Mythago

Pěkná Ashley Laurence ve filmu pro BDSM nadšence. Kultovost tohoto snímku mi však nějak uniká.

K sérii Amityville jsem přistupoval jako k restu, který je třeba dohnat, tudíž jsem od něj neměl nijak velká očekávání. Místo béčkové duchařiny jsem však dostal jedny z nejlepších klasických hororů přelomu 70. a 80. let, které jsou na mnohem vyšší úrovni než třeba první Pátek třináctého nebo Noční můra v Elm Street. Oba filmy totiž fungují jako horory i jako mysteriózní dramata s dobře napsanými postavami a dialogy. Tam, kde je v případě jiných žánrových kousků z podobného období přílišná expozice otravná, tady je naopak žádoucí, jelikož divák si je k postavám schopen rychle vytvořit vztah a sledovat jejich vzájemnou dynamiku je stejně zábavné jako sledování hororových aspektů snímků. Jsem si jistý, že svůj podíl na tom mají v případě prvního dílu Stuart Rosenberg, v případě druhého Damiano Damiani. Ani jeden z nich není totiž primárně hororový režisér a oboum se povedlo funkčně zapracovat zkušenosti z dramat, kriminálek a thrillerů, kterým se věnovali v minulosti. Zatímco první film se potýkal s vícero nedokonalostmi (vedlejší linky s knězem a detektivem, které na děj nemají žádný vliv a nebyly ani nijak ukončeny nebo SPOILER fakt, že v celém filmu nikdo nezemře SPOILER), druhý se v těchto ohledech poučil a předkládá funkčnější vyprávění okořeněné o těžká témata (incestní vztah nejstarších sourozenců), která filmu dodávají specifický nádech a osobnost. Co na prvních dílech Amityville rovněž oceňuji je snaha vyhýbat se laciným lekačkám či snaze šokovat diváka přehnaným násilím. Místo toho sází na znepokojivou atmosféru, která prostupuje oběma filmy a stále více se stupňuje. I díky tomu oba filmy zestárly s grácií a vyjma pár drobných výjimek nedochází k přehnaně "cheesy" momentům, které by moderního diváka odradily. Horor v Amityville i jeho pokračování se pro mě okamžitě staly srdcovými záležitostmi a byť jsem si vědom mnohem nižší kvality dalších dílů, pravděpodobně se jim nevyhnu.

Takhle by to dopadlo, kdyby Michael Bay točil horor. Klišé se vrství na klišé, uměle působící postavy pronášejí nesmyslné dialogy a trapné hlášky, někteří z herců mají projev voskových figurín, který už tak i na horor scénáristicky příliš ploché postavy definitivně sráží na kolena. Grindhousový námět svou stupiditu nebere s nadsázkou, ale snahou o vážné vyznění a pokusy o předání nedopečených poselství (voják pacifista) ji ještě prohlubuje. Hollywoodsky dokonalý vizuál se skoro až komiksovými barvami obírá film o jakoukoli syrovost a válka v podání Overlord je divadlo, kterému se nedá věřit a divákovi úspěšně brání, aby se mohl ponořit do budovaného světa. Tenhle film byl utrpení.

Na artový film málo odvážné, na film pro masy zas málo divácky přitažlivé. Filmu jednoznačně vévodí vizuál, který skvěle pracuje se světlem a po vzoru nejlepších klasik od Daria Argenta zde barevné nasvícení odráží aktuální náladu příběhu. Za vymazlenou retro estetikou jak z katalogu A24 se toho však mnoho neskrývá. Hororové prvky působí nuceně a spolehlivě zabíjejí místy zdařile vybudovanou mystickou atmosféru. Ta se následně hroutí zcela při prvoplánovém využívání symbolů (halabala přes sebe naházené obrácené pentagramy, Davidova hvězda, wiccanské či moderní severské křesťanské symboly). Minimalistický přístup k hudební složce mi je pak sice sympatický, ale ani ta dle mého neodvádí nejlepší práci a k filmu se tak úplně nehodí. I s přihlédnutím k vizuálu by jí určitě prospělo méně syntezátorů a více syrové expresivní energie po vzoru Eggersovi Čarodějnice. I přes veškeré výtky však nemám dojem zahozeného času, ať už je to díky zmíněnému vizuálu, zpracovávanému tématu, překvapivě rozumné stopáži nebo několika povedeným momentům a občasné dobré práci s atmosférou.

Tvůrci Stranger Things od druhé série trpí utkvělou představou, že VÍCE znamená LEPŠÍ. Tahle série není výjimkou, spíše naopak - ve všech ohledech je NEJVĚTŠÍ. A také jednoznačně NEJHORŠÍ. Z původně nostalgického seriálu, který si chytře hrál s 80-tkovými stereotypy a podle potřeby je ohýbal a měnil, aby vytvořil opravdu zajímavý a trojrozměrný svět, se stalo vyprázdněné pozlátko pro masy. Esence je pryč, nahradíme ji větším množstvím humoru, co nejvíce synťáky, větším množstvím akce a digitálních efektů. Zatímco první série byla plná archetypálních postav (např. typický šikanující macho Steve), se kterými si tvůrci nebáli pohrát a vyslat je neočekávanými cestami, které původní charaktery a náš pohled na ně v podstatě úplně proměnily, zde je práce s postavami naprosto nulová. Stále stejné postavičky dělají stále stejné věci, nijak se neproměňují, nijak nepřekvapí a slouží vlastně jen tomu, aby posouvaly příběh. Příběh, jenž je, ano, VĚTŠÍ a epičtější, ale naprosto nudný, bez nápadu, bez duše. Stranger Things v této chvíli působí jako vyčpělá 80.-tková thrash metalová kapela, jejíž členům táhne na 60, ve svých kožených křivácích už působí poněkud nedůstojně, stále stejné puberťácké rebelské texty jsou vyloženě trapné a vy si říkáte, že to měli zabalit už někdy před 30 lety. Ale stejně jsem se na to podíval a podívám se i na další sérii, abych zjistil, kam až tento seriál může padnout. Takže určitým způsobem to vlastně pořád funguje.

Oppenheimer po celou svou stopáž ani chvíli nenudí, byť je to ve své podstatě "jen" 3 hodinová konverzačka. Test Trinity je jeden z nejpůsobivějším kino zážitků. Kontrast monumentálnosti této scény a naprosté absence soundtracku a jen minimalistikého sound designu funguje neuvěřitelně a připomněl mi scénu z Godzilly, kdy je Godzilla ve své plné kráse odhalena za zvuku jediného tónu klavíru. Nolanův režijní rukopis Oppenheimera posouvá nad rámec klasického životopisného filmu - kreativní sound design, klasické Nolanovo nelineární vyprávění i artové prvky jsou zde využity dostatečně decentně, aby se film nezvrhl v autorský fetiš beze smyslu, jak to od Drive předvádí třeba Nicolas Winding Refn. Přesto bych Oppenheimera zařadil mezi slabší Nolanovi kousky (čistě subjektivní dojem, řekl bych, že Nolanovu stylu sedí méně komorní náměty). Viděno v Kině Přítomnost a musím říct, že malé boutiqe kino s barem k tomuhle typu filmu neuvěřitelně sedí.

Ani zdaleka ne tak průměrná kriminálka, jak tady někteří naznačují. Téměř naprostou absencí soundtracku vytváří podobně syrovou atmosféru jako mnohem novější Dragged Across Concrete. Málokdo by si v té době (ostatně i dnešní) troufl natočit 7 minutovou automobilovou honičku bez hudby a jediného proneseného slova. Ale obraz a řev motorů klasických amerických muscle cars je mnohem nadupanější než jakkoli epický hudební podkres a trapné hlášky hlavní postavy, které scénáristi do McQueenových úst klidně mohli vložit. Podobně je na tom pak závěrečná honička na letišti. Bullitt je specifický také SPOILER tím, že hlavní případ zůstane s nástupem závěrečných titulků v podstatě nevyřešen. KONEC SPOILERU Z mého hlediska ovšem samotný případ ani není středobodem filmu. Na rozdíl od průměrných kriminálek se tato totiž alespoň snaží o myšlenkovou hloubku, která je sice naťuknuta v jediném dialogu mezi McQueenem a Jacqueline Bisset, ten však dodává celému filmu trochu jiný rozměr.   "Myslela jsem, že tě znám. Už si tím ale nejsem jistá. Dotkne se tě někdy něco? Myslím doopravdy? Nebo už jsi na to tak zvyklý, že se tě nic nedotkne? Žiješ ve stoce, Franku. Den za dnem." "A to je jen polovina toho všeho. Nedá se tomu uniknout." "Vím o tom, ale nepotřebuju, aby se mi to připomínalo. Ta ohavnost všude kolem! Pro tebe je normální život s násilím a smrtí. Jak v tom můžeš žít a nestát se necitelným?" Frank je najednou daleko méně tím charismatickým, mlčenlivým, nezkorumpovatelným policajtem a divák si, stejně jako Frankova přítelkyně, uvědomí, že každodenní násilí, jehož je svědkem (případně terčem) jej proměnilo v něco, co si ani sám nepřipouští. Proč by jinak chladnokrevně zabíjel podezřelé, místo aby se je pokoušel zatknout, vyslechnout a vyřešit tak případ? Je tím důvodem skutečně naznačená zkorumpovanost mezi politiky? Nebo jde jen o výmluvu, aby se Frank mohl stát spravedlivým mstitelem, nehledě na to, zda jsou jeho činy správné či nikoli?    Zhlédnuto na základě knihy Filmové spekulace od Quentina Tarantina.

Exotický film noir z Mexika, který do puntíku splňuje vše, co by tento žánr měl mít. Rozpolceného detektiva (i když tak trochu jinak), femme fatale, i sérii zdánlivě neprovázaných případů, které se však postupně začnou propojovat. Úvodní nadšení z první epizody však během dalsích dvou dílů rychle vyprchává, až zůstane jen pachuť z promarněné příležitosti. Nakolik první epizoda nabízí neotřelé dynamické vyprávění prodchnuté osobitým humorem, ještě umocněné pro tento žánr poměrně netypickým prostředím, další díly stále více obětují zajímavost případů i koherentnost vyprávění humoru a stále se zvyšujícímu megalomanství, které se ovšem tvůrcům nedaří ukočírovat. Belascoarán tak uspokojí jako pohodová jednohubka, zároveň si ale nemůžu pomoci a nezbývá mi než litovat evidentně nevyužitého potenciálu, jenž slibovala první epizoda.

Zelený rytíř mě ve výsledku hodně zklamal, přestože vůbec nejde o špatný film. Dle trailerů jsem očekával o něco méně naturalistického Eggerse. Nicméně tam, kde Eggers nastuduje veškerou dostupnou odbornou literaturu i dobové zdroje a na základě nich vytvoří hypnoticky poutavou, dobovou mystikou prodchnutou podívanou, Lowery působí jako by si pouze pustil některý ze starších artušovských kultovních filmů (Excalibur z r. 1981 nebo První rytíř z r. 1995) a na jejich základě vytvořil kvazi historický snímek, který je však vyprávěn až překvapivě moderním a nevhodným filmovým jazykem, byť se to na první pohled nemusí tak zdát. Četné poetické a skutečně krásné záběry a scenérie tak působí v kontextu celého snímku lehce samoúčelně a člověk si je nemůže naplno užít, jelikož za nimi není cítit nějaká hlubší myšlenka. I závěrečná katarze hlavní postavy působí ve výsledku prvoplánově a predvídatelně. Což by tolik nevadilo, kdyby měla na diváka nějaký zásadnější dopad a byla schopna v něm vzbudit emoce. I přes veškerou kritiku je ale Zelený rytíř filmem, který stojí za to vidět - když už kvůli ničemu jinému, tak alespoň pro jeho magickou estetiku. Lowery je bezesporu talentovaným režisérem a jeho budoucí filmy budu očekávat se zájmem, nicméně svého potenciálu zatím využívá jen částečně.

(Ne)klasická táborová vyvražďovačka prostoupená prvky coming-of-age příběhu, jež skončil tragédií. Slasheru se v jeho druhé sérii daří přestoupit stín žánru, který mu dal vzniknout a přináší psychologicky propracovanou podívanou, kdy se divákův pohled na jednotlivé postavy mění s každičkou odkrytou částí příběhu. Zatímco první série v tomto ohledu selhávala, kde to jen šlo, druhá je přesným opakem. Škoda jen toho vyloženě zbytečného shyamalanovského rozuzlení, které celou podívanou strhává o stupínek dolů. V hodnocení jsem se ale rozhodl to nereflektovat, jelikož krom posledního dílu jsem si všechny předchozí opravdu užil.