HonzaBez

Tahle mozaika bezvýznamných, ba skoro banálních událostí v životě 16ti letého učně Petra mě tedy moc nebavila a nějak nechápu ty všechny čtyři nebo dokonce pět hvězdiček, kterými tento film hodnotí většina mých oblíbených uživatelů. Nejhezčí na celé filmu mi přišla pěkná autentická hudba ze 60. let. Jinak moc nechápu, proč je postava Petra podána, jako by to byl totální ňouma. Někoho takto nemastného neslaného jako on, aby tedy divák pohledal. Docela roztomilé ještě je to jeho oťukávání s jednou holkou, i když i zde to celé končí tak nějak do ztracena. Co je fakt nuda jsou ty Petrovi dialogy s jeho otcem i matkou, resp. spíše monology pánů rodičů. Jakési mentorování ze strany svých rodičů zažila asi každá generace dospívajících dětí. Ovšem taky je těžké říct, kdo trpí víc, zda onen dospívající Petr, jeho rodiče při pohledu na tu totální nemohoucnost svého syna nebo i sám divák. Já tedy, při pohledu na to neustále korzování Jana Vostrčila (v roli Petrova otce), trpěl rozhodně.

"Víš jaké je to peklo mít dovoleno zahnout..." :D V těchto pěti mikropovídkách se Šafránková s Abrhámem opravdu pořádně vydováděli. Po každé to bylo trošku v jiné poloze, přesto vždy okouzlující. Hezky k tomu "bodl" Čajkovského b moll.

"Fikce je někdy zajímavější než dějiny." Za normálních okolností bych tento názor považoval za strašnou herezi. Ale tohle není normální situace. Musím říct, že mě vizuál tohoto filmu totálně vyrazil dech, nadchnul mě a okouzlil. A v takto opojném stavu dokážu leccos odpustit. Ano je fakt, že tento film nelze moc brát jako edukativní film pro děti a tedy jako dokumentární výpověď o životě jednoho ze tří mužů, kteří stáli za vznikem Československa (ač jsou do něj vcelku zajímavě vkomponovány některé reálné dokumentární záběry). Ale řada těch nejvíce vyfabulovaných scén v tomto filmu (typu, že si Štefánik při své návštěvě na Tahiti, která skutečně proběhla, představuje, jak se Slováci přesidlují právě na Tahiti) má v sobě vtip, či z nich srčí ironická nadsázka. Ano, je zde spousta fikce (viz třeba scéna v závěru, kdy Štefánik vylézá se svojí osudovou láskou Giulianou Benzoni z fontány di Trevi v Říme přesně tak, jak to natočil Frederico Fellini v jedné z  nejslavnějších scén filmových dějin a maličký Fellini je přitom u toho pozoruje), ale mě ty fiktivní nápady vážně bavily. Ale nejvíc mě samozřejmě bavil ten velmi zajímavý vizuál plný originálních nápadů. Originální mi přišlo i zarámování celého filmu do jakéhosi filmu ve filmu včetně onoho smutného konce, který má i paralelu v tom, jak smutně Štefanikův život nakonec skončil. Samozřejmě ten konec může trošku i opětovně rozjitřit historické spekulace o tom, jak to vlastně s tou Štefanikovou smrtí bylo. Na druhou stranu třeba zrovna to, že se Beneš se Štefánikem opravdu neměli moc v lásce, žádná fabulace není. On totiž pan režisér Držiak se postavě Štefánika nevěnoval jen v této animované fikci, ale i ve skutečném dokumentárním filmu (M.R. Štefanik: Dobrodružný život legendy). Což ho jistě ctí, protože i samotné dějiny mohou být někdy zajímavé. Zvláště když vypráví o tak originálním muži, jakým M.R. Štefánik bezesporu byl.

"Lidi nezměníš... Kdybych neměla věřit že se znění….Jednou bude všechno mezi lidmi jiné, i láska." Nemohu si pomoct, ale Božena Němcová v podání Jiřiny Švorcové na mě působila víc jako vizionářka ba skoro revolucionářka,  než jako žena z masa o kostí, se svými pocity a vášněmi. A není to jen o tom jejím odhodlaném pohledu úplně na konci filmu, kdy pokládá trnovou korunu na rakev Karla Havlíčka Borovského. I když ten byl vážně strašný. Celkově mám z filmu hodně rozporuplné dojmy a přijde mi hodně nevyrovnaný. Na jednu stranu se Vávrovi určitě povedly pohledy na krajina v Uhrách nebo a na večerní a noční ulice v Praze. Scenáristicky jsou pak určitě nosné vzájemné dialogy mezi Švorcovou a Lukavským coby Josefem Němcem. Ale třeba ty scény, kdy se Němcová setkává se svými vlasteneckými přáteli ze společnosti, na mě působily, jako by byly natočeny někdy ve třicátých či čtyřicátých letech minulého století. A tahle "muzeální" filmařina mě občas docela nudila.

„Žít je někdy těžší než umřít…"  Tragikomický film o tom, že v životě se musí žít a nejen přežívat. Role trumpeťáka po těžkém infarktu, který ve svém postoji k životu přešel z jednoho extrému do druhého, sluší Miroslavu Donutilovi náramně. Je tak stejně přesvědčivý, když v úvodu sebevědomě křičí „věčné mládí, věčné zdraví, felčaři všech zemí divte se,“ jako když si později namlouvá, že s trubkou nestojí a nepadá svět a že „invaliďák je vlastně výborná věc." Hezky mu v tomto sekunduje Zlata Adamovská. Ocenil bych i dobře napsané dialogy. Je v nich místo pro rozjímaní nad životní nejistotou a strachem ze smrti, ale nechybí ani záblesky jemného humoru ("Smetana byl genius, ale ty seš blbej sbormistr…" :D).

Tento televizní snímek je docela zajímavé porovnat s prvorepublikovým filmem Vražda v Ostrovní ulici podle stejného námětu. Ačkoliv scénář Terezy Brdičkové je určitě košatější, ubylo humorných momentů a ani detektiv Klubíčko v podání Miroslava Donutila není tak krásně rozšafný jako Jindřich Plachta. Vcelku prima je hudba Emila Viklického a špatné pak není ani obsazení. Zaujme hlavně šarmantní Vilma Cibulková. Trošku mě překvapil temný závěr filmu, který v tom prvorepublikovém filmu rozhodně nebyl, ale nemohu posoudit, jak to měl v originálu svého románu Vachek.

První československá filmová detektivka aneb detektiv Klubíčko poprvé na scéně. Jindřich Plachta dotyčného ztvárnil s grácií i vtipem. Velmi vtipné jsou zejména jeho dialogy s novinářským šťourou, který si sám přitom hraje na detektiva amatéra. Pokud jde o scénickou hudbu, mám k jejímu nadměrnému (a mnohdy rušivému) užití podobné výhrady, jako řada zde komentujících. Trošku mě přitom překvapuje, že za jejího autora je zde uveden jakýsi Karel Marchart. Dotyčného skladatelskou tvorbu neznám, za to moc dobře jsem mezi skladbami, které zde zazní, poznal třeba takový Beethovenům tzv. císařský klavírní koncert, který zní při finální rekonstrukci a konfrontaci s pachatelem. Ale slyšel jsem i nějaký klavírní koncert Mozartův a několik dalším mě hodně povědomých skladeb. Až na výjimku Chopinova pohřebního pochodu jsem ale moc nepochopil, podle jakého klíče byly dané skladby do jednotlivých scén vybírána. Mnohdy šla přitom hudba úplně mimo děj filmu. Protože jde v zásadě o jedinou výraznější vadu, kterou u tohoto filmu shledávám, mohu s klidným svědomím dát čtyři hvězdičky.

„Taková hloupost a platit za ni životem? To nebyla hloupost, aspoň jsem zůstal slušnej. Mohl jste zůstat slušnej i bez těch lístků. Ale to by znamenalo mlčet. Mlčet a souhlasit“ Hodně silný film podle románu Hanse Fallady o lidské statečnosti. Možná to bylo od manželů Guangelových i trošku naivní si myslet, že lidé díky těm jejich lístečkům poznají pravdu. Možná vskutku platí, že „komár nemůže bojovat se slonem“. Přesto ta jejich statečnost je obdivuhodná. V silném kontrastu s onou statečností Falladův námět ukazuje i na ty, kteří jsou jakýmsi lidským dnem společnosti a kteří parazitují a vždy parazitovat budou na jakémkoliv zločineckém režimu. V osobě jednoho ze synů takovéhoto parazita (Vojta Kotek), s jeho nadějným vykročením do života těsně po skončení války, však snímek v samotném závěru přináší i jakési „světlo na konci tunelu“ a to je moc dobře. Tenhle Kleinův trojdílný televizní film ale nemá jen pěkně natočený konec. Režie se zbytečně nevyžívá v zobrazení nelidského násilí a přesto je to vše dostatečně explicitní na to, aby člověku bylo jasno, o jak šílené době film vypráví. Herecky se pak Dušanu Kleinovi podařilo si vybrat ty nejlepší z nejlepší. Možná na první pohled překvapí, že se Jana Hlaváčová ve ztvárněné manželské dvojici nepotkala se svým skutečným manželem Luďkem Munzarem. Alois Švehlík byl však ve své roli dostatečně přesvědčivý. A samotný Munzar se svým minimalistickým herectvím se asi vskutku lépe hodil na roli soudce v penzi. Povedl se i výběr záporných postav, ať už jde o Táborského „šmejda“ Borhausena nebo o Donutilova zbabělce Klugeho.

Chtěl jsem si dnes připomenout režijní umění zesnulého Dušana Kleina, ale skončilo to se značnými rozpaky. Podle názvu filmu by člověk odhadoval, že v centru vyprávění bude zakladatel české žurnalistiky a břitký satirik Karel Havlíček Borovský. Místo toho se pan režisér, jak jsem našel i v jednom jeho vyjádření v tisku, snažil celý příběh natočit tak trochu "po amadeovsku", tedy jako "střet dvou lidí, moci a bezmoci, talentu a netalentu". Tento koncept však ve finále vede k tomu, že se film víc než samotnému Havlíčkovi (o jehož názorech a literárním umění se toho moc z filmu nedozvídáme) věnuje postavě Vlastimila Wagner. Na vině je samozřejmě v první řadě scénárista Martin Šafránek a jeho fiktivní "vyprávěnka" o tom, jak na smrt nemocný Havlíček zápasí s přeludem mrtvého policejního udavače Wagnera, který se v minulosti vetřel do Havlíčkovy přízně. Asi to za mě dlouho bylo na tři hvězdičky, ale ten závěr se šermířským soubojem obou "rivalů" odehrávající se samozřejmě v čiré představě (či snu?) Havlíčka, mi přišel neskonale hloupý a směšný. Herecky byl určitě David Švehlík coby Havlíček hodně dobrý. Naopak Taclíkovi jsem tu jeho chorobnou touhu po kariéře a titulech už věřil méně. Vcelku zaujala mě zcela neznámá herečka Gabriela Marcinková coby Havlíčkova žena Julie a poměrně hodně se mi pak líbila hudba Ondřeje Brzobohatého. Jako celek však považuji tento film za promarněnou šanci. Osobnost formátu Karla Havlíčka si rozhodně zasloužila lepší film.

"Ať žije Rukapáně!" Asi nemohu ze 100% říct, ať žije film "Městečko na dlani." Díky hereckému mistrovství Františka Smolíka (alias starosty Buzka), Jindřicha Plachty (obecní blázen s píšťalkou) či Jaroslava Marvana tohle leporelo vážných i veselých historek ze života jednoho městečka, to rozhodně nemůže být úplně špatný film. Ale scenáristicky a režijně mi to místy přišlo takové bezduché či unylé. Slovy čepičáře (skvělý František Filipovský) by si za to autoři snímku zasloužili udělat "tabula rasa..." :D