Omnibus

„Tady 911, tísňová linka... Pavle Omnibusi, známe vaše jméno, máme vaše otisky! Policie už je na cestě... Nedělejte nic, čeho byste pak litoval!   NESPOILERUJTE!  Nedělejte to!“ ...     ...     „UŽ SE STALO“.                   Škoda, že Casey vylila celou pikslu barvy tou dírou z auta ven. Měla si trochu barvy nechat a polít s ní poslední dvě stránky scénáře. Počínaje scénou s mobilem, který Jordan žuchnul dolů pod žebříček, do „pracovních prostor“. A mohlo být vymalováno. Za pět hvězd. Bohužel té holce barva došla. Škoda, že scénáristovi taky něco nedošlo. Totiž, že není nutné ve finále všechno takhle zabít (Richarde D´Ovidio – ty vrahu!). Věřím tomu, že tu scénu museli točit aspoň šestkrát. Pětkrát jim totiž Halle Berry slezla dolů pro mobil a hned se zase drápala zpátky nahoru, že si musí nutně kamsi zavolat. Jenže pokaždé na ni nahoře číhal šílený Richard a sotva vystrčila hlavu nad poklop, začal ji mlátit po palici tím svým scénářem. Takže to holka nakonec vzdala a napošesté už radši zůstala dole. A holt vyrazila do sklepa jako ovce, pod kudlu úchylovi. Ten vrah ovšem neměl chybu! Kam se hrabe Maniak (sice čítankový psychopat, ale kdepak můžete takového potkat, že?). Tenhle Michael, to byl takový obyčejný, normální magor, z jakého člověka mrazí nejvíc (a ve fast foodu sedí třeba jen dva stoly vedle vás, jen o tom nevíte). Sice chyboval (a přitom se zpotil strachy a nervozitou), ale svoje chyby hned pragmaticky řešil. Jen kvůli němu to zvedám z průměru na čtyři hvězdy      (a chápu kámoše, který tomu chce dát 5 hvězd. Jeho nadšení z filmu se nedivím - už se nám nevlezl jako sedmý do Fabie a tak holt jel s náma do kina v kufru auta :-).

První Silent Hill byl pětihvězdičkový, pěkně vypečený film. Ještě týden po zhlédnutí jsem vykašlával saze a fobii z požárních sirén mám dodnes. Takže na dvojku jsem se těšil jak pyroman na exkurzi do šachty Darkov a natěšeně jsem si u ucha chrastil krabičkou sirek. Cha! Zvlhlýma sirkama se teď můžu akorát tak šťourat v zubech a dolovat z nich ty zbytky sazí z jedničky. Dávám jen jednu očazenou hvězdu. A i ta je jen na znamení upřímné soustrasti s pozůstalými po obětech pětihvězdičkového požáru v původním Silent Hill.

Bonus: ta pusa       Zčistajasna se stát zlodějem, prchat, uváznout v jeskyni se zasypaným východem, najít tam mrtvolu a pak muset skočit do temné propasti s tím, že pokud tam není hluboká voda, tak se asi zabiju... Trochu síla, v pouhých třinácti letech, řekl bych. Projít si tímhle vším a na konci za to dostat jednu jedinou pusu od holky? To je trochu málo, ne? ...    Ne, není. To je totiž ta jediná pravá odměna pro chlapce po podobném dobrodružství! A pro chlapa vlastně taky. A já jsem Janovi docela záviděl, protože mě nic podobného v dětství nepotkalo. Tak snad můj syn bude mít to štěstí a na prahu dospělosti... ne, nemyslím zrovna to, že musí najít v nějaké jeskyni mrtvolu. Ale zase, za co by potom dostal od nějaké holky tu svoji první pusu? :-)

Boj o přežití uprostřed divočiny je pro mě lákavé téma už samo o sobě. Pokud se k lhostejné, ale drsně nesmlouvavé přírodě přidá i napadení neznámým zlem, všudypřítomný pocit neustálého ohrožení a z toho pramenící nejistota, nervozita a strach, čili atmosféra „na palici“, mělo by být našlápnuto k plnému počtu bodů. Jenomže já se holt nedokážu bát o partu složenou jen ze samých chlapů. Oni taky tvůrci ostatních survival thrillerů vědí, proč vždy vedou na jatka koedukovaný kolektiv :-) Výjimka je samozřejmě třeba Deliverance - jenže to mě právě taky moc nebralo. Uznávám kvality filmu, hutnou atmosféru i herecké výkony, ale co nadělám, já se prostě o ty chlapy příliš nebál.

Arr-arr-arr!!! Takhle totiž neustále dělá ten strašný žralok. I ostatní postavičky mají v hlavě pěkně vygumováno! Bodejť by taky ne, když jsou z gumy a jsme s nimi v koupelně... :-) Náhodou, docela originální omyvatelné hračky, s nezaměnitelnými osobnostmi a poměrně zábavné. Synovi se to líbí a mě to nijak zvlášť moc nes..re     (a co chtít od seriálu pro děti víc?).      A jejich příhody občas mívají i ne zrovna lehce předvídatelný konec, takže jsem se dokonce tu a tam přistihl, že na to se synem čumím taky, zvědavej, jak to dopadne  :-)           Například:  Krokodýlovi se potopila jeho loď a hodná ponorka Amélie mu ji vyzvedla z mořského dna zpátky na hladinu. Krokodýl: „Nedoufal jsem, že ještě někdy uvidím stěžeň své lodi!“   Ale říkal to radostně i smutně zároveň. (Totiž ta koza Amélie si nevšimnula, že při vyzvedávání lodi moc zabrala a urvala stěžeň, takže nad hladinu vyzvedla jen ten stěžeň.) Pro děti poučné – v životě nebývá vše dokonalé.

Slabé a nudné. Občas jsem se sice zachechtal a asi třikrát vyprsknul smíchy nahlas. Jenže ty vynechané scény, běžící při závěrečných titulcích, mi poskytly zhruba stejnou porci zábavy, jako celý předešlý film. Bohužel. Z pouhé jedné hvězdy na dvě to nakonec zvedl ten šišlavý jazyk rozříznutý nožem, se kterým se tak blbě zpívá „halelujá“ , a který potom ta bubujehovistka zapomněla pod přibouchnutým poklopem (což mě nejen pobavilo, ale i zbavilo mé noční můry z jazyku rozříznutého ulamovákem v Lesním duchovi. Za to moc díky!). Ale jinak – bída. Bez alespoň trochu pohromadě držícího příběhu, bez invence, a zábava tak maximálně deset minut z celkového času. Zbytek vata. Nucená, trapná a taky (což je ještě horší) dost nudná. A zejména Mama se teď určitě obrací v hrobě kvůli tomu, jak její potenciál zůstal hanebně nevyužit.

Fun(eral)ny Games USA. V kategorii „Nejznepokojivější scéna rozbíjení vajec všech dob“ jasný vítěz. Vtáhnulo mě to na plátno, do toho příběhu. Takže potom jsem i já vytřeštil oči, zaryl prsty do opěradla a zaskučel bolestí, když mi ta golfová hůl roztříštila koleno. Jenže co je to všechno platný, když mě tou holí pak nedorazili, ale místo toho mě s ní začali vystrkovat z toho příběhu (a shazovat z plátna dolů, zpátky do sedačky). A po té scéně s ovladačem jsem měl vážně chuť z kina odejít. To se mám o ty manžele jako bát, když mi film takhle napálí, že je to VŠECHNO JENOM JAKO? To si nechte na scifárny nebo do nějakých parodií, laskavě, jo? Škoda, mohl to být podařený thriller. Takže za jednu a nazdar bazar!  ▇«REW.▇  Oprava. Přihazuji druhé vejce za toho šílenýho pošuka Paula, který mi vlezl do hlavy. Ten u mě doma zazvonit a chtít vejce, která nemám, tak radši sám nějaký snesu, jen abych ho nenaštval!

Zvíře se na to nezmotá... člověk ano, bohužel. Ovšem pouhý amatérský sestřih těch nejhorších lidských hnusáren, co koluje po síti, včetně reálných(?) vražd, to ještě není film, to nemá snad ani smysl hodnotit. Nicméně, málo platné, pro mě tím největším shitem, co jsem kdy viděl, zůstává jednoznačně Српски филм . Byť je to jen „film o snuff“, tedy snuff kašírovaný. A za co? Za to, jak si hraje na umění a jak v něm režisér svou zvrhlost a zlo v duši maskuje rádoby intelektuálními pindy. Takže pokud bych měl před sebou tyhle dva snímky do normální distribuce v kinech a přitom mohl použít jenom jeden BAN, jednoznačně bych ho dal Srbskému filmu.

LEATHERFAC to řekl za mě. Artovka i mého mládí. Tenkrát za 5 hvězd, nyní (a to ze slušnosti) jen za tři. K příběhu už jen dodávám: jiný kontinent, trochu jiná doba, ale úplně stejný zbytečný život a zbytečná smrt jako v případě Christophera - "Alexandra Supertrampa". Škoda, že se tihle dva rozervaní mládežníci minuli v prostoru i v čase. Určitě by si rozuměli. Ona by do vztahu přinesla pragmatickou sexualitu, on by dodal prachy (místo, aby je rozdal na nějakou neadresnou charitu) a ona by ho učila, jak je s živočišnou poživačností rozfofrovat. Mrznout při spaní pod širákem by vyráželi jen na víkendy (při dobré předpovědi počasí). Ale hlavně - založili by spolu rodinu. Neboť na „svobodě“ dobrovolné samoty a zbytečné smrti není nic povznášejícího. A ani obdivuhodného. Jakkoli i mě to v mládí připadalo cool a hrozně art.

Bonus: Zaplatím ti, když mi ho teď vyfoukneš...           Vypůjčit si z blázince pacientku a natočit s ní film byl geniální nápad. A primářka je fajn baba, že to filmařům dovolila, hned bych jí za to dal pusu, bréce staré... Docela dementní nápad ovšem byl tu bosou holku pustit na výlet s chlápkem, který je idiot a lúzr (a mě v té roli strašně vadil). Když to jediné smysluplné, co se mu v životě zatím podařilo dokázat, bylo udušení důstojníka gestapa vražením ruky v pěst hluboko do krku. A poté klidně obsadí sám sebe do role citlivého ztroskotance. Tak se nedivte, že jsem se o Leilu celý film strašně bál. A i když mám tolik rozumu, abych se do ní taky nezamiloval (ale bylo by to tak krásné...), rozhodně mi jí bylo moc líto. Obzvlášť když jsem věděl, že jednou to natáčení filmu stejně musí skončit a ona se bude muset vrátit zpátky do ústavu, ke své židli a svému pásku od županu. Škoda. Nejraději bych si zjistil adresu té léčebny a rozjel se za ní teď hned, abych jí aspoň dal pusu, byť jen mezerou mezi železnými tyčemi plotu ústavní zahrady. Ale protože jsem realista, neudělám to. Nechci jí tím ještě víc ublížit. Filmu bych kvůli ní dal i všech pět hvězd, ale jí by to stejně nijak nepomohlo. Ona by určitě jen natáhla ruku přes zamřížované okno a zkoušela ty hvězdičky vysadit zpátky na oblohu...