Omnibus

Zvěrstva, která napáchal Uday Saddam Hussayn al-Tikriti, irácký Caligula, ta prostě přesahují naši představivost. Tohle chtít zachytit v jednom filmu je marnost nad marnost. Třpyt zlatých střech paláců a mihotání světel diskoték s lajnami koksu, jen tu a tam proložené zanaříkáním obětí, to nevytrhnou. A z jeho dvojníka udělat Mirka Dušína, bez jediné kapky cizí krve na rukou (skutečný Uday by ho donutil si sakra smočit), to mi nepřijde jako dobrý nápad.

Bacha na hlavu! V komentáři kolem lustru poletují SPOILERY!             Maminčino Milé a Mazlivé, leč Monstrózně Morbidní Miminko. Film má sice 6 M, ale já uděluji jen dvě hvězdy. Jednu za snahu o originální drama, druhou za úchylný nápad. Přilepit nemluvněti kanagonem na záda ohyzdná kuřecí křídla? To jim snad poradil sám David Cronenberg! Kvůli tomu mě pak půl filmu strašila asociace na Což takhle dát si špenát, s kuchařskou etudou pana Nárožného: „Pečínka jako z nemluvněte!“ :-) Pardon. Ale to mě pak těžko může dojmout nějaké rodinné drámo.

Pozor! Text obsahuje úchylné SPOILERY!       V tomhle vypečeném zapadákově chcípl pes. Vlastně nechcípl, jen tak vypadal. Většina obyvatel jsou divní týpci, radost pohledět. Jsou sto let za opicema, potí se jako prase a k návštěvníkům se chovají jako svině. A pak drze požádají o pomoc. Třeba při věšení záclon nebo zavraždění své holčičky. Dcery, již léta úspěšně przněné svým tátou, která si ovšem to prznění s gustem užívá. Co taky jiného za zábavu si užít na maloměstě, že? V autoservisu vám úchylnej a mastnej vágus auto ještě víc rozesere, ale zato vám nezapomene vykrást kufr, babka ve večerce je jednou nohou v hrobě, ale na lupiče vytáhne zpod kasy brokovnici a ucedí: „Hijo de puta!“, čiperka. Slepec se podívá, kolik jste mu hodil do kasičky, pak mlaskne na svého chcíplého psa a jde s ním na procházku. A nad tím vším krouží supi. Nad dvěma prsty, ucvaknutýma kvůli dluhům, i nad sexem Bobbyho a Grace, když divoce souloží vedle mrtvoly právě umláceného otce. Navíc celou tu romantiku dokresluje povedený soundtrack. Kladný hrdina žádný, mravní ponaučení z filmu nula - čirá zábava! 90%.

Včera jsem měl "narozeniny". Dcera mi dala dárkový poukaz na adrenalinový zážitek, vstupenku na prohlídku Bílého Domu. Z prohlídkových okruhů jsem zvolil ten nejdelší: Die Hard – Black & White – all inclusive. Dobře jsem vybral! Mohl jsem si zastřílet do vzácných obrazů, rozmlátit historický nábytek, zapálit záclony a nakopat teroristům prdel. A prdel si taky udělat ze spousty klišé o hrdinných amerických prezidentech. Co ještě? Relaxace v bazénu, společná fotka s teroristy, mažoretka v rozpuku s americkou vlajkou. Spotřeba prezidentů značná :-). Čtyři kusy, z toho jeden recyklovanej: „Říkej tomu třeba puč...“             Zápis do návštěvnické knihy: V hodnocení bych dal všech padesát hvězd a pár pruhů navrch, ale z té suchopárné půlhodiny úvodu jsem se málem vzteknul, to z hodnocení jednu hvězdu srazilo. To vážně nešlo vykolíkovat to hřiště pro prezidentské rugby za pět deset minut?

Jako reklama na doutníky působivé, jako výukové video psychoanalýzy měkké a povislé, řekl bych přímo hanebně ochablé. Nudný retro výlet do hlubin lidské mysli. Hledání svatého grálu psychoanalýzy v některém z tělních otvorů. Ve světě podle Freuda je totiž vše jasné jako facka. Války se nevedou o ropu, náboženské rozpory či jen tak z plezíru, kvůli zbytnělému egu, ale o strategické zásoby rákosek, vibrátorů a gigantických rolí toaletního papíru. Já si však dovolím Freudovi oponovat slovy doktora Junga: „Ve vesmíru přece musí být víc než jeden ústřední bod.“       I když například představa Mléčné dráhy, naší galaxie, ve tvaru dámského přirození, ta není úplně marná. Jak do jejího středu letí v raketoplánu nadržení psychoanalytici, řeší problémy technického rázu s defekací ve stavu beztíže, a doufají, že je navigace zavede k vytouženému cíli. A ne někam do prdele :-)       Hodnocení herců: Vicent Cassel tam má jen štěk, ale nemá zábrany - má koule. Viggo Mortensen – má vizi. Michael Fassbender – má problém. S bigamií a bohužel i s hereckým výkonem. Keira Knightley – to je chodící problém. Ale za tu vykloubenou sanici bych jí bez problémů dal Oscara. Nebo Oscarem.       A na holou!

Prý komedie? Houby s octem. Existenciální drama! A dost drsné, když si tam člověk představí sebe. Jistě, opakování stále téhož dne naskýtá spoustu lákavých možností, že? Můžu smilnit, chlastat nebo jako Phil ukrást sekuriťákům pytel pěněz a pak je rozfofrovat. Jenže: cokoli si koupím, druhý den zase nemám! A tak je to se vším. Navíc, i sebehezčí zážitek pozbývá smysl, když na něj pak člověk nemá s kým vzpomínat. A zasadit strom, postavit dům a vychovat syna, to se jaksi za jeden den stihnout nedá. Ostatně, Phil má problém i jen sbalit holku, do které je zamilovaný. A když už člověku z té časové smyčky hrabe, nastupuje deprese největší. Nejen, že veškeré zážitky (dokonce ani případně páchané zlo) nemají smysl a jsou promptně anulovány, ale i sebevražda je marnost nad marnost. Ano, vyzkoušel to mnohokrát. Od skoku pod náklaďák až po pád z kostelní věže (jestlipak se teď na mě dívá Bůh?) Ne, není úniku. Stejně se zase probudíš do toho samého blbého rána a celé to pachtění odnikud nikam začne nanovo. Brr... U jednoho geniálního způsobu, jak se zabít, ponořený ve vaně s toustovačem v rukou, jsem se sice řehtal jako kůň, ale přitom mě skutečně mrazilo hrůzou – velice nestandardní zážitek! Naštěstí to odlehčili tou červenou knihovnou v závěru, jinak by to byl film opravdu na mašli (na topinkovač :-)  P.S. Závidím všem šťastlivcům, kteří to chápali jako komedii. A mimochodem, ani ta blbá charita by nic neřešila. Ta ubíjející časová smyčka by totiž zrušila i veškeré dobro, co by jen člověk za jediný den stihl napáchat.

Už tenkrát jsem z toho příběhu ze života byl spíš smutný. A jestli bych se u toho dnes spíš smál, to se mi raději ani nechce zkoušet. Ale přece jen si pamatuju něco, co mě hodně pobavilo. Nezbytná sexuální pomůcka - velký hrnec s velkýma ušima! Kdo film viděl, ví... To budu muset taky někdy zkusit (s nějakou žirafou :-).

Jo jo. Postapo depresi Darabont umí. Včetně rány z milosti pro někoho z rodiny. Ostatně, to už si vyzkoušel v tom šíleném finále Mlhy . Ale tyhle chodící mrtvoly vzal za špatnej konec, už po pár dílech to byla jen ubíjející rutina. Tuny vyrvaných vnitřností, tisíce cvakajících čelistí a stovky nudných existenciálních rozhovorů na téma „Být, či nebýt?,“ asi aby motivaci postav k jejich jednání pochopil i průměrně blbý zombík. Telenovela hadr. Někde uprostřed druhé série už jsem se i já jen mátožil dějem, nehezky jsem chrčel a vyhlížel jsem některého ze scénáristů k zakousnutí. Přesto se zde najde pár působivých scén a silných momentů. Namátkou: pokec s půlkou plazící se mrtvoly "Je mi líto, co se ti stalo," vysloveným přáním malého kluka „Zabij ho!“ zrušená poprava zajatce ve stodole, pragmatická rána z milosti po porodu a hlavně otcovo vysvětlování Carlovi, že i v normálním světě před apokalypsou by mu máma a táta určitě jednou umřeli, že to je přirozený koloběh života - takže nemá cenu chytat bůhvíjakou depku z toho, že mámu či tátu může něco zakousnout (tomu říkám zdravý přístup ke strachu z budoucnosti v postapo světě).       Bohužel, větší část dialogů je pitomá jak televizní debata s politikem. Jsou nudné, s předvídatelnou pointou, a navíc se fakt hnusně vlečou, jak střeva tahaná z břicha při svačince mrtváků. Přežít 3 série takhle rozcajdaného seriálu bylo ještě náročnější, než pro naše hrdiny přežít v postapokalyptickém světě plném nenažraných chodících mrtvol.           Co mě nejvíc vystrašilo? Jejich plány s pozemkem ve vězení: něco tam pěstovat! Úplně jsem to viděl: scéna rytí záhonu – 10 minut // hlasování, co zasadí – půlka jednoho dílu // sklizeň mrkve – 15 minut // debata o smyslu mrkve (a života) - 20 minut // Ale aspoň by pak tu mrkev mohli použít jako zbraň a vrážet ji zombíkům do očí :-)

„Craigu, leží tamhle!“ - „Tohle nemohl přežít. Počkat... Žije!“ – „Díky Bohu!“ Ano, i za tohle lidi dokážou být Bohu vděční. Že někdo přežil autohavárii. Protože kdyby při ní zemřel, nemohli by ho přece už mučit... A definitivně by ztratili smysl života. Jen v okamžiku slabosti, při prvním závanu smradu ze škvařené lidské kůže, když Elise zaváhá, je třeba si připomenout: „Na tom stole neleží člověk, leží tam monstrum!“ Tenhle film byl pro mne o to drsnější, že jsem tušil, jak to dopadne. Muselo, protože jinak by to byl jen průměrný snímek o pomstě a bolesti (a tu jsme tomu parchantovi přece přáli všichni). Bohužel do finále, místo prostého umlácení lopatou a zahrabání, narval scénárista zbytečně dvě věci navíc. Tu oprátku a WTF dopis. Naopak dvě nejsilnější scény filmu? Že veškerá pomsta je stejně marnost nad marnost: „Takže zítra budeme pokračovat? Vstaneme, nasnídáme se a připravíme si nástroje k mučení...“ – „Já nevím. Já chci jen zpátky svého syna.“ A druhá scéna? Samozřejmě to napůl snězené lízátko, které Elis po svém mrtvém chlapečkovi doma našla a potom ho docucávala. Ještě jednou, naposledy, ucítit na rtech chuť jeho polibků! Aspoň tu nepatrnou trošku jeho slin!

Drsná šavle, jemná skotská (osmnáctiletá!) a kytice čerstvých tulipánů, která byla ve finále zmasakrována, podobně jako mezilidské vztahy. Počáteční ostych obou manželských párů brzy překonán a Christoph Waltz sundává kalhoty (fanynky, netěšte se, trenky si nechal). Jodie Foster otravná jak úředník z berňáku, její muž na přeshubu, Kate Winslet se zvednutým kufrem, jako by se s ní houpal Titanic (i manželství), fénovaný mobil, neskutečně hnusný jablko-hruškový koláč a celou dobu dětinské slovní šarvátky na téma, zda je větší ostuda vychovat ze synáčka grázla nebo práskače.  Alternativní závěr: Výměna manželek. Doporučují čtyři z pěti pasivně agresivních psychologů.