zencitizen

Pokusil jsem se na to dívat jako někdo, kdo nemluví česky, nikdy o Česku neslyšel, díval jsem se na to jako obyvatel Bolívie, Polska, Norska nebo Ameriky. Překvapivě mi ten film nevadil. Přirozeně Walesa byl lepší. Havel je česky nedůsledný a polovičatý. Ale možná v té nedůslednosti a polovičatosti je něco specificky českého. Kdo je v Čechách důsledný, je za života nenáviděný nebo ignorovaný, po smrti kanonizovaný.

Ten film je rozklížený. Chvíli je to vypjatý středoevropský art, chvíli nezávislá americká konverzačka, chvíli kýčovitá limonáda, chvíli zas soudní drama. Ale něco v tom je. Ta žena v hlavní úloze má v sobě něco magnetizujícího. Jeden by mohl říct, že film je málo nekompromisní (scéna porodu správně měla trvat aspoň hodinu, aby se to maličko přiblížilo skutečnosti), že je to jen hra na "art", a možná by měl pravdu. Někdo by to celé mohl označit za kýč. Přesto v tom filmu cosi je. Nemusí být působivé jen ty filmy, které jsou předem schváleny a ocejchovány jako "skutečné umělecké dílo". Někdy mohou působit i filmy, které to jen předstírají. A mě se líbí navíc Mundruczóvy kamerové jízdy, které sice taky někde vykradl, ale nevadí mi to.

Mluví se v případě „Karla“ o tom, že je to konverzačka. Ale tak to úplně není. V tom filmu je jedna celá rovina, která je ryze montážnická. Všechny ty prostřihy s "billboardy", které velmi trefně komentují dnešní dobu a konfrontují ji s hodnotovým rejstříkem postav. Nevím o žádném současném českém filmu, který by střihovou skladbu používal tak důsledně. Myslím, že diváci si už trochu odvykli vnímat film tímto způsobem - ta pravá „informace“ v jejich mozku vznikne teprve spojením dvou k sobě střižených záběrů, teprve z této konjunkce vznikne něco třetího. Nic ve slovech, a snad ani v obrazech, ale až v mysli. To „Karel“ dělá velmi důsledně. A přirozeně: humor, Karásek-Dušan jako moudrý vůdce sekty, a mnoho dalšího, krásného...:-) Film má rytmus, plyne, vine se, je to spíš hudební skladba.

Že to není konvenční dokument, nemusím, myslím, vůbec zdůrazňovat, ten film má několik proudů či ponorných řek, které se pořád vynořují a zase mizí někam do podzemí: jídlo, Eva, Švankmajerovy výtvory, symbióza s Kallistou, atelier; surrrealisti. Všechno má ale své tempo, vše je "dávkováno" tak, aby člověk během filmu ty jednotlivé podzemní říčky pojal a nechal v sobě sklenout. Výborně jsou využity a dotvořeny sekvence ze Švankmajerových filmů, mnohdy to, jak komentují dění filmu, jim dává další život. [...] Hra mezi osobnostmi Švankmajera a Kallisty je dost zajímavá, ale především v jisté groteskní rytmice jejich vzájemných interakcí (neustálé společné jídlo), tak některými aktivitami (Kallistovy kluzáky jsou opravdu skvělé - myslím tím hlavně jednu ze závěrečných pasáží, kde snad Švankmajer mluví o smrti a my vidíme Kallistu přistávat a jeho poněkud urputný výraz - jako by sám přecházel na druhý břeh. To je skvělé sblížení dvou odlišných skutečností, a není jich v tom filmu málo ). [...] Výjimečná mi přijde celá sekvence nakládání Švankmajerových artefaktů na výstavu, jejich vybalování, přípravu atd. Myslím, že v tu chvíli dostane film potřebnou hmotnost, a náhle uteče portrétu osobnosti úplně a soustředí se jen na to podstatné, na hmotné věci, na všechny ty arcimboldovské hračky. Právě v téhle sekvenci začneme mít až fyzický pocit, že se těch věcí lze dotýkat. [...] Z celého filmu pak lze „transmutovat“ (abych zůstal v intencích názvu Alchymická pec - Athanor) dojem, že právě to neustálé přetváření, překonfigurovávání věcí, neustálé vytváření fetišů (ať už těch které se tak nazývají nebo těch které jsou jimi jen svou podstatou) je asi hlavní faseta Švankmajerovy tvůrčí osobnosti. Je skvělé, že člověk k tomu může dospět nikoli jen skrze Švankmajerovo povídání, ale právě skrz tu „zkušenost s hmotou“.

Syžet značně klame tělem. Film působí tak, že každou chvíli musí na lodi, kde se to odehrává, začít "poirotovská" detektivka (spisovatelka-umělkyně, zhrzená celoživotní přítelkyně, spisovatel brakových detektivek, umělecká agentka, která pase po spisovatelčině nové knize, záhadný muž vycházející ze spisovatelčina pokoje...atd.). Ale nestane se nic. Jen se mluví. Traumata, obsese a vzpomínky se zlehka přelévají, ale nesměřují k žádné "klimakterické" konfrontaci. Film je nadto plný jemných, takřka nepostihnutelných detailů (hlavně v "dobrodružstvích" postavy, kterou hraje Lucas Hedges). Co je o to pozoruhodnější, že všechny náznaky i zápletky se nakonec završí tím nejjednodušším i nejlidštějším způsobem. Vlastně to trochu detektivka byla. Ale metafyzická. Pachatelem je zde sám život. Přirozeně, je to celé trochu volnější, svobodné, nic se nehrotí, je to i trochu nuda, ale i ta patří k životu (to dnes děcka neslyší ráda).

Předvolební agitka - propaganda, která nestojí za komentář. Navíc režijně poněkud klopotná.

Nechápu proč se o Nolanovi pořád píše, jak je chytrý. Tenhle ten film je přece neuvěřitelně hloupý a pitomý, navíc jeho hloupost je v něm je servírována s vážnou tváří, která je tím pádem ještě komičtější. Je to Cimrman na entou.

Nemá smysl se snažit dešifrovat ony archetypální obrazy, které v tomhle filmu Fellini skládá. Ony jsou vcelku zjevné a dávají komplexní vjem na jiné úrovni než je ta racionální. Všechny ty barevné vitráže, zelené stromy, bílý dům, tělesnost Suzy, zapšklost/bezmocnost Guilietty. Nejvíc mi asi utkví obraz "směšného koše", kterým Suzy do svého stromového altánku vytáhne nejdřív Giuliettu a potom dva nadržené samečky. Nicméně tenhle film zůstává napůl cesty. O tom psala i dobová kritika. Z odstupem let se mi to jeví takto. 1) Problematická je trochu barva. Fellini to s ní ještě neuměl a pokoušel se pokračovat v dynamické kameře, tak jak ji s Gianni Di Venanzem objevili v 8 a půl. Tady to ale nefungovalo. Barva film vrhá o několik let zpět, působí maličko obstarožně, anachronicky než moderně. Nejde o barvu samotnou, ale o nakládání s ní. 2) Dramaturgie: smíření/proměna samotné Giulietty se odehraje příliš rychle a polovičatě, chtělo by to ještě aspoň půl hodiny hukotu psychedelických, archetypálních obrazů, abychom "uvěřili", že nad svými duchy zvítězila nebo je přijala. Chtělo by to konfrontaci s manželem, abychom vnímali, že našla důstojnost ženství. Sečteno a podtrženo: Fellini je mistr stínových obrazů, všechny ty tváře vystupující a zaplouvající do temnot jsou nesmírně působivé. Ze způsobu, jakým jsou v Giuliettě inscenovány sny a vize si bralo inspiraci mnoho fimařů (Lynch určitě), takže už paradoxně půobí trochu omšele. Ale ve chvíli, kdy Fellini začne s vydatnou Rottovou pomocí provozovat svůj "gesamtkunstwerk rytmu, obrazu, zvuku a pohybu" je nedostižný. Byť z toho někdy bolí hlava.

Je mi líto, ale toto je slabší Bong Joon-Hoo (novou transkripci odmítám). Nevyrovná se podvratné hře Vzpomínek, Hosta a nakonec ani Snowpiercera. Je to pop-podobenství pro děcka. Je mi to líto.

Musím říct, že na mě film proti očekávání velmi zapůsobil. Ano, jsou tam věci, ze kterých se člověku dělá špatně (spíš ve zvuku než v obraze), ale film má svůj dokonalý rytmus dlouhých záběrů a titulní postava Honky je v Dasslerově podání zvláštně "nosferatuovsky" přitažlivá. Celým filmem se herec pohybuje s vampyricky nahrbeným tělem a spuštěnýma rukama - stylizace je zvolena skvěle, toto je skutečné monstrum, "vrah mezi námi". Zdá se mi, že velkou roli kupodivu hraje nostalgie. Interiéry i průčelí Zlaté rukavice jsou rekonstruovány s hyperrealistickou přesností. To je sen režiséra o té době. O době, kdy se v hospodách ještě zpívalo. Plus jeden výrazný moment: autor si velice dobře dává záležet na tom, aby v části, kde se Honka vystříhá alkoholu, dal najevo, že je to vlastně docela jemný člověk toužící po nějaké blízkosti. Dokonce se v bytě na stole krátce objeví kniha! Nemyslím si ani na okamžik, že skutečný jmenovec něco takového v sobě měl, ale filmová postava ji má a to dává filmu určitou tklivost. Navíc jsem poznal osmdesátiletého Harka Bohma. Tuhle nemesis Franze Biberkopfa! :-)