Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Krimi
  • Akčný

Recenzie (232)

plagát

Repo: Genetická opera! (2008) 

Když jsem asi rok před premiérou zjistila, že se něco chystá, že to něco bude hororový muzikál s Ogrem a Paris a Sarah... a že to něco bude nějak souviset s orgány a nepříliš šetrným zacházením s lidmi, řekla jsem: bude to něco mezi absolutní kravinou a geniálním dílem. A dnes z toho mám přesně takový pocit, i když od geniality to má bohužel trošku dál, než jsem předpovídala. Hudba se mi líbila, i když to sem tam drhlo, ale mělo to grády; napsat kvalitní muzikálovou hudbu není nic lehkého, a já obdivuji, že zde dokázali tvůrci vyjádřit hodně z příběhu i vtvextech. Námět filmu se mi také líbil, i když zrovna takhle "orientovaná" nejsem. Celkový příběh byl už slabší, některé věci nedotáhnuté do konce a také mi vadila přílišná přestylizovanost, strojenost a nepřirozenost (tím nemyslím zápletku nebo to, že všichni byli oblečení a vypadali stejně, ale mám na mysli dialogy, chování a nepříliš dobře vykreslené charaktery = rozdíly mezi jednotlivými). Přes to dávám čtyři h., proč? Tak zaprvé kvůli odvaze, pestrému, i když možná trochu "populistickému" hereckému obsazení a také proto, že přibyl další kousek do žánru, který jsem si vyhradila sama - netradiční muzikál. Především dávám vysoké hodnocení ovšem proto, že ten film v sobě onu genialitu, o které jsem mluvila na začátku, určitě má, i když není tak snadno rozeznatelná (bohužel) - mám na mysli už větu na začátku "v nedaleké budoucnosti", jež nám dává jasné varování - není nemožné, že nás nečeká alespoň vzdáleně podobný osud. Další geniální metaforou je Paris za mikrofonem a její problém s odchlipující se tváří - to je dle mého jasný odkaz k šoubyznisu. A dále například ony ironické zprávy o tom, jak je moderní nechat se chirurgem skalpovat - parodie na média, společnost, módu atd., a takových podtextů tam vidím mnohem více. Ve skutečnosti tento film vnímám jako schválně natčenou absurdní kravinu, pod jejíž slupkou můžeme nalézt hořký humor a povzdechy nad současnou společností. A pokud je společnost hořké kritiky hodna (což myslím určitě je), pak tento film má svůj smysl.

plagát

Takí normálni zabijaci (1994) 

Šok! Zlo! Smrt! Násilí! Absolutně zvrhlé! Tak trochu psychopatické. Přestylizované. Artistní. Nevkus zabalený v absurditě s mašlí ironie. Myslím, že je to jeden z nejrozporuplnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. Skvěle napsané postavy, dobře laděný humor (jež je svým reálným základem - tedy inspirací současné společnosti spíš k pláči), a dobré dialogy (i když to není úplně to "moje"). Váhala jsem mezi 4 nebo 5 h. Za odvahu a vytrvalost kolem tohoto snímku dávám 5. Ačkoli dřív, než za rok si tenhle náročný film nepustím. Ať si říká Trent co chce, že to viděl 50krát po sobě mu nevěřím. To by mělo velmi silné trvalé následky, a to jsem díkybohu nepostřehla.

plagát

Amadeus (1984) 

Kdyby se mě někdo zeptal, co je hlavním tématem tohoto filmu, řekla bych mu - sžíravá kombinace lásky a závisti zároveň, v srdci Antonia Salieriho. Místo klasického označení "pro ty jednodušší" - ten je špatnej, ten je dobrej, jak to u filmů častokrát bývá, jsme se setkali s krásným snímkem, jež nám dává na výběr, ba dokonce si s námi hraje a nutí nas nad ústředními postavami přemýšlet a srovnávat je. Kdo je padouch a kdo je oběť? Mám s tímhle filmem jediný problém a to je jeho délka. Nejsem si však jistá, zda by nějaké to "šmik šmik" filmu značně ublížilo, nejspíš ano. Děj je bohatý, jen možná obsahuje příliš "dobrých" scén, což znemožňuje vyšší pozornost každé dobré scéně jednotlivě. To, jakou atmosféru se povedlo panu Formanovi vydolovat, to je něco neskutečného. Dobové filmy jsou považovány za sakra tvrdý oříšek, nejen po finanční stránce, ale samozřejmě i po stránce pochopení společnosti, jejímu uvažování a celkové atmosféře doby a to vše se povedlo! Jedna velká filmová opera plná intrik a Mozartova kontroverzního smíchu. Není to film, jež by mě dostal do kolen, ale je to film, na který se ráda podívám v budoucnu ještě mnohokrát, protože vím, že v něm budu neustále hodně objevovat a užívat si ho.

plagát

Ray (2004) 

Skvělé. A je to nový film! A je to dlouhý film! A je to biografický film! a přes to je to skvělé. Foxx jako Ray - úžasný, nikdy by mě nenapadlo, že na to má. Scénář byl bohatý, ne vždy úplně ideální, moh´ by říct nějaký rejpal, mě se jeho rozmanitost, skákání v čase, místě a situacích líbilo; bylo to po celou dobu srozumitelné, zajímavé, zábavné a v něčem nové. Hudba skvělá, tipuji, že přinesl Rayovi řadu nových fanoušků. A také ta neustále opakující se kauza - mrtvý bratr X voda s dětskou ručkou na podlaze - úžasný! kéž by bylo takových impresí ve filmech víc. Mám prostě ráda hudební dramata, a k tomu biografie!

plagát

Billy Elliot (2000) 

Poměrně DOBRÁ POLÉVKA, která dle mého ovšem chutná spíš americky, než VB-FR. Máme tu individum uprostřed divočiny v podobě konzervativní společnosti. Setkáváme se s odkazem k zažitému "chlap nepláče" - a samozřejmě netančí balet!, k homosexualitě a vztahům mezi (anglickým!) otcem a synem. Ovšem nejedná se o film, který by mě (a myslím i větší množství z nás) dokázal robrečet, pobouřit či šokovat. A upřímně si ani neumím představit, že by si nějaký divák zapamatoval po prvním shlédnutíí nějakou klíčovou scénu. Pro mě tento film žádnou klíčovou scénu nemá, kdyby snad měl mít, tak jedině tu, jak Billyho otec vtrhne mezi něj a jeho přítele v baletní sukýnce a místo nějakého vysvětlování nebo další hádky začne Billy tančit. Jak jsem řekla; film mi připadal americký - patos a sentiment v každé minutě, jasné výchovné vzkazy a "boj" s vyšlapanými tradicemi. Ale v amerických - i těch špatných - filmech je přece jen více dramatična, tragiky, vtipu a radosti. Prostě víc satisfakce. Nezbývá, než se zeptat KDE JSOU TY KNEDLÍČKY? Možná tam jsou, jen já jsem ignorant...

plagát

Kryštof Akustik Best of Tour (2008) (koncert) 

Dle mého jedna z nejlepších českých hudebních skupin vůbec, v Národním divadle. Housle, saxofón, kytary, modré světlo. Hudba skvělá; především texty pětihvězdičkové, Krajčo je skvělý básník, škoda, že více nekomunikoval s publikem - Národní divadlo je přece jen osobité místo pro koncert; lidé si tam koukají z očí do očí a ze sedaček hledí před sebe, mohl by tedy snad zapojit víc toho "normálního" člověka někde hluboko v sobě a potom se zase vrátit ke Krajčovi "zpěvákovi". Hudebníci byli skvělí, znělo to, jak říkám, moc dobře. Ale něco tomu chybělo, snad ta komunikace, něco, co by narušilo tu monotónost.

plagát

Zamilovaný profesor 2 (2000) odpad!

Takhle to dopadá, když se v Americe "vyrábí" moc filmů, nemluvně o tom, že se zde ještě jedná o pokračování, a už vůbec nemluvně o tom, že tuhle nechutně nevtipnou věc natočili lidé dospělí.

plagát

Modrý zamat (1986) 

K filmům Davida Lynche mám zvláštní vztah. Upřímně - zatím mě fascinuje více jeho osobnost než jeho filmy, ale snad se to změní. Na jednu stranu mi jeho filmy připadají geniální - co do nápadu, propracovaného scénáře, úžasně nových zajímavých postav, vykreslení atmosféry a dalších podrobností, se jako tvůrce řadí mezi unikáty rozhodně právem. Na druhou stranu se mi z některých drobnůstek (jako blondýnky v růžových pokojíčcích s růžovým telefonem v růžových šatech, žvejkačkou v puse a slizkým středoškolským frajerem čekajícím před domem) zvedá kufr. Doufám, že je to záměr. Přece jen si stále myslím, že lynchovky může doopravdy docenit jen Američan, i když řada lidí se mnou asi nebude souhlasit a má na to právo. Kdybych mohla, dala bych čtyři a půl h., dle mého by se do tohoto skvělého filmu vešlo trochu víc filosofie, myslím, že ta tam trochu chybí. A nebo je jí tam dost - v náznacích - v obrazech - a já ji všechnu nedokážu rozeznat. Mimochodem konec byl pro mě velkým šokem - něco takového bych po Twin Peaks a Lost Highway nečekala.

plagát

Hotel Rwanda (2004) 

Pět h. a pět vykřičníků k tomu. Jediný bod, který bych mohla tomuto filmu vyčíst je, že mě téměř půlku filmu běhal mráz po zádech. Cheadle byl vážně tak skvělý, jak se člověk dočte. Hudba byla výborně vybraná, geniálně dokreslovala onu vyjíměčnou a mě tolik cizí atmosféru. Už samotný fakt, že existují filmaři, kteří točí filmy o takových věcech, o takových lidech - už to si zaslouží obrovskou úctu. A když se to ještě podaří tak, jak se to podařilo Hotelu Rwanda, nelze na něj potom zapomenout.

plagát

Anna a kráľ (1999) 

Čtyři a půl za provedení. Pět za ústřední dvojici. Pět za Annu a krále, a myslím, že rozhodně zasloužených.