zencitizen

Jak už jsem někde četl, možná tady na CSFD, možná někde jinde: Zločiny budoucnosti jsou spíš Cronenbergovou poznámkou pod čarou k jeho oblíbeným tématům než završující dílo: extenze těla, paranoia, promýšlení alternativních konceptů společnosti. Mě osobně přišly Les Crimes du Futur jako potměšilá konverzační komedie, která je ale velmi působivá. Ano: je to trochu laciné (nevím na co to točili, ale zvolené objektivy vytvářejí lehce televizní, "ořezaný" a poněkud stísňující dojem z minzanscény), některé herecké výkony jsou panákovité, dřevěné, některé motivy jsou dost utopené (řezání na ulicích, motivace Kirsten Stewart), ale stále tam probleskává Cronenbergův potutelný humor, který je ve všech jeho filmech. "Zločiny" lze považovat za opsaný kruh: od teze "televize je realita", která zaznívá ve Videodromu, se nám zde jasně říká, že "tělo je realita". A opravdu. Připadá mi, že film je dokonce i jistou polemikou se soudobým filmovým průmyslem "superhrdinů". Sám Viggo v kápi vypadá jako nějaká zběhlá komiksová postava, která ale nemá žádné vnějškové "superschopnosti" - naopak veškeré zázraky se odehrávají uvnitř jeho těla, jeho schopnosti úzce souvisí s "vnitřní krásou" jeho orgánů. (To je mimochodem skutečné superhrdinství dnešní doby. Přijmout to, co se děje v našem těle. Možná, že celá "marvel" kinematografie to někde ve skrytu duše tuší - tělu nelze utéct, a proto od něj vše odlučuje do nadpřirozených schopností). Navíc film v lecčems ukazuje i cosi ze skutečné podstaty soužití muže a ženy (věčně chrchlající Viggo a smyslná, ale nespokojená, nerealizovaná Seydoux). A ty dvě holky s vrtačkami jako by vypadaly z nějakého filmu Nikose Nikolaidise. Řecké exteriéry s opuštěnými továrnami, grafity na zdech, loděmi převrácenými v zapomenutých přístavech tomu dávají až nečekaně blízký postdystopický ráz: podobné kulisy už nás v dnešní době obklopují. Výborná "synťáková" hudba. Prostě na jeden relativně krátký film je toho víc než dost. Ani trochu jsem se nenudil. Myslím, že Zločiny budoucnosti musí iritovat hlavně snoby, kteří chtějí mít všechno apriorně předžvýkané svojí sociální bublinou, a také ty divácké duše, které chtějí mít všechno přehledné a uspořádané do nějakých schémat a nedokáží se od toho při zhlédnutí oprostit. Cronenberg je stále svůj, pokaždé jiný, pokaždé stejný. Nenaplňuje schémata, ani očekávání.

Vychováni vlky, zvlášť v druhé sérii, je asi to nejpsychedeličtější, co jde v současné době na poli seriálové tvorby vidět. Seriál vytváří vlastní naprosto unikátní vizi, svět i postavy. Matka-Lamia je nejvíc fascinující ženskou "hrdinkou" poslední doby. Je ale velice těžké ale odít do slov zážitek z podívané, musí se to zažít. Někdy se jednotlivé díly neuvěřitelně vlečou a jindy se dějí věci, že se vám protáčejí panenky. Už ale ten svět, který Guzikowski stvořil, je naprosto nevídaný: kyselinové moře, podivné bytosti žijící v něm, devoluce lidí, samozřejmě pošetilí androidi a ztracení lidé. Ta mytologie využívá biblické prvky, ale nakládá s nimi opravdu jinak, tak jaksi "zdrogovaně" - vidět obřího létajícího hada působí nesmírně znepokojivě. A takových věcí je tam mnoho. Občas má seriál nefalšovanou "vetřeleckou" atmosféru, ale hlavně z té stránky kde androidi jsou vždy nevypočitatelní. A navíc tak zvláštně pojaté téma náhradního rodičovství ve všech podobách, které se celým dílem vine jak červená nit. Bude třeba se k tomu ještě vrátit.

Omerzu má skvělého kameramana a je silný v castingu. Asi i ve vedení herců. Pechlát - syn, Donutil - otec - oba se mi líbili. Ale s tím Pýchou by už spolupracovat neměl. Tento film jsou v podstatě dvě soudničky dnešní postdigitální doby smíchané dohromady (ukradená virtuální identita, peníze vyvedené z firmy atp.), okořeněné jakože generačním střetem. Hlavní nešvar tohoto filmu ovšem vězí v nevěrohodném vyprávění. Jednotlivé situace jsou rozehrány tak nepravděpodobně, tak nerealisticky, se zjevnou snahou o typicky českou, pompézní okázalost, která se projevuje rádoby vypjatými scénami, že to myslím dost ničí Omerzovo jemné pozorovatelství a cit pro rytmus. Omerzu ano, Petr Pýcha ne.

Přiznám se, že úplně netuším proč se film jmenuje Kino Effenberger, když se jedná o docela věrnou adaptaci, Effenbergerova "pseudoscénáře" Tlučte hrbaté z knihy Surovost života a cynismus fantasie, ale tam, kde takový David Jařab ztroskotal, tam Felcman s Maškem uspěli. Především v tom, že ponechali divákovi velký díl představivosti. Tam, kde Jařab doslovně a toporně inscenuje s herci ukázky z Effenbergerových scénářů, rozhodl se Felcman svůj film složit různých na první pohled velmi disparátních, ale v konečném důsledku funkčních složek. Effenbergerův text zaznívá výhradně mimo obraz, takže zprvu ani netušíme, že se může jednat o adaptaci. Zdá se, že film přináší jakési výjevy z jednoho letního dne na plovárně, kde různé nejmenované osoby mimo obraz vedou absurdní a mimoběžné řeči. To, co pak vidíme v obraze je složeno z různě "kolážovaného" materiálu: skutečný nalezený filmový found footage, inscenované záběry, které se jako found footage pouze tváří, fotografie s lehce absurdním textem,  jak je známe právě z Maškovy Recykliteratury. Máme dost prostoru k dotváření jednotlivých prvků filmu uvnitř své mysli, snímek pořádně vzniká až tam. Takže Kino Effenberger je spíš tajemná fragmentární, neúplná, ale něčím velmi přitažlivá adaptace. To není vůbec málo.

O filmu nic moc říct nelze. Dost zuřivě jsem tady polemizoval s filmem pana Klepikova, ale tomu zjevně o něco šlo, byť z mého pohledu se to míjelo účinkem. Tento film je ale produkt. Artefakt. Asi jako když se na předváděčce představuje nový typ automobilu - lesklý, naleštěný, na otáčivém pódiu, za přítomnosti business lidí. Téma "hrdinství" je jenom věšák na rádoby excesivní scény, ale uvnitř žádnou skutečnou myšlenku neformuluje. Mám pocit, že Svět pod hlavou, kterému se to nejvíc podobá, byl v modelu normalizace jako groteskní a tíživé noční můry, mnohem úspěšnější a životaschopnější.

Kde začít? Předesílám, že jsem filmové texty i Ponrepo-dramaturgii pana Klepikova vždy obdivoval a na jeho film se upřímně těšil. Dokonce je zaštítěn jmény, která jsou mi drahá: Effenberger, Dvorský, Král. A téma světa, který už skončil, je mi v obmýšlení velice blízké. [...] Bohužel film pro mne byl nezměrným utrpením. Možná to bylo rozpoložením, ve kterém jsem se nacházel, ale když jsem sledoval jeho mladé-herce figuranty, měl jsem dojem, že sleduji kůzlátka určená na porážku. Film zamilovaně ulpívá na krásných, nevinných mladých lidech, co se narodili do světa, který už skončil, a tím byli údajně podvedeni. To je nesmysl a není to pravda. Je to noetický omyl, který podkopává celou základní premisu filmu. Byli podvedeni - probůh kým? Prozřetelností? Zlým demiurgem? Existencí samotnou? Ne. My všichni jsme se narodili do už končícího světa, ale každý z nás - podle svých dispozic - je mu schopen vdechnout alespoň marginální smysl. Ale obávám se, že hrdinové filmu tohle ještě netuší, a Klepikov se nad nimi spíš dojímá, než aby jim nasypal do očí sůl a tím je na okamžik probral. [...] Pokud někdo cituje Effenbergera, musí umět rozeznat autentické od neautentického: to ale Klepikovův film nedokáže. Autenticitu hledá v samotném konceptu mládí, na které pohlíží bez jakýchkoliv nároků.  Zdůrazňuji: film má mnohé neotřelé inscenační a střihové nápady, ale ruku na srdce: poslouchat hodinu hýkání, zpívání, přihlížet "nevinné" tělesnosti jeho figurantů, to je prostě nesnesitelné. Zdá se mi, že tomuto mládí chybí nakažlivý esprit, který by mne jako diváka ovlivnil a přivedl k větší spoluúčasti. Je zavinuto samo v sobě. Když se v poslední třetině ozve tiráda, ve které autor oslovuje nejmenované dámy a pány, aby "nám dovolili milovat" a hlavně "být sami sebou", musel jsem se štípat do ruky, abych se přesvědčil, zda se mi to nezdá. Bylo to až trapné. Kdo komu má co dovolit? Ke komu se to Klepikov obrací? Pléduje za něco, co jeho film popírá každým gestem: jeho hrdinové jsou vším, jen ne sami sebou.  [...] Petr Král mluví v jedné sekvenci o kráse doznívajícího ticha, které může nastat po konci hudby/světa, ale toho film bohužel nikdy nedosáhne, tuto krásu není schopen navodit. Koupe se v bezbřehém žvanění,  které toto ticho popírá a zabíjí. Film se staví jako by proti spektáklu developerského a jiného "dospělého" světa, ale nevšimne si, že jinému bezelstně přitakává: především infantilní pseudorevoluci Extintion Rebelion. Ano, tak by se to dalo říct: sebeuspokojivě přitakává spektáklu pod rouškou revolty proti němu.  [...] Ve filmu je nicméně alespoň jedna krásná pasáž z Nuslí, kdy Klepikov v komentáři mimo obraz přemítá nad tím co lze vidět či nevidět z okna a do toho "jedou" záběry dělníků pracujících na tramvajové refýži. V tu chvíli se film snad poprvé nadechne a ukazuje čím by mohl být - vlastním pozorováním a vlastní konfesí. V tu chvíli je na okamžik autentický, autor mluví za sebe, za své vidění, bez figurantů, a náhle je plný skutečné, nikoli předstírané poezie. Ale trvalo to jen krátce. Natočit film bylo jistě pro autora důležité a očistné, a já nechci být zbytečně zlý. Samotný koncept i provedení je v českém kontextu jistě obdivuhodné, zvlášť ve zvukové rovině pro kterou má Klepikov velký cit, nicméně mé myšlenky po prvním zhlédnutí byly bohužel takovéto. [...] UPDATE 14. 12. 2021 Musím říct, že jsem na film od shlédnutí dost myslel, a vybavoval si některé sekvence - třeba jak ti dva kluci jdou po Albertově a foukají na sebe kouř - a je to tak pěkně rytmicky stříháno. Nebo mi v uších zněla závěrečná pasáž, téměř taková zpěvohra, kde se k infinitivu "milovat" přidávají různé přívlastky. Prostě ten film dost po shlédnutí pracuje v hlavě, a to je vždy dobré znamení. Se snímkem nesouhlasím ideologicky a v rovině temperamentu, ale marný ten film rozhodně není. Po shlédnutí Okupace musím zvednout hodnocení, protože je třeba ocenit, když někomu o něco jde, a nevytváří jen naleštěný produkt.

Bond v mužském klimakteriu, v andropauze. Plačtivý, sebedojímavý, sentimentální, tak jak muži v tomto životním období kupodivu bývají. Film není špatný, má tempo, švih, ale občas se nevědomky dostane téměř až do hájemství příběhů Rosamunde Plicher.  V závěru se přepne do tuctového akčňáku. Malekův záporák není špatný, ale je podivně nevyužitý.  S koncem nesouhlasím, ale chápu, že ho Craig takto chtěl. Herci se na sebe rádi dívají, když jsou sošní. Poznámka k technické kvalitě projekce: čím dál víc mám pocit, že chodit do kina už nemá smysl. Provozovatelé kin totiž šetří na lampách do projektorů, promítači už ani nejsou zvyklí ostřit. Celý film byl extrémně tmavý, v určitých sekvencích rozostřený. Až si film stáhnu na VOD, teprve ho uvidím. (Tyhle potíže byly už před pandemií. Aktuální zkušenost v pražském kině Pilotů).

V Caraxově nakládání s filmem je něco prvotního. Pracuje s ním svobodně jako dítě, bez zatížení a předsudků. Annette je v něčem nesnesitelná, ale zároveň je to důsledné autorské gesto. Film vás uvrhne do vlastního světa a vy musíte přijmout jeho zákonitosti, jinak budete dvě a půl hodiny trpět. Film je zcela umělý, stylizovaný, nepsychologický, ostatně proto je to muzikál. Vše je vně, ale nějak se mu nakonec daří vyhmátnout i to uvnitř.  Caraxův film to je zborcený cirkus, podívaná, která si v sobě nese ještě něco z naivity počátků kinematografie, ale všechno už je kontaminované dnešním spektáklem. Také si myslím, že od smrti Golubevy Carax na jakékoli nitro rezignoval, a filmy pojímá jako happening. Někdy to bylo nesnesitelné i pro mne, viz. Holy Motors, jindy to funguje – jako v Annette. Co říct o Sparks? Jsou v celém filmu rozpuštěni, jejich poťouchlost i genialita jsou v něm cítit na sto honů. Poznámka na okraj: odpor k psychologii byl u Caraxe vždycky. Jeho filmy jsou stíny a patetická gesta. Němé filmy převedené do současného jazyka. Kupodivu jsem si u Annette vzpomněl na Wernera Schroetera.

Pamatuju si, že jsem snad minulý rok viděl před Tenet trailer a klepal jsem si na čelo. Vypadalo to jako největší béčko. Je to ale něco úplně jiného. Film je naprosto nepředvídatelný, šokující, drásavý, plný kosmického napětí Už dlouho jsem nic podobného neviděl. Snad naposled v nové verzi Suspirie. Je to skvěle natočené, promyšlené, skvělá zvuková stopa. Nemá smysl nic moc víc říkat. Pohltilo mne to.

Mluví se ve spojitosti s Little Things o Se7en, ale víc to má překvapivě blíž ke konceptu True Detective, který je u nás notoricky a právě ne úplně přesně překládán jako Temný případ. Ale stejně jako v True Detective nejde prvoplánově o nějakou „temnotu“, ale spíš o posedlost hlavní postavy, o posedlost „ryzího detektiva“, který musí vyřešit případ za každou cenu, i za cenu jisté osobní oběti (ne v doslovném smyslu, spíše, že případ postupně pohltí a sežere jeho nitro). A pokud se někde vznáší temnota, nikdy není vně, ale právě uvnitř – v duši, v minulosti, která tíží. Je to pomalé, ale všechno dává smysl. Je dobré to vidět přinejmenším dvakrát, naladit se na hypnotické tempo, kde se stírá rozdíl mezi bdělým a vyčerpaným vědomím. K tomu přispívá i skvělá hudba, která se kupodivu skoro nikomu nelíbí :-). Film je mnohem zajímavější a mnohem méně jednoznačný, než se na první pohled zdá. Neustále se naklání na různé strany, aby nakonec nezakotvil ani u jedné. A domnívám se, že konec ve skutečnosti vůbec není optimistický. Naopak. Všichni herci jsou dobří, Jared Leto skvělý. A ještě douška k názvu: ve filmu jde o zdánlivé „maličkosti“, které lze zprvu přehlédnout, ale teprve když si jich všimneme, kruh se uzavře, skládačka se vyřeší. A také maličkosti, které „vás zničí“, pokud na ně budete myslet. „Maličkosti" – Little Things, nikoliv „Střípky“, jak zní zavádějící český překlad, který je u nás už letitým pravidlem.