svou zkušenou prackou hrábnul přímo do rozkroku. Ale ty ostatní dialogy ve filmu, to fakt bolelo... A to jsem (i když to jindy nedělám) před tím narychlo zhltl pár komentářů, takže už jsem na to šel s odhodláním dialogy moc neřešit. Dát to bez téhle průpravy, normálně bych z toho po dvaceti minutách odešel. Film poskládaný z působivých klipů, secvaknutých k sobě kancelářskými svorkami hrozných pindů, to bůhvíjaký zážitek opravdu nezaručuje. O nějakém dojení citů ani nemluvě. Ale už jen kvůli tomu bordelpapá, jakého si s gustem střihnul Ondřej Malý, to přece jen stojí za vidění.                    Jsem kvůli tomu poživačnýmu panchartovi málem zase začal kouřit... Křivák jeden božskej! Takže dávám nadhodnocené tři hvězdy (abych pak za to v jeho podniku dostal slevu :-)

Famózní Marek Perepeczko v roli Charváta ve filmu podle skutečného případu. Taky tenkrát, po uvedení v televizi, na čas výrazně poklesl počet holek na stopu u cest. Z flmu jsem až po letech docenil jednu zvláštní scénu, kdy servírka (Charvátem před nějakým časem znásilněná při stopu) stojí na parapetu v desátém patře a na Charvátovo: nakonec se ti to se mnou líbilo odpoví: ono to bylo trochu jinak, milej zlatej, než si nechat zmačkat fasádu, radši jsem ti podržela. Čili potenciální nebezpečná svědkyně, která ho zná jménem a může ho dostat do kriminálu. Jenže on jí nežďuchne ven z okna a místo toho ji vtáhne dovnitř. Tenkrát jsem si říkal, co to sakra...? S lety mi došlo, co to asi mělo znamenat. Člověku, se kterým se již znáte natolik, že mu pomáháte stěhovat nábytek, se už podstatně obtížněji (a navíc s chladnou hlavou) ubližuje, než anonymnímu masíčku, povalenému, hnán chtíčem, do kopřiv v pangejtu...

Film z obyčejného života - syrový, těžký a brutálně beznadějný. Abych se z něj oklepal, musel jsem to vzít jako takové povzbuzení pro sebe ve smyslu: i přes to, s čím vším se teď peru, ještě nejsem úplně v prdeli – tihle lidé už tam jsou úplně a to na celý jejich život! Ale ten grázl Jake, i přes veškerou jeho odpornost, mi svým způsobem imponoval svou hrdostí . Nebo spíš zkurvenými zbytky hrdosti. Jeho maorští předkové totiž opravdu kdysi bývali bojovníky...

(Dřív tady strašila moje celostránková, čtyřicetiřádková tapeta, ale smazal jsem ji a nechal jen torzo původního komentáře)   ...přemáhám ospalost, zapínám počítač a a začínám psát komentář k filmu Počátek. Jen doufám, že slova, co mi lezou z prstů přes klávesnici až na obrazovku (a tam si budou žít svým vlastním životem v hlavách lidí, co je budou číst), mi do mozku nevložil někdo cizí, kdo na objednávku pronikl do mého snu...   ...dopsal jsem, odeslal komentář do databáze a rozhlížím se udiveně kolem, jako bych se právě probudil... Jen na stole vedle mého notebooku se s tichounkým vrčením točí malá kovová káča... a já ji zvědavě sleduji. Točí se už docela dlouho, takže už by se měla brzy zastavit. I všichni ostatní lidé ve tmě kinosálu tu točící se káču hypnotizují očima. Je hrozné ticho. Nikdo ani nedýchá – špendlík bys slyšel spadnout.

To, co mi provedl Darabont na konci své Mlhy, to mi tady vpálili mezi oči hned na úvod, jen tak, na rozehřátí. Když mě film málem rozbrečí hned po úvodních pár minutách, jeden by neřekl, že mluvíme o hororu. Přitom o sakra dobrém (i přes ten nešťastně rozmrcasený konec). Působivý rozjezd s nehezkým smykem táty, co všechno kvalitně posral, mě vtáhnul k sobě na plátno, hluboko do příběhu. A postupně to gradovalo, až mě to kousek po kousku nacpalo do zdi. Přímo do těch hnusných plesnivých fleků. Takže dneska v noci budu spát radši pod postelí. Stejně bych se pořád s úlekem vytrhával ze spaní a bál se pod tu svou postel nakouknout, tak aspoň budu hned vědět, na čem jsem :-) Tohle byla prostě taková lekací rodinná hororová lahůdka, na jaké jsem si už dlouho nesmlsnul. A to i přes to, že přede mnou něco divnýho vběhnout do šatníku, tak tam teda určitě nepůjdu počítat ramínka. A když už, tak nejpozději při pohledu na ten fujtajbl flek na zdi beru roha! A tím klidně obětuju honorář za film, kvůli odchýlení se od scénáře :-) Škoda jen toho na dva kusy rozbitýho závěru na plošině. Dojení citů bych i bral, ale bez přerušování, prosím. Místo jedné hutné katarze jsem tak dostal dvě části, bohužel s naprosto ulámanými hroty, v součtu již bez působivého vyvrcholení. Takže nakonec se nekonalo ono známé „sežvýkalo mě to a vyplivlo“, což zamrzí o to víc, že našlápnuto k tomu v první půlce filmu určitě bylo... Ale za ty dva vlčí andílky nakonec přece jen nacpu do tý hnusný škvíry všech pět hvězd, i když aspoň půlka té páté zůstane trčet ven.

Dojemné přírodopisně-sociální drama o chlupaťoučkém uličníkovi, medvídkovi s roztomilým čumáčkem a šibalským výrazem (navzdory tomu, že medvědi, jak známo, nemají mimické svaly). Úchvatná divočina, osiřelej malinkej míšánek, starej míša velkej jako kráva a v ohrožení zuřivej jak bejk, a k tomu lovci, se smečkou psů velkých jak telata, kteří ale naštěstí neumí moc dobře střílet (ti lovci, ne psi). Jó, zvířátka... Jak v Českém nebi říká Babička Boženy Němcové: "Já jsem vždycky kolem sebe měla ráda zvířátka, každé jaro byly housátka nebo káčátka." A praotec Čech odpovídá: zvířata jsou fajn, ale nesežrat všechno hned! Něco nechat na zimu! :-) Ale zpět do brlohu a k filmu. Knížku Král šedých medvědů jsem jako klučina hltal s pusou otevřenou a očima vyvalenýma, stejně jako v dospělosti Annaudův film.

Verbal, ten se má. Ten to má u prdele. Doslova. Ostatně, jako první článek týhle šílený stonožky si to může dovolit. Nepřemýšlet o tom, co se dál děje s tím vším, co z něho vyjde... Být prostředním článkem stonožky je sice hodně blbý, ale člověk se aspoň může utěšovat tím, že to, co z něho vyjde, bude ještě někomu dalšímu k "užitku"... Tedy, ehm, pravý kaviár už to není, to je jasný. Ale být tím posledním "uživatelským" článkem, to už je fakt špatný. To už snad není ani k tomu posrání (pardon). A náš zvrhlý chirurg se spokojeně dívá na svoje dílo, pročítá si komentáře, mne si ruce a ďábelsky se chechtá ;-) Tak takhle to dopadá, když si někdo splní svůj sen...

Povinná četba všech sexuálních agresorů (tedy v zahraničí - my máme zase svoji Smrt stopařek s famózním Markem Perepeczkem v roli Charváta). Poučné i pro všechny ty, kteří se nestydí tleskat a hecovat, a to skandováním do rytmu přírazů. Joddie Foster za hlavní roli ve Znásilnění získala dvě nejvyšší ocenění: svého prvního Oskara a navíc i Zlatý Glóbus. Právem. Herečka zde podala strhující a velmi obětavý výkon, obětavý i vzhledem ke své známé lesbické orientaci. A to nejen v tom lokále před vděčnými diváky, na zádech na desce hracího automatu, postupně potupně pod třemi chlapy, ale i v soudní síni, kde se řešilo, jestli k těm třem navíc zavřít i někoho za "pouhé" fandění. Za to, že se „jenom“ díval, tleskal a povzbuzoval. Echt cynická hláška filmu, když se jim pak Sára vytrhla a začala zdrhat: „Chlapi, utíká nám šukání!“ Možná, že v tom našem českém majstrštyku tenkrát Charváta, těsně před hraniční závorou, policejní ostřelovač neměl sejmout. Kdyby ho scénáristi nechali uprchnout na západ, mohl se dostat až do Ameriky, kde by si ho stopla servírka Sára a bylo by z toho nejmíň dvouoskarové Accused 2 .