HonzaBez

"Při usínání jsem viděla vznášející se prostěradlo...“ Těžko říct, co jsem včera při usínání (po zhlédnutí tohoto filmu) viděl před sebou já. Pokud se v oficiálním textu distributora píše něco o "strhujícím až mystickém obrazu", tak tento dojem z filmu tedy nemám. Spíš to "přepínání" obrazu a děje z jedné Veroniky na druhou na mě občas působilo dosti zmatečně a vlastně až když jsem si po konci filmu přečetl ten oficiální text distributora, tak mi některé věci došly. Což nevím zda je úplně dobře. Co přesto musím ocenit je krásná ústřední melodie (snad jedině zde bych trošku té mystičnosti byl schopen asi najít).

"Válka mění slova, láska už není tím, čím byla." Za mě má sice tento film poněkud dlouhou stopáž,  ale jinak přináší docela netradiční pohled na válku a její konec. Možná je pravda, co tvrdí ona německé novinářka (a anonymní autorka deníku), že mnohé z aktérek tohoto příběhu ony události, kterým se film věnuje,  "ocejchovaly" do konce života. Sama dotyčná to ostatně po letech, jak se dozvídáme v závěrečném titulku, pocítila na vlastní kůži...  Z dnešního pohledu bychom mohli říct, že ty ženy byly především obětmi násilí sexuálně vyprahlých rudoarmějců a v tomto směru jde o docela drsnou výpověď (ač bez zbytečně drastických závěrů). Snímek však rozhodně není natočen černobílé. Silná je třeba scéna, kde jeden ruský voják v domě plném německých žen a dětí vypráví, jak byl v Rusku svědkem toho, jak Němci vyvraždili celou vesnici (včetně dětí). Do některých scén pak filmaři vložili i humor (ač trošku drsný), třeba když si některé z žen (včetně těch již v letech) vypráví, jak se k nim ruští muži chovají v posteli. Ten popis "běžného" života německých žen v područí ruských vojáků mohl být možná méně rozvláčný, aby v něm více vyzněl ten osobní příběh "love story" novinářky a ruského důstojníka Andreje. I přesto jinak za mě povedený film.

"To je případ, úplný román..."  Vtipná detektivní hříčka podle Čechovovi předlohy, v níž rozmařile svůdná  Šafránková postaví veškeré smělé hypotézy agilního detektiva (Josef Abrhám) zcela na hlavu. Kromě "tradičního" manželského páru (který ale tentokrát nehraje manžele) vyniká Rudolf Hrušínský, který svou figurku stárnoucího komisaře hraje jako vždy půvabně. V menší  úloze ale není špatný ani Jiří Menzel. Úvod a závěr pak hezky rámují "ruské" melancholické písně.

"Nejsem sráč..." Krize středního věku nebývá žádná sranda a i v tomto filmu se komediální prvky mísí s těmi temnějšími. Celkově hezky namícháno a hezky zahráno. Z těch dvou výzev, které si naše čtveřice čtyricátníků na sebe ušila, bylo ve finále asi těžší splnit tu výzvu o mluvení pravdy stůj co stůj, ač ta první byla rozhohodně bláznivější. Závěr byl pak hodně hořkosladký, což ale asi nějak k životu po čtyřicítce patří.

Karel Svoboda byl úžasný hit maker a tento dokument to vcelku zajímavě mapuje. Ale shodnu se asi s těmi komentujícími, kterým přišlo v tomto dokumentu až moc těch všech homevideí, v nichž vystupuje autor dokumentu a Svobodův syn (viz za mě asi nejkřiklavější záběr z jeho vlastní promoce v Americe - k čemu vlastně??). Ta koncepce dokumentu, kdy až na úplný závěr se dokument soustředí jen na to vše hezké ve Svobodově životě, je zajímavá asi v tom, že se snaží dát jakési rovnítko mezi těmi skladatelovými šťastnými lety a smrtí jeho první ženy Hany. Vzpomínám si přitom, že sám jsem Karla Svobodu začal pořádně registrovat až v dobách jeho muzikálové slávy, která jak dokument poukazuje, jakoby vlastně byla odstartována právě tím úmrtím jeho první ženy (písně jako "Smrt" nebo "Bože jestli někdy vůbec byl" z Drákuly znějí tímto prizmatem ještě víc mrazivěji). Všechno zlé může být k něčemu dobré, chtělo by se říct. Toho zlého bylo ale ke konci života na Svobodu fakt asi moc (viz smrt jeho dcerky) a tak se vlastně ani nedivím těm jeho depresím, kvůli nimž si nakonec vzal život. Ač si pamatuji, jaký to byl pro mě šok, když jsem se to tehdy dozvěděl...

„Snad má oběť nebude marná…“ Škoda toho zbytečného patosu v závěru (viz závěrečný sestřih ženy s praporem a vítězství nad nacisty), ale asi plně odpovídá době, ve které ten film vznikl. Jinak bych na filmu vyzdvihl to, jak briskně ukazuje na to, že první dojem z lidí může někdy velmi mást.

"Za to co jste za války vykonal, Vám postaví pomník…" Hrdina polského odboje, generál Emil Fieldorf zvaný "Nil" se jakéhosi "pomníku" dočkal až prostřednictvím tohoto filmu. Trošku mi sice přijde škoda, že se film více nevěnuje té jeho odbojové činnosti, ale autorům tohoto snímku šlo zjevně zejména o to poukázat na absurditu onoho počínání polské komunistické moci vůči této vojenské legendě. Z tohoto pohledu je asi nejsilnější závěr filmu, v němž se Fieldorf v cele smrti potká s nacistickým důstojníkem. Za války by jeden usiloval o život toho druhého, teď je komunistická moc nakonec pověsí oba. "Komické," komentuje to onen nacista. Spíš veskrze absurdní, řekl bych. Vzpomněl jsem si při téhle scéně na podobné vyznění ve Svěrákově Tmavomodrém světě. V tom porovnání vyznívá tento polský filmu určitě víc syrově a víc drsněji. Ale nevím no, na plný počet hvězdiček to tedy za mě asi není.

"Člověk může v životě prohrát, to není žádná ostuda, ale nesmí rezignovat." František Husák se po infarktu stokrát mohl snažit o změnu životního stylu, ale ty všechny nezdary, průšvihy a trapasy, které zažil (ať už při výkonu svého nového zaměstnání revizora nemocných nebo ve svém osobním životě), to by skolilo snad i vola. Celé se to tváří jako komedie (ač tedy hodně hořká), ale mě to ani za mák nebavilo právě proto, že tam snad vše skončilo vždy nějakým tím průšvihem. No a nic na těch mých pocitech nezměnil ani Mozart a jeho Malá noční hudba, k jejímž vyhrávání jsem vlastně ani neviděl jediný dobrý důvod.

"Myslím na ni, myslím na ní, pomalu nevím už čím jsem. Teď zmámila mě štíhlost laní a v očích temná zář. Myslím na ní, myslím na ní, čerte pojď sem s tím úpisem. Myslím na ní, nemám zdání, má v očích temnou zář." Tak se obávám, že i když je pod tímto televizní snímkem s vcelku příjemnými písničkami scenáristicky podepsán Zdeněk Svěrák, úplně mě to nezmámilo. Příběh o "netečné" slečně a mladíkovi (roztomilý Jan Hrušínský), kterak spolu nakonec u oltáře skončili, je vcelku předvídatelný. Svěrákův humor bych viděl hlavně v onom jakémsi skeči s hajným, co má strach z požáru v zasněženém lese. Jedna vlaštovka ale jaro nedělá...

"To jste nepochopil že vás chci svést nebo zavraždit..." Já jsem tedy vskutku moc nepochopil ten přesun děje z doby první republiky, jak je tomu v předloze Jaroslava Havlíčka, do moderní doby 60. let. Když tento film srovnán s novějším zpracováním téže látky od Dušana Kleina, tak je za mě dost zklamání. Má to úplně jinou atmosféru a poetiku a představitelka Evy (slovenská herečka Rapaičová) se Lucce Vondráčkové nerovná ani náhodou. Vlastně ty filmy spojuje jen jméno hlavního protagonisty a základní zápletka. Václav Voska mi na tuhle roli přišel už fakt starej, na druhou stranu, když dotyčný Evě "vždy ti já musím připadat popsanej, ohmatanej jako stará kniha," docela to odpovídalo mému pocitu z této postavy. Ale i zde elegán Vladimír Dlouhý je prostě Vladimír Dlouhý.