Rimsy

Po čem muži touží bylo zručně zpracovaným mainstreamem s pochybným morálním jádrem, které dvojka přebírá a kopíruje tak nereflexivně, až to musí být trapné i nenáročným divákům. Přestože se téměř nevyhnutelně bude jednat o kasovní hit, filmoví fanoušci se zbytky vkusu by se mu měli vyhnout pořádným obloukem. Více zde.

Směs vikingské řezničiny a mytologické symboliky dopadla ve prospěch toho prvního – bohužel pro mě. Eggersova předchozí díla Maják a Čarodějnice byla rozhodně nadupanější co se týče významů, nedořečenosti a nároků na diváka a v této konkurenci je nový Seveřan rozhodně jeho nejpřístupnějším a nejpřímočařejším snímkem. Animální nabušenost Alexandera Skarsgårda má dostatek prostoru k vyniknutí, stejně jako křehkost slovanské víly Anyi Taylor-Joy. Bitevní scény jsou dostatečně brutální (přestože ještě trochu přitlačit šlo) a podle očekávání i krásně nasnímané. Nádherně vypadá i provádění pohanských rituálů, s nimiž Eggers sice nešetřil, ovšem přehršel mytologické omáčky se spíše snaží zakrýt banalitu ústředního příběhu. Ten vychází ze skandinávské legendy o Amlethovi, kterou později využil Shakespeare jako klíčovou inspiraci pro Hamleta. Čitelnou příběhovou kostru však Eggers obohacuje jedním zásadním zvratem, jenž je sice trochu předvídatelný, zároveň však správně osudový a krutý. Seveřan je tak hlavně o pomstě, o nemožnosti (či neschopnosti?) vymanit se z předurčenosti. Dohromady to není málo, ale od jednoho z nejtalentovanějších nezávislých tvůrců bych uvítal přece jen trochu odvážnější podívanou.

Filmový Vyšehrad využívá šablon rodinné komedie či sportovního dramatu, a na tomto osvědčeném půdorysu předkládá poctivě nekorektní (v tom lepším slova smyslu) řachandu, utahující si z fotbalových i čecháčkovských stereotypů. Fandové seriálu tedy budou z kina odcházet rozhodně spokojeni. Více zde.

Citlivě i přístupně, přesto poněkud zaměnitelně zpracovaný dokument o třech bratrech vyrůstajících v područí islámu. O Bratrství se lépe hovoří, než se na něj dívá, neboť obecná východiska filmu jsou výrazně poutavější nežli jeho jednotlivé scény. Více zde.

Peter Bebjak jde opět na okraj společnosti, když sleduje snahu chybujícího záchranáře odčinit vinu a dosáhnout pocitu spravedlnosti. Výrazné herecké výkony, všudypřítomné fyzično a vyhrocený ponor do sociální mizérie zaujmou, absence přehledně rozpracované myšlenky či dostatečného prostoru pro postavy však výsledek sráží k lehkému nadprůměru. Více zde.

Rozdíly mezi českým remakem a italským originálem jsou pouze kosmetického rázu a ve vyznění i většině dialogů se jedná o zcela totožné dílo. Známí neznámí jsou spíše vycizelovaným produktem než jedinečným filmovým dílem – ale produktem zhotoveným s řemeslnou zručností. Více zde.

Rjúsuke Hamaguči stvořil na první pohled nenápadné, ale do detailu promyšlené, vyzrálé a pohlcující veledílo, jehož vyváženost dává každému divákovi prostor, aby se zaměřil na to, co je pro něj podstatné. Více zde.

Dokumentarista a scenárista Tomáš Hodan se zkušenějšímu Marku Najbrtovi díval přes rameno při filmování Čertího brka a Prezidenta Blaníka zjevně důsledně. Jeho celovečerní režijní prvotina totiž nabízí o poznání víc než „jen“ důstojné zfilmování výrazného historického příběhu o dvou kamarádech, kteří za tragických okolností nalezli smrt v krutých horských podmínkách. Natáčení na lokacích totiž dodává vizuální stránce hloubku a zvuk ledové vichřice bourá aparatury kina. Je velmi příjemné vidět řemeslně precizní snímek vzniklý v našich podmínkách, přesto se však určitým chybkám vyhnout nepodařilo. Předně jde o občasnou zkratkovitost, nedotaženost některých linek a témat – což je zřejmá daň za jejich velký počet, navíc rozkročený mezi dvěma časovými liniemi. Přestože by jejich propojení mohlo působit organičtěji, pohybujeme se na úrovni pro současnou tuzemskou tvorbu poměrně vzácné – totiž hledání nedostatků okem náročného diváka. Jako celek je však Poslední závod rozhodně zdařilým kouskem, kterému srdíčko nechybí. Více zde.

Do strhující dramatičnosti a osudovosti některých předchozích Andersonových filmů má tahle prosluněná romance o dospívání velmi daleko. Namísto toho nabízí zabíhavé vyprávění v duchu mladých, nesoustředěných životů. Lékořicová pizza nechutná hned po prvním kousnutí, ale časem se dá projíst k příjemnému nasycení. Více zde.

Syn Jafara Panahiho Panah natočil velmi sympatický debut, který si vůči íránským reáliím neodpustí pár šťouchanců, především však poutavě a nepodbízivě zachycuje osudovou cestu jedné zcela obyčejné rodiny. Více zde.