zencitizen

Jack staví dům je Trierovo Osm a půl. Ovšem filmy jsou zde transformovány ve vražděné ženy. Má to svou logiku. Který jiný režisér se tolik zabýval ženskými hrdinkami? Celá trilogie Zlatého srdce (Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách) i oba filmy z depesivního diptchu (Antikrist a Melancholia) má výrazné, až extaticky nespoutané hrdinky. Je tedy logické, že u potutelného Triera bude bilance probíhat v převelku vraha, zabíjejícího to, co bylo pro Triera jako autora nejcennější - ženy :-) Film je zvláštně nudný i zábavný zároveň. Disputace o metodě i adekvátnosti činů mezi Jackem a Vergem jsou přirozeně komické tím, jak se berou vážně a jak jejich obzor nepřekračuje vidění nadného studenta střední školy. Ale takový je prostě von Trier. Smrtelně vážný i jemně ironický zároveň. Nemá smysl brát Jacka jako žánrové cvičení, není jím. Nemá smysl vkladat do Trierových meditací morální hlediska, on jimi neoplývá. Jack je hořkým Trierovým přiznáním, že skutečné dílo se mu vlastně za celou filmařskou kariéru nepovedlo. Poznámka pod čarou: Pro moji generaci je Trier jakýmsi filmovým Karlem Gottem. Jeho jméno bylo vždy jaksi všudypřítomné bez ohledu na to, jestli se člověku ty filmy vůbec někdy líbily nebo ne.

Film, který nejprve začíná jako Robbe-Grilletovská metahra, kde hlavní postavy (muž a žena) nepřetržitě popisují to, co se v danou chvíli dějě na plátně. Pak ale snímek začně hemživě bobtnat do snového dobrodužství, kde není nouze o situace, které z běžných východisek přerostou do absurdní grotesky. Lednice, křeslo a Delon se spoustou piva. Postupem času ale začne v Našem příběhu převládat opravdové zoufalství, a zvláštní nekašírovaný stupor, ztrnulost, kdy se Delon nemůže své unikavé ženy-přízraku domoci. Závěr je dojemný. Film není rozhodně dokonalý. V poslední třetině se už docela vleče. Nicméně to, jakým způsobem ukazuje snovou práci je, myslím, jedinečné. Můj nejoblíbenější Blier.

Luthera mám rád, ale toto už bylo čiré utrpení. Všichni se v tom plácali a čekali až to skončí. Shenk, Alice i Luther sám. Myslím že už jen čekali na ránu z milosti. Ten jeho IT kolega z práce byl asi rád (spolier), že dostane kulku mezi oči, aby se tam nemusel producírovat dál. Jinak je tam ale mnoho nesmyslných lapsů ve výstavbě postavy. Z Luthera se stal už jen takový věšák na situace, který je směšný a nedůvěryhodný. Copak by pro člověka bylo emočně, citově a morálně udržitelné, aby jeho nejbližší přátelé hynuli jak na běžícím páse a on jen plačtivě řešil tu nyní už absolutně nezajímavou pschopatku Alice Morgan? To už nebyl Luther, jen jeho unavená projekce. Měli by udělat vlastní sérii Schenkovi, to je správný badass :-)

Velké zklamání a zmařená příležitost. Film by chtěl být portrét Effenbergera jakožto nonkonformní a inspirativní osobnosti druhé vlny českého surrealismu, ale není ničím. Selhává po všech stránkách. Pro někoho, kdo nikdy neslyšel o Vratislavu Effenbergerovi jakožto tvůrci zcela výjimečného a nového pojetí surrealismu (tzv. kritika reality skrze důraz na konkrétní iracionalitu), bude film zcela nesrozumitelný a protivný. Dramaturgicky je tam špatně snad úplně všechno. Místo akcentu na osobnost Effenbergera se film spíš obsesivně zabývá jakousi meta-hrou, a to způsobem jak inscenovat Effenbergerovy pozoruhodné scénáře, které vyšly ve svazku Surovost života a cynismus fantasie. Kdyby se film jmenoval tak,možná by dával větší smysl. Režisér jakoby vůbec nevnímal, že nejzajímavější by bylo nechat proti sobě v konfrontaci zaznít vzpomínky autorů, kteří se podíleli na tvorbě okruhu UDS, a současných surrealistů, kteří ten Effenbergerův odkaz také nějak rozvíjejí. A ukázat, že byl VE inspirativní hned pro několik generací, byť v mnohém jinak a mnohdy i protikladně. Místo toho zapojuje do hry hloupé herce, kteří hrají v toporných inscenacích, ze kterých se ani nepozná, proč vlastně jsou ty scénáře tak zábavné a jasnozřivě popisují úpadkovou epochu po roce 48. Následně pak přihlížíme úmorným debatám o jiné knize Effenbergera - Republiku a varlata, kde si mimo jiné autor bere na paškál Palacha a Hepnarovou, ale divák vůbec netuší proč se proboha mluví o tomto. V čem je přínos toho záhadného Effenbergera? Film v sobě nemá elementární jasno o čem chce vlastně hovořit a Jařab je režisér bez fantazie. Jediné co má trochu smysl jsou archivy Ludvíka Švába a výpověď Effenbergerova syna Jakuba. Navíc začít jaksi pozpátku, aniž by se něco řeklo o českém surrealismu obecně o Nezvalovi, Teigovi, Štyrském - to prostě je proti smyslu surrealistické kontinuity.

Zelenkovo dno.

Nejpovedenější díl série. Závěrečný zvukový mash-up dvou protikladných melodií už Sedláček využil v závěru Českého století i Chartě 77 a fungovalo to. Jinak zmizela otravná trubka a i dramturgie se zdála vyváženější. Bohužel se potvrdilo, že rámování rokem 68 a rozhovory s dceruškou byly tak marné, jak se od počátku zdálo a ničemu nesloužily. Je to škoda.

Zatím nejsolidnější díl, který snad nejvíc držel pohromadě. Scéna popravy Anny Letenské v koncentráku byla překvapivá a protoklárně chladná a působivá. Vůbec celý díl měl v sobě nakročeno předvést paraniodní ovzduší protektorátu, ono nebezpečné klima. Některé dialogy ale trčí z filmu jako sláma z bot a některé Sedláčkovy režijní nápady jsou spíš útrpné (ona zatuhlost herců, kopulující králíci v druhém plánu dialogu o Štěpánkově mladé fatální lásce) a působí jaksi unaveně a vyčpěle.

Film, který důsledně stojí na straně obětí a zároveň je to poctivá práce (někdy je skutečně "napínavý").

Komplexní film, který nelze zcela vstřebat po prvním shlédnutí. Tak opět jen kusé poznámky: Mlčení není rozhodně pomalý film ve stylististickém přístupu - stačí se podívat na délku záběrů a bude jasné, že nejsou delší než je obvyklý Scorseseho průměr: je to jeho klasická záběrová palba. Je ale jasné, že tématem i pohroužením do něj, je film dnešní době značně odlehlý. Film je náročný ne kvůli stylistické formě (byť ve filmu není žádná nediegetická hudba, jen zvuk přirozeného prostředí a to vždy trochu klade nárok na pozornost) , ale obsahu: není tu například žádná žena, nic romatického, ne ani žádný osobní vztah... hrdinou je spíše "svár svědomí", spíš etický problém než konkrétní člověk. Film navíc neposkytuje žádné morální rozhřešení - životní osud Garfiledovy postavy zůstává tajemný a její nitro neproniknutelné. Film je i něčím hrozivý - v tom ohledu, že nejprve sleduje postavu zcela oddanou své víře, aby jí posléze této víry brutálně zbavil a nechal jí dožít bez ní ve zdánlivé rezignaci a vyhasnutí. Navíc ono dilema, zda svou víru naplnit jejím popřením, protože jedině tak budou ušetřeny lidské životy si v žádném případě nezadá z dilematem Jěžíše v Posledním pokušení. Ba řekl bych, že je dokonce palčivější a poctivější, protože je pevně zakotveno v zákonech našeho pozemského světa. Znepokojivý film.

Skutečně erotický film, jde k podstatě některých vášní. Navíc je tak krásně snový. Hmotná skutečnost se rozplývá a zbývá jen snění o podvolení a dominanci. Maggie Gyllendhall je nádherný objekt. Mimochodem: opravdu se hlavní hrdina jmenuje pan Gray? Neobšlehla tady autorka nechvalně známého bestselleru něco?