zencitizen

Není pravda, že je to "nějaký obyčejný biopic" jak tady spousta lidí píše. Naopak Soderbergh uvádí znovu na scénu jeden charakteristický prvek filmového média - a to umění elipsy, výpustky. Candelabra samozřejmě není takový epic jako třeba Boogie Nights, ale za tu krátkou dobu máme pocit, že o životě postav víme vše důležité, protože to co je nám skryto ůpod svícnem" si můžeme velmi dobře představit, domyslet. Stylistický záměr - imho - klade důraz na lidskou přítomnost, která je vždy sugestivní a tajemná, ale zároveň plná. Mnoho hrátek s důležitostí prvního a druhého plánu, intenzita versus ochablost a zároveň Douglasův hlas, který nás celým filmem, jak správně poznemnala přítelkyně, provází jako krásnou "homo" pohádkou.

Bohužel. Kurylenko není Pocahontas. Skotačivé pobíhání po ulici, supermarketu, poli atd. - ad nauseam, okatě křížené se zadumčivým sebezpytem a meditací není vykoupené a tudíž ani přesvědčivé. Pro mě je To the Wonder už za hranicí sebevykrádání a sebeparodie. Působí spíše jako kdyby jej natočil Malickův epigon. Není v žádném případě problém nepřítomnost narativu, jde o to že vše je strašlivě mechanické a jaksi polopatistické. Fotogenie zachycených prostor i tváří je velmi konvenční, vyleštěná, nepřiléhající. Intelektuálně tomu filmu rozumím, ovšem emocionálně jej považuji za falešný. A přitom kupříkladu z traileru jsem měl pocit, že cítím ono jemné předivo "zázraku" milostného setkání. Ale bude to chtít ještě další šanci.

Myslel jsem, že už jsem všechny "divné" ( v dobrém slova smyslu) filmy viděl , jsem rád že tomu tak není. Zvláštní je, že ačkoli film klade značný odpor - možná trochu onou ostentativní neproniknutelností - tak je velmi vtahující. Kdo ví? Možná že aristotelská dramaturgie a přehledná narace zavedly film na slepou kolej velkých příbehů, jejichž působivost sice není vyčerpatelná, ale je omezená. Upstream Color mě ponořil do zvláštního ospalého stavu, kdy jednotlivé záběry a obrazy byly naplněné takovou hutnou materií, že vůbec nevadila jejich ne úplně zjevná provázanost s celkovým kontextem. Carruth začal používat mnohem subjektivněji zabarvené im-znaky (řečeno s Pasolinim) než jeho předchůdci. Film vzdoruje racionální analýze, proudí ale rovnou do hlavy.

Vy neznáte Bibli, Roberte! :-) Ještě chlapecký Sedláček doprovází po Vysočině otcovského Miloše s něžným řeznickým pohledem. Mnoho lidí asi irituje, že Sedláček do Zemana nějak "něšil", ale myslím že to je nepochopení záměru. Sedláček točí portrét někoho s kým souzní a obdivuje ho, ale zároveň myslím nezamlčuje ty nejkřiklavější rozpory. Zeman, ať se to někomu líbí nebo ne, je fascinující a problematická osoba. Sedláček je myslím v lecčems stejný typ jako Miloš, takže se od něj nechá dokonce režírovat: nabídněte mu klacík, Roberte!

No nevím. Trojan hraje své obvyklé šarže, stylisticky je film nudný jako televizní inscenace - pořád nějaké polocelky ( v rámci objektivity - je pravda že některé kompozice jsou docela pěkné) příšerná návodná hudba, pitomoučká zápletka a okatě antikomoušská agitka. V širším ohledu bych dokonce řekl, že je to přímo propaganda s obráceným znaménkem, o čemž možná autoři ani neví. Není to sice tak špatné jako ostatní Ondříčkovy filmy, ale film vyvolává zcela distancovanou lhostejnost.

Ufff. Nejlepší je samozřejmě písnička Petra Marka na konci. Jinak to není ani cool, vtipné, zajímavé, ani dobře udělané. A z toho že si Lišák dělá srandu z toho, že neumí mluvit, tak z toho - s prominutím - nechčiju.

Tohle se Sedláčkovi bohužel nepovedlo. Chybí tomu frentický styl kamerových jízd, steadycamu, záběrů z jeřábů nebo z helikoptér, který tolik posouval Srače (však to taky dělal jiný kameramen než Koblovský) a dával jim halucinogenní ráz. Na začátku ještě funguje pěkná paralelní montáž v opuštěném domě, ale to je asi tak všechno. Jinak je zobrazování předkamerového prostoru dost konvenční a timeing dost nevýrazný. A samotná zápletka je prostě podivná konstrukce, kterou nepovyšuje nic dalšího. Tentokrát se dokonce zajídají sedláčkovsky přimrzlé repliky a kamenné ksichty.

Po prvním shlédnutí prvního dílu: nebudu se zatím vyjadřovat ke stylistické rovině filmu. Z hlediska ideového je to ale kýč, podléhání národním mýtům, nikoliv jejich demontáž. Většina postav je pro mně velmi nevěrohodná (hercky přepálené reakce matky na šok z Palachova činu). Hollandová je profík, ano, nese se to v elegických tónech, je to tryzna, ale nějak to neladí. Zdá se mi že scénář pana Hulíka je přinejmenším co do dialogů plný ošklivých, famáckých klišé (rozhovor Stehlíkova Majora s Trojanem). Na případný vývoj charakterů je třeba si počkat. Stejně jako na důslednější analýzu. Radovat se z toho, že je to dobře natočeno pro mě není všespasitelný argument (je to v produkci HBO, tak to se předpokládá).

Zatím jen velmi roztříštěné dojmy: Master je co do formy velmi matoucí film. Trailery lákají na epická 50. léta, ale tak to vlastně vůbec není. Svým způsobem je ten film jedna velká výpustka. Počíná to už aranžmá většího množství scén (mnoho důležitého se odehraje ve zvuku, nikoliv v obraze), pokračuje to zasádním vynecháním historického rámce - film by se mohl odehrávat kdykoli (na to nejsme u PTA zvyklí!) a končí v naprosté neproniknutelnosti obou hlavních postav a absenci jejich vývoje. Víc než k příběhu má film opravdu blízko k určitému typu hypnózy nebo spíš autogennímu tréninku. Quel ani Dodd nestojí vůči sobě jako tolik antagonické typy jak by se mohlo zdát na první pohled. Naopak je zjevné, že tvoří jednu komplementární bytost. Film se přelévá od jednoho pólu této bytosti k druhé. S tím souvísí i vele důležité oceanické motivy, jimiž je film protkán jako hustá síť. To, že se film soustředí jen na vztah či "obcování" těchto dvou duší (tedy vztah zcela jiný než u protagonistů There Will Be Blood) podporuje rovněž stylistické řešení: ve filmu jsou výhradně polodetaily tváří a polocelky a vše kolem nich je odsunuto stranou jako nedůležité. Zvláštní zmínku si zaslouží Greenwoodova hudba, která po vzoru dřívějšího přístupu k soundtracku (Bernard Hermann, Miklós Rózsa) neslouží jako dramatický zesilovač, nýbrž plyne nepřetržitě pod celým filmem jako snová řeka, co působí hlavně na podvědomí.

Bradley je tady fakt dobrej. Film nese všechny znaky Russelova režisérského stylu: jako by ruční dokumentristická kamera, chytré aranže mizanscény, kde je hodně lidí, rodina jako chór pro vnitřní i vnější boj hlavního, lehce vykolejeného hrdiny, briskní dialogy, cit pro absurdní plahočení se životem vyjadřovaný ve značné hyperbole. Ale něco tomu chybí. Snad výraznější třecí plochy, zřetelnější konflikt. Jediné co Cooper musí překonat je on sám, ale jak to vlastně udělal, tak toho nejsme svědky. Jinak je to důstojný bulící film, holywoodská romantika je tam podána značně zemitě.