zencitizen

Pro všechny kdo milují osmdesátky a mají rádi krásné, ztracené i lehce zvrácené oslnivé umělkyně-holky s uvolněnými mravy, které ale bohužel špatně skončí.

Tady Fellini překročil sama sebe. Celý film je přehlídkou archetypických obrazů, které jako by pocházely z úplného podsvětí, ze zákulisí mysli, a taky tak působí. Klíč k filmu je hned v sekvenci v Benátkách, kdy se obří hlava Venuše potápí pod hladinu. V tu chvíli klesáme i my a noříme se do divoké spleti obrazů a vyjevů podvědomí. Takže Casanova nepůsobí na běžné smysly, byť je vizuálně orgiastický, ale jde myslím ve svém působení mnohem dál. Nevadí proto ani jeho naprostá bezcílnost, zmrtvělost, epizody se řadí jedna za druhou - je to film - přízrak, film rušící přirozené vnímání času.

Garmon to tady popsal velice pěkně. Poprvé jsem byl po shlédnutí Jména kódu Rubín naprosto konsternován, očekávaje od Němce málem vysoký styl Démantů noci. Tohle bylo ale něco jiného, něco zcela mimo kategorie. S dalšími projekcemi už ten film ale začal růst - možná právě díky té podvratné pitomosti a imbecilitě, která ale nakonce dá zrodit neoddiskutovatelnému půvabu. Spojitost s alychmickými postupy, kde věc musí shnít, aby mohl zazářit paví chvost kamene mudrců opravdu není od věci. Teď už na film vzpomínám se slzou v oku. To platí i pro Hammerovy synťáčky.

God Shave The Qeen! A opět film, který po způsobu Buňuela krásně legitimizuje nejrůznější osobní obsese. Film plný rituální erotiky, zvláštní duchovnosti zjevované ale pouze skrze zájem o ženské a dívčí tělo. Taková mile podvratná portugalská verze Deníku bláznivého starce od Tanizakiho. Navíc metafota zmrzlinářského byznysu jako filmového průmyslu - viz scéna nezdařené koprodukce mezi Joaem a francouzským zmrzlinářem je neodolatelná. Monteiro hraje jako Buster Keaton, takže Božská komedia má nádherný vzletný a snový půvab němé grotesky.

Tohle je velice krásný a zcela svobodný film. Volná, unikavá struktura spíš podobná poezii než dramaticky vystavěnému dílu. Schroeter má absolutní smysl pro rytmus a barvu řeči, lidského hlasu, zpěvu a melodie. Takže Deux jsou opravdu cosi na způsob "zpěvohry" nebo lépe řečeno koláže mnoha různých jazyků (mluví se tam portugalsky, francouzsky, anglicky) zvuků a hudebních motivů. Pravda scény jsou spíš rozvíjeny v jakémsi divadelním odstupu a zcizování, kdy to prostě nevypadá veristicky, ale naopak je to velká manýra - to někoho může iritovat, uznávám. Je to ale hlavně velice hravý film. Je v něm uvolněná radost, která je nakažlivá. Je tam taky spousta špatného vkusu a podivností, ale celé to dohromady tvoří celek nabitý energií. Deux se nepotřbují nikam tlačit, jen znovu a znovu vystavovat milovanou Huppert novým a novým pokojům v tomhle paláci divů. A navíc neustále přítomný Lautreámont!

Takhle nejak by vypadal zfilmovaný Thomas Pynchon. Jestli P. T. Anderson bude opravdu dělat Inherent Vice, měl by na tohle koukat od rána do večera.

Absolutně přeceněný hype. Nolan není filmař, ale průmyslník. První hodinu školení o tom co si máme myslet a během filmu prožívat. A pak otrocké dosazování do křížovky s tajenkou. Navíc Nolan ani neumí rozvrhnout mizanscénu tak aby působila přehledně. Furt někdo na někoho střílí, ale smysl to nedává. Ve sněhové pevnosti jsem už definitivně spal. Nejhorší je, že film je chytře opepřen určitými vějičkami, o kterých lidi budou debatovat až do zblbnutí. Když jsem si přečet, že v Orientaci Lidovek se k Inception vyjadřoval i skutečný psychoanalytik, musel jsem se smát. WTF?

Neuvěřitelné. Tak hudební film tady dlouho nebyl. Hudební ve smyslu propracovanosti struktury - těla filmu. Záběrové repetice. Sofistikovaně rozvrhnuté náznaky a nedořečenosti, které se později s neochvěnou logikou rozvinou. Celý film jako by plynul ve zvláštním kruhu - spirále. Není divu, že Bonello byl pianista. Ten film by se zkrátka dal přepsat do partitury. A potom celé téma - sociální deteminovanost vetsus politika sexu. Nákládání s tělem jedině v rovině instrumentalizovaného vlastnictví. Nemožnost holek překonat třídní bariéru a dluhovou spirálu :-) Zvláštní, plastický pocit naprostého hnusu. Přítelkyně po shlédutí Nevěstince prohlásila, že nenávidí muže, čemuž jsem se vlastně ani nedivil :-)

Prometheus se mi líbil a vůbec jsem nebyl zklamaný. Viděl jsem všechny virály, trailery i kinoripy, ale i přesto jsem se v kině do filmu nořil a byl jím pohlcen a mnohé formálně-strukturní výtky pro mě nebyly vůbec na překážku. Zvlášť s přihlednutím k oběma kanonizovaným Scottovým sci-fi filmům, které podobných děr nejsou rozhodně prosty. Film v kině mel značně odlišný rytmus, který tu elipsovitou zkratkovistost kupodivu dobře snesl. Ambivalence Promethea opravdu leží spíš v jisté geometricky rostoucí nenaplněnosti zápletky i charakterů, je to zdá se bytostné téma filmu. Ač nemám moc rád nadinterperetace díla, kde se hledá co není a důvěru v Lindelofa ani Spaithse zrovna nechovám, myslím že Prometheus těch výkladů i prožitků nabízí docea dost. Jen se odehrávají evidentě v jiné rovině než se čekalo. Ona nedořečenost mi absloutně nevadila, ten film byl peklelně zhuštěný (skoro ve smyslu německého dichtung), evidentě se při sestřihu počítala každý minuta a jistá nelogičnost, nedomyšlenost, ba až demence ke sci-fi – co si budeme nalhávat – patří. Koncekonců je mi celá ta zvláštní rozdrobenost sympatičtější než ono přišerné školící středisko, které se odehrává v první hodině Nolanova Inception (to bylo zas sborově nekriticky přijato), kde se nám dopodrobna vysvětlí vše včetně prizmatu, kterým na film nazírat.