zencitizen

Komunálně-gymnaziální humor. Dvě dobré scény - sen ve třetím díle, rozhovor se Slovákem v díle pátém. Jinak žumpa.

Jak se mi předchozí Villeneuveovy filmy líbily, Příchozí nemohu brát vážně. Nechápu jak mohou padat jména jako Kubrick a Spielberg, protože úrovně ani jednoho z nich film rozhodně nedosahuje. Villneuve si při výstavbě struktury filmu nedává na čas a vše brutálně směřuje k závěrečné pointě. Emocionálně je film docela plochý. Navíc celá lingvistická rovina filmu mi přišla úplně připitomělá. (Tak hergot na emzáky, kteří mají úplně jiný systém jazyka asi nepůjdeme tak, že jim budeme ukazovat anglická slovíčka. Předpokládám, že by bylo nutné pracovat s nějakým univerzálnějším konceptem znaků, nejspíš rovněž obrázkovým. Třeba hieroglyfickým. Nebo rovnou matematickým). Poznámka: radím všem pražským, aby se rozhodně vyhnuli projekci na Flóře - promítač všechny tmavé pasáže utopil v nějaké definitivní tmě - nebylo vidět skoro nic a nebyl to rozhodně záměr. Proste někdo neuměl nastavit správnou světelnost v promítačce nebo co.

Geniální. Film jehož komplexita není na první pohled patrná díky neuvěřitelné lehkosti, svěžesti s jakým je to natočeno. Člověk měl pocit dejavu, to, co oceňoval na filmech nové vlny, už bylo tady. Lidé v něděli se tváří jako dokument, ale je to dokonale stylizované a propracované dílo. Od výběru skvělých typů představitelů, přes záběry, které dokonale charakterizují prostředí, spoustu nenápadných všednodenních gagů. Výlet na šlapadle na mariánském jezeře je téměř komplexní drama. Nádherné ženy. Vpády surreálné fotogenie skutečnosti (kluci plácající se po zadku, sekvence s fotografem), přeplněný Berlín. Neuvěřitelný cit pro každodennost. Poezie. Nemám slov. Wilder, Siodmak, Zinemann byli naprostí borci už tehdy.

Hloupý film, který si o sobě myslí, že je chytrý. Míra reflexe Tesařovy knihy je na úrovni gymnaziálního referátu - viz cimrmanovský kongres v druhé třetině filmu (je tam i zvědavý invalida). A česká hra na Americkou noc se mi manifestovala v rádoby vtipných scénkách s nedostatečně hustým ptačím trusem. Je s podivem, jak si nekdo o Zelenkovi může myslet, že je to nějaký intelektuál nastolující témata. Nebo dokonce filmař. Na mě jeho díla působí jako zkratkovité záchvaty nevzdělance, který se setkal se skutečným dílem a sanží se to pojmout, ale není tomu zcela práv. Vím, že to zní zle, ale píšu to bez emocí. Mimochodem není náhoda, že celé vyprávění se ihned stočí do klasické a už trochu provařené metahry s filmem o filmu. To jsme u Zelenky viděli mnohokrát. Domnívám se, že je to proto, že on klasické vyprávění, story, fabulaci - je jedno jak to budem nazývat - zkrátka napsat neumí. Veškeré jeho větší věci (Karamazovi, Příběhy obyč. šílenství) jsou adaptace. Jinak vždy zůstává u více či méně rozvedené anekdoty. A Ztraceni v Mnichově nejsou vyjímkou.

Zdá se mi skvělý mix nenápadných, takřka až domáckých výjevů (Pasolini v rodiném kruhu, restaurace) a vizualizace jeho nerealizovaných scénářů - hlavně ten, kde se objevuje Ninetto Davoli - o tom jak na Zemi přišel Mesiáš. Velice mne ten film zasáhl, ale ne snad kvůli notoricky známé biografii a koneckonců i notoricky známé osobnosti Pasoliniho. Spíš určitým tajemstvím a neproniknutelností - ten film je hlavně meditací nad určitými idejmi - pocit nedvratného konce a úpadku společnosti. Protest jako prostředek proti bytí v nesnesitelném světě. Atd. Atd. Podrobnější komentář až po druhém shlédnutí.

Je nutné přijmout, že celý film je nazírán optikou paranoidního ego-Batmana, který zažívá klasickou mužskou úzkost z narušení dominance jednoho jediného alfa samce. Pravda twist z čirého hejtu do parťáctví působil poněkud voluntaristicky. Ale jak správně řekla přítelkyně, když jde o matky, pak je všechno jinak. Co se týče formální výstavby filmu - tam jsem byl naopak velmi příjemně překvapen. Skvělé je protkání filmu snovými vizemi, které slouží jako důležité emocionální podloží pro Batmanovy motivace. Navíc dávají smysl ikonicky topornému zobrazování Supermanových záchranných misí. Také Justice League je představena poměrně nenápadně a sofistikovaně. Co se týče akce, tak většina csfd i moviezone dětí, které ji zatracují, podle mě moc neví o čem mluví - řemeslně jsou provedeny naprosto přehledně a s brilancí, o které se Nolanovi může jenom zdát. Skvělé rozvržení mizanscény, vyprávění obrazem, sofistikovaná (na komiksový žánr) symbolika. Kritická recepce je jednou velkou záhadou a mimo jiné i důkazem, jak hysterické a stádní reakce dnešní doba sociálních médii dokáže produkovat. Přirozeně závěrečná Godzilla-Doomsday akce s chrleným ohněm je jako z jiného filmu. Jinak je tenhle překvapivě, opravdu dobrý a solidní. V rámci svého žánru. Přirozeně.

Dekupáž i rakurzy jsou naprosto perverzní, ornamentální, sebepředvádivé. Uvádí postavy i diváka do naprostého chaosu. I rozhovor na lavičce před barákem se mění v jakési halucinované cvičení nespojitého střihu, divného vázání záběrů a vypouklých úhlů kamery + plus ty podivně středové kompozice. Tím je to vlastně zajímavé. A navíc ta přesvětlená tonalita. Prostě, je to lázeň :-) Ale jen na chvíli. [...] Podíval jsem se na předchozí dva díly a musím říct, že jsem byl dost příjemně překvapený. Je to vlastně opravdu dobré. Je to dost deziluzívní zúčtování s gründerskou dobou devadesátek. To k předloze Michala Sýkory, které prosvítá pod scénářem. Krom zmíněného stylu, mě dost překvapili i některé opravdu soustředěné hercké akce - k nim patří i postava, kterou hraje Tauš samotný, který je velmi přirozený. Potom Melíšková samozřejmě. A podivný humor. Zbytek po posledním dílu.

Prušinovského mám rád, jsem vlastně jeho fanda. Ale tohle zachraňuje opravdu jen jeho režie a Koblovský. Jinak je to naprosto nevěrohodné. Nejsou to postavy, jsou to Žváčkovy sny o postavách. Z každého dialogu cítím tu efektní prázdnotu, nevím jak bych to jinak nazval. Díky šikovnému Prušinovskému máme možná na pět sekund pocit, že sledujeme jakési charaktery. Ale není to tak. Člověk, který to psal možná opravdu měl před očima realistické předlohy, ale přenesl si je do svého karikaturního vesmíru, do flow chartu se schématy, se scénáristickými kličkami a kolizemi. Ten film není věrohodný, nemá jiskru ani poezii. je to manichejský film, který se vyžívá v tom, že autor scénáře zobrazuje předlohy blbější a tupější než je on sám a zřejme při tom zažívá pervertovanou rozkoš z jejich jednorozměrnosti :-) Dá se na to možná podívat jednou, víckrát ne. Nedávno jsem viděl Passerovo Born To Win, ten byla taky o ztracených existencích, zpufalcích co furt perou hlavou proti zdi svého života. Nedá se to postavit vedle sebe. Prušinovský, piš si příště zase sám!

Film s dvěma nejlepšími záběry na konci, které jsem za poslední roky viděl. Měl jsem pocit, že vidím obrazový ekvivalent veršů jakožto dvou sémantických celků napumpovanými zhuštěným a tajemným nábojem. Navíc závěrečné titulky s Walker Brothers nechají oba záběry ještě dloouho doznívat v hlavě.

Lepší název by bylo něco jako "Uvěznění". Protože film vůbec není vlastně detektivka, byť se maskuje pod žánrem pátrání po pachateli únosu dvou dětí. Film je jakýmsi zrcadlovým leporlem všech možných druhů uvěznení a pastí. Od skutečně uvěznených dívek, až po otce posledle vzeněného touhou najít pachatele a pomstít se mu, přes Melissu Leo uvězněnou ve svém šíleném fanatismu, Paula Dano vězněného otcem-Jackmanem...atd atd. Zvrat v poslední části filmu je nepříjemný a iritující, ale naprosto nutný, aby se film od thrilleru odrazil spíše k úzkostné metafyzické meditaci. Paradoxně to ale film vyvede z napnuté nervy drásající tonality, kterou předtím oplýval. Není to ale film, který bych si pustil znova. Ale znepokojivá nejednoznačnost, tolik vlastní všem Villeneuvovým filmům, je dobře přítomná i zde.