Othello

Pěkný kozačky. By byly dobrý na mý mámě. Ben Affleck zkušeně využil malého slotu, který tady vznikl po úspěšném dokumentu The Last Dance, aby si mohl zase natočit pro chuť nějakou tu anachronickou žánrovku, které jsou ostatně jeho specialitou. Tentokrát je to takové to korporátní drama s vulgárními kravaťáky, co ve správný čas vsadili všechno na jednu kartu. Často si lidi myslí, že o kvalitách takových filmů rozhodují herci a scénář, přičemž se trochu zapomíná, jak důležitý je mít tyhle ukecaný dialogovky s hromadou postav, dobře nastříhaný, jak pracovat s pomlkami, časovými předěly a změnami nálad. A vzhledem k tomu, že tady to hlídal za kamerou Robert Richardson a stříhal to oskarový William Goldenberg, tak je z toho filmu ve výsledku větší podívaná, než by asi kdokoli čekal. Samozřejmě koho zajímá především to, o čem ten film je, ten by se měl jít léčit.

O životě pod existencí. "Ta doba již skončila. Nic, co do ní patřilo již neexistuje."

D&D lze hrát v módu naprostého ponoru do fiktivního světa, úcty k jeho pravidlům a odlišnostem. A nebo jako třeskutou zábavu plnou hlášek, zlehčování, odkazování a kdesi všeho. Osm z deseti her vypadá skutečně jako ta druhá varianta, ale ty, skrze které se odhalí skutečné schopnosti Dungeon Mastera a hráčů, ty, na které se vzpomíná ještě leta, za těmi stojí ten první mód. Že v současné éře popkulturní infantility si studio vybere tu druhou variantu mě vůbec nepřekvapuje, ale samozřejmě trochu mrzí. Ten hlavní problém je stejně jinde. Film Dungeons & Dragons je už čistě korporátní vysoustružený produkt, za kterým nestojí žádná autorská vize, nýbrž týmová práce pokorných námezdníků velkého studia. Jinak se těžko dá pochopit, proč by moloch nalil do dvou režisérů interiérových komedií 150 mega na adaptaci uměle vytvořeného světa s lorem rozsáhlejším než je historie planety Země. Ať jdou s timhle ale do píči fakt, protože ten film nemá ani stopu nějaké duše či potřeby vybočení ze současného mainstreamového úzu. Je v něm krásně vidět, které jsou scény, za kterými stojí (mimochodem dost kompetentní) tým věnující se bojové choreografii, stejně tak je v něm ale vidět, kdy přebírá kompletně otěže CGI, která většinou působí úplně odtrženě od zbytku filmu (nehledě na to, že je fakt hnusná a nikdo nemá tendence to nijak maskovat). A pak jsou zde ty scény s živými herci, opírajícími se ve vyleštěných a super čistých kostýmech o papundeklové kulisy, které mě vrátily někam do časů Princezny Fantaghiro. Žádná práce s druhým plánem, očividná umělá světla, hmatatelně narychlo vyrobené kulisy a chodníky posypané na poslední chvíli vrstvou štěrku, ach jo. Tenhle problém koneckonců komentuji u mnoha jiných současných blockbusterů a jsem trochu nervózní, jak si při jeho popisování připadám stále více sám, za což asi může nějaká změna vizuálních nároků další generace diváků, která vyrostla na obsahu Quantity TV. Že z toho ale tady tečou vyhlášení boomeři, to mi nějak nehraje a slibuju, že budu zkoumat zdali ten problém není někde u mě. Ale vážně ten film už po několikátý proklikávám, a nedokážu se zbavit pocitu, že je to sestříhanej televizní seriál s dvacetimilionovym budgetem. Asi se zabijte, fakt.

Velkou výhodou je hledisko osobně nezainteresovaného dánského režiséra, díky kterému máme možnost získat celkem kompaktní náhled na celý problém s pro někoho až cynickým odstupem. Až komicky pak působí zaonačení filmu jako příběhu o naději v neustávajícím boji za spravedlnost v zemi, která je aktuálně na naprostém hodnotovém a morálním dně (s jakým jazykem a s jakými argumenty sem dorazila ta odpadová hodnocení?). Comic relief obstarává Kočnerův snaživý právník, který se chytá každého stéblíčka neurčitosti, ze kterého by mohl udělat ten velký argument pro klientovu nevinu a v té usilovné snaze přesvědčit nás, že tomu sám věří, působí, že každou chvíli vybuchne smíchy. Nejsilnější dopad mají jednoznačně scény, kde poznáváme banalitu zla během rekonstrukce samotné vraždy prostřednictvím jejího vykonavatele.

Jeden z obvyklých argumentů vůči akčním filmům je, že se jedná v zásadě o muzikály (či pornografii), ve které je příběh v jen sekundárním vazivem k opulentním choreografiím a tanečním (prcacím) výkonům. S tímto výkladem nemám vůbec žádný problém, protože sám ho zvědavcům, kteří "na akčních filmech nic zajímavýho nevidí" předkládám. Mezi zmíněnými žánry je ale jeden zásadní rozdíl a to je ten, že zatímco muzikály se odehrávají většinou v velkolepých umělých kulisách, které se přizpůsobují oné choreografii, v akčním filmu se choreografie obvykle přizpůsobuje prostředí. Nikoli ale již v posledním Wickovi. Ten je vlastně jen souborem impozantních arén, kde je téměř vše postaveno s důrazem na nějaký vizuální efekt signifikantní pro danou akční sekvenci. Padající proudy vody v tanečním klubu, bojová galerie s neprůstřelnými skly u exemplářů, permanentně projíždějící auta před Vítězným obloukem - to všechno jsou uměle vytvořené elementy k tomu, aby každá sekvence podléhala trochu jiným pravidlům, ale to právě nejenom pravidlům onoho boje, ale jiným pravidlům estetického snímání. A tady to naráží - veškerá prostředí a v důsledku toho i bojové sekvence - jsou strašlivě umělé a i obecně známé lokace typu Vítězný oblouk, působí jakoby existovaly jenom pro tento film a co je nejhorší, jakoby všechny vznikly v jednom studiu. Digitální světla, digitální auta, digitální sklo, digitální pády, digitální výstřely, krev, nárazy, oheň, je to všechno již nepopiratelně artificiální. A neony, doprdele všude svítěj neony! Vrcholem je pak čůrající CGI hund, co jde po koulích. Mě to strašně, strašně mrzí, protože je tam ta Hotline Miami scéna, protože třísetkilový Scott Atkins se zlatýma zubama, protože tam baťůžkář rozkládá v průběhu boje bágl na kevlara, protože tam hraje soundtrack skrze autorádia, protože pro svět tajných organizací za ZAVŘENÝMI DVEŘMI dali cameo Svenu Marquardtovi, ale pokud ten film vypadá již regulérně jako videohra, je přece blbost ji nehrát. Keanu Reevese klidně může zastupovat do dalších deseti dílů hologram a nebude to poznat.

Již potřetí za sebou využívá Guadagino zápletku k průzkumu nějakého časoprostoru. A po letní Itálii a rozděleném Berlíně se věnuje americkým středovýchodním perifériím. Tentokrát dokazuje nakolik element prostředí dokáže vytvořit věrohodný příběh o lásce i když k tomu nemáte moc dobrou herečku v ústřední roli a předlohou vám je patrně poměrně dost klišovitý young adults román o dvou izolovaných teenagerech odsouzených k životě na okraji a dle jiných pravidel.

Pořád je to bídně natočená pomatená studiovka, kde se pojetí ústřední postavy výrazně liší od jejího komiksového předobrazu (jakkoli je i tato její verze k sežrání), nicméně nějak ta nekoherentnost výsledného filmu vycházející z nekompetentnosti tvůrců a připosraných zástupců MGM vlastně velmi sedí ke zmatenému šílenému světu o kterém film vypráví. Lori Petty to pojala jinak, ale je fantastická, Naomi Watts vypadá jak Paul Dano a Ice-T je klokan.

Maryam Touzani je zástupce festivalového suckera, která vybrušuje na samou tresť ty svoje high concepty aktuálních trendů na poli právě festivalových filmů. Zatímco její čtyři roky starý Adam se věnoval problematice svobodných matek v arabském světě, Modrý kaftan to bere rovnou šmahem a přibaluje k zakázané queer romanci ještě tradiční dávku obligátní rakoviny. Tohle jsou také ty filmy, které zvládá psát umělá inteligence btw. Oproti svému předchůdci se však tentokrát může opřít skutečnou chemii mezi postavami, které již mají konečně více rozměrů (jakkoli je stále rozmělňují ve zdánlivě povinných festivalových klišé, tradičně korunovaných spontánním tancem) a hlavně velmi decentně a citlivě uchopenými postavami ústřední dvojice, čímž mám na mysli zejména koncentrovaný výkon Saleha Bakriho (který teda ale nějakou záhadou působí v druhé půli filmu zvláštně slizštěji než v první a dokonce jsem si vzpomněl i na lesklý knír Horsta Schimanskiho). Bohužel Touzani si ani tentokrát neodpouští potřebu natáčet 90% filmu v detailech, díky čemuž to působí, jakoby se celý film odehrával na patnácti čtverečních metrech a moc bych nedal za to, že celý ten obchod s látkami je jen předělaná pekárna z Adama.

Nejlínější film na světě, ať už z hlediska scénáře, profilace postav, výpravy, konceptu, formy či triků. Působí jako by byl přímo nadesignovaný pro to, aby nebavil nikoho, kdo s ním přišel do jakéhokoli kontaktu - od prvního storyboardisty po posledního diváka. Druhou hvězdu přidávám jenom proto, že tam nehraje Jaden Smith, ale fakt si sakra říkám, zdali bych od sebe neměl chtít víc.

Šel jsem jenom zkontrolovat, zdali stále není vůle vysvětlovat českým hercům, že nemají hrát jako na jevišti a vidím, že je pořád všechno v pořádku. Těší mě, že už máme týmy, které jsou schopné pohlídat si nějaké produkční standardy a minimálně v posledním díle jsem si hodně užíval těch pár scén v sychravých venkovských exteriérech, ale jinak je to typický český zástupce "commie-man bad" mindsetu, jehož snaha o vykreslení ambivalentního kariéristy třeba po vzoru Bertolucciho Konformisty jenom dokazuje nakolik nejsme tady ještě schopni vnímat v rámci minulého režimu jedince, nýbrž pouze masu, která je pro a masu, která je proti. Formálně je to jinak celkem nuda, protože na těch dlouhých záběrech z ruky jde vidět, že prostě s dobrým digitálem už nemusí nikdo moc přemýšlet nad nějakým rámováním, přičemž stačí všechny ty divadelníky prostě nechat hrát a volně si kolem nich pobíhat s kompaktní kamerou, která si je schopná dorovnávat kontrasty a ostrost automaticky. No a v neposlední řadě mi přišlo srandovní, jak si herci užívají, když mohou říct nějaký tehdejší slangový výraz a kdykoli někdo prohlásí, že se chystá "překročit ČÁRU!" nebo že ho sbalili ČERTI!" tak jsem byl skokem vytržen z dřímoty.