zencitizen

Myslím, že Bohéma přešlapuje mezi dvěma možnými dramaturgickými přístupy, ale nedrží se pořádně ani jednoho z nich. První by mohl být třeba "fassbinderovský" postmoderní pastiš, kde by se reálné slévalo se snovým a groteskním, a fikce by se mísila s útržky reality. To se sice ve scénáři občas jakoby utlumeně také děje (fiktivní snímky, uvolněné reálie), ale jako by nebyla vůle více zdůraznit hrany a obnažit švy: chtělo by to víc autorského gesta, víc vyhraněosti ve všem (stylizaci, stylistických prostředcích atd.) Druhý přístup je jako by dokudrama s pečlivou rekonostrukcí reálií. To se v Bohémě také děje, ale je to zas narušeno zbytky přístupu prvního a Bohéma tak bohužel díky této nevyhraněnosti slehává. Selhává rovněž po formální stánce: tempo je neexistující, herci ve větších scénách hlasově nekoordinovaní, zbývají jen více či méně podařené výjevy. Opět zdůrazňuji: mix hudby je strašně nepovedený, protože je příliš silná a překrývá všechno. Představitel mladého "Brdečky" stále příšerný. Rozhodně ten seriál není nijak podvratný či obrazoborecký, k tomu mu chybí výše uvedené. Škoda zrovna Seláček toho mohl být schopen.

Třetí díl zatím nejlepší - i když Sloky dávají hudebně spíš vzpomenout na uhrančivost Debbie Harry a Blondie než na postmortální království Markéty Muchové a Franty Janečka :-)

Rozhodně zatím nejlepší a nejkomplexnější díl. Sekvence s nespolehlivým vypravěčem Danielem byla úchvatná. Celé je to zlý socialistický sen. Nevolnost v jedoucí Ladě za zvuků Nagyovy Kristínky.

Je to natočeno opravdu sugestivně, ikonicky. Mám pocit, že Gibson je přesně ten typ filmaře, který umí vyhmátnout ten pravý rakurs, pohyb kamery, ten pravý záběr, kde je zhuštěno naprosto vše z prostoru mizanscény. To je vlastnost, která vlastně nemá moc co dělat s výtvarným cítěním, jedná se spíš o intuitvní schopnost dostat do záběru tu správnou syntézu pohybu a výrazů herců, prostředí atd, která je dokonale vystihne. Touto vlastností oplývají snad ještě tak rozdílní filmaři jako Louis Malle nebo David Fincher + tahle schopnost "syntézy v záběru" na sebe v žádném případě neupozorňuje. Je to svým způsobem neviditelný styl. Proto film plyne naprosto samořejmě. Rovněž ať si film pustíte v kterémkoli okamžiku, ihned víte to podstatné, protože v každém záběru je zhuštěno velké množství informací. V tomhle je Hacksaw Ridge velice magický a vtahující. [...] Celé ideové ba i ideologické podloží filmu je přirozeně dost podivné a také z něj čouhá skrytý proselytismus. To ale v Americe jistě nevadí, nakonec ani mě ne. Příběh usměvavého adventisky sedmého dne, který navzdory všemu udělá nemožné. Kdyby to natočil kdokoliv jinak, bylo by to příšerné. Ale Gibsonovi prochází zkrátka i scény s drsnými muži, kteří něžně hovoří o Bibli, a pak záběry jak se vojáci pálí plamenometem.

Kupodivu pro mne velké překvapení. Přijde mi to lepší než originální Life on Mars. Cesta do hlubin socialismu v jakémsi lucidním a - proč to nepřiznat - fetišistickém snu. Líbí se mi, že Neužil celou dobu jen tak zpruzeně, otráveně nebo jen unaveně kouká: rezignoval, na to kde se to ocitl a už to chce akorát přečkat než se probudí. Všelijaké rituály (sledovčaka v prvním díle, politická píseň ve třetím) by na mnoho lidí mohlo působit otravně a nevěrohodně: je ale potřeba říct, že to je zkrátka a dobře sen: sen a vzpomínky nás husákových dětí na socík. A v nich je vždy přítomná hebká vlna nostalgie, která všechno úlevně přelije. Také jednotlivé díly oplývají velmi nenápadným, ale funkčním "vysušeným a trapným" humorem. Humorem ovšem docela odlišným třeba od sklepáckého pitvoření. Ve Světě pod hlavou humor hlavně plyne většinou z toho, jak na sebe nevřícně kouká trio Neužil, Budař a Trojan. Kupodivu to má ale i jistý šmrn a zvůj osobitý rytmus (zkrátka všechno co postrádala třeba Pouta). Třetí díl zatím nejlepší - i když Sloky dávají hudebně spíš vzpomenout na uhrančivost Debbie Harry a Blondie než na postmortální království Markéty Muchové a Franty Janečka :-)

Ikoničnost filmu, to jak prosákl celým mentálním a pokulturním spektrem, to všechno brání cokoliv smysluplnějšího dodat. Tak jen zkratkovitě - v době vzniku mi ten film byl velmi odporný. Přišel mi, jak z jiného vesmíru, plného podivně chladné smrti :-) Nedokázal jsem tehdy vnímat jeho stylizaci a nadsázku, a především jsem to ani vnímat nechtěl. To se časem dost změnilo. Dobře si pamatuji na nekonečné debaty ohledně etiky a morálky v tomto filmu. Jak dobře píše Alena Prokopová na svém blogu: byli jsme v devadesátkách zmateni, co to vlastně máme před sebou. Dnes to není můj nejoblíbenější Tarantino (tím je asi Jackie Brown), ale mám potřebu si ten film čas od času pustit. Zase vstoupit do toho oblaku devadesátých let, který tenhle film ještě spolu s Lynchovou Zběsilostí v srdci zosobňuje. [...] Zajímavé je, že oba tyhle obrazoborecké a stylotvorné snímky tehdejšího postmoderního úzu strašně výrazně pracují s ikonografií amerických padesátých let (nejen Sailorovo presleyovské sako u Lynche, králíček a bůhvíco všechno ještě v Pulp Fiction). Obávám se, že tehdy pro nás film musel působit jako z jiné planety, nic jsme nemohli vnímat podprahově. Dnes už je americká kultura rozpuštěná v kultuře obecné natolik, že Pulp Fiction je dnes paradoxně mnohem čitelnější než v době svého vzniku. [...] Myslím si také, že kamera Andrzeje Sekuly dala filmu nezaměnitelný veristický look, který z pozdějších Tarantinových filmů víceméně zmizel. Všechny jeho další jeho filmy už jsou různé variace, persifláže, rozhovory s vlastním kánonem. Zcela nepokrytě stylizované, pohrdající skutečností, vytvářející vlastní alternativní historii. To u Pulp Fiction se ještě zdálo, že se celý film odehrává v bájné americe za rohem. Mimochodem: český podtitul Historky z podsvětí, který mě tehdy tak iritoval, se mi líbí čím dál víc. Opravdu: jsou to jen nadsazené a zpola vymyšlené povídačky, které si "gengstři" mezi sebou vyprávějí když se po večerech sejdou. Pohádky.

Film plný mužské lásky a citu. Jediná žena, která se v něm objeví je ihned zastřelena :-). Je to dost Godardovské v používání poklukturních citací a jejich rámování do téměř výtvarné plochy filmového rakursu (byt Tima Rotha s jídelním stolem a plakátem Silversurfer - to myslím řekne víc o jeho motivacích, než jakákoliv případná quasi psychologická charakteristika, která ve filmu přirozeně úmyslně absentuje). Jiank je mi film něčím strašně nepříjemný, je z nějakého parlalelního vesmíru zla. Čímž vůbec neříkám, že je špatný. Zajímavé je, že Trantino natočil v podobě Auta zabíják zrcadlovou "ženskou" pbdobu tohoto filmu. Auto zabiják je zas plný ženské lásky a empatie.

Zatím po prvním dílu bez hodnocení. Vidím spíš negativa: Ratajova hudba je tentokrát velmi nadužívaná, má asi přibližovat styl jakým se filmová hudba používala v těch letech, ale zároveň je příliš výrazná a příliš patetická. Trubka zní snad v každém druhém záběru. Za druhé: Brdečková není Kosatík a její dialogy mají spíš primitivně edukativní než dramatický charakter. Prostě dokonalé dílko pro střední školy, kde se do znuděných studentů musí nacpat určité penzum informací. A navíc celé quasi biografické rámování o jako by "Brdečkovi a jeho dcerce" je neskutečně ploché, otravné, sebestředné (vlastně souhlasím s Mirkou S. :-). Co se týče Sedláčkovy režie, tak mi přijde, že jede na autopilota. Samé jízdy jeřábem. Některé z hereckých podání jsou preciznější (Plesl), jiné solidní (Javorský, Rašilov), další neuvěřitelně toporné (představitel mladého "Brdečky"). Rovina filmu o filmu je zajímavá, ale čekal jsem víc detailu, citu a zaujetí pro film. Ta mechanická morální dilemata, kterými první díl oplývá, mají charakter spíš oživlého beltéma (oživlého obrazu) než-li skutečného konfliktu. A ještě facka na závěr - Život je jen náhoda zpívaná jakýmsi dýchavičným dítětem. Fuj.

Je potřeba vědět, že Accidental Love sice točil Russel, ale výsledný sestřih není jeho dílem a není ani jeho filmem. Je podepsán psuednymním Stephenem Greenem, což je myslím novodobá obdoba proslulého Alana Smitheeho. Accidental Love jsou trosky filmu, který Russel pod názvem Nailed začal točit asi před deseti lety než se celá produkce rozpadla (vše dohledatelné na netu) a režisér z filmu kvůli nezplaceným honorářům odešel. V roce 2015 někdo zřejmě rozhodl, že ten film slepí dohromady. Asi pod dojmem aktuální Russelovy konjunktury. A jako slepenec film taky působí. Některé záběry budí dojem, že pochází ze zkušebních jetí, kdy hlavní kamera odpočívala - nesedí k sobě, je to všechno nějak nepřirozeně rychlé, herci nejsou moc sladění ve stylizaci, kruciální záběr filmu s hřebíkem neexistuje. Dávám tři hvězdičky, protože jsem Russelův fanda a film obshuje pár geniálních scén, např. workshop o nalézání mužské citlivosti (je třeba sebrat koule) anebo instruktážní film skautek. Mám pro filmy-trosky slabost (Pasažérka, Na stříbrném glóbu apod.)

Nakonec po shlédnutí finálního dílu, musím své dojmy i komentář upravit. Není to taková slátanina jak jsem myslel. Celý Westworld, zdá se mi, totiž není o rozdílu mezi lidskými a robotickými bytostmi, nýbrž právě o evoluci vědomí bytostí umělých. To je vlastně překvapivé završení a z tohoto pohledu dává ona rozplizlá melodramatičnost předchozích dílů smysl. Navíc motivy jsou nakonec zdárně završeny (tedy to nolanovské pohrdání dramaturigií se úplně nekoná). A použití psychonalytického termínu "zasnění" (reverie) jako urycholvače, který teprve rozvině ještě nerozlišené vědomí, je zajímavý. Navíc finální sekvence s orchestrální verzí Exit songu od Radiohead je působivé. [...] Na okraj: způsob jakým tvůrci zobrazují mužské a ženské role. Jsou takříkajíc zracadlově obrácené. Téměř všechny ženy jsou aktivní, akční, vysoce inteligentní, rozhodnuté vždy jednat. Zatímco muži jsou ve Westworldu buď nadržená a vraždící zvířata (navštěvníci parku) nebo pasívní, sebezpytující snílci. Například při rozhovoru Theresy a nové šéfky rady je to patrné. Nová šéfka je zpodobněna jako klasický macho, dokonce před tím ojela osvaleného zajíčka, který spoutaný pasivně čeká na posteli, dokud šéfka nevyřeší důležitější záležitosti. Je to zajímavé, ale zároveň komické. Člověk by si řekl, že je to zkrátka feministická ideologie, ale o genderu vlastně nemůže být řeč. Všem ženám jsou sice důsledně podšity mužské vzorce chování, ale nad vším stejně dohlíží patrirachální bůh Hopkins. Možná kdyby s tímto konceptem pracoval seriál důsledněji a vědoměji, nikoliv jen antisubtexotvě a značně naivně, byl by o mnoho zajímavější.