Rimsy

Anna Geislerová a Ondřej Vetchý bez většího překvapení odehrávají svoje standardy, a podobně na volnoběh bohužel jede i scénář, nudně a banálně vrstvící jedno romcomové klišé za druhým. Více zde.

Moderní kovboj Chris Pratt, ekoteroristka Bryce Dallas Howard a adoptovaný/unesený klon Isabella Sermon se setkávají se starší jurskou generací, jež udávala směr první trilogii. Kooperace nových hrdinů se Samem Neillem, Laurou Dern a na hraně sebeparodie se pohybujícím Jeffem Goldblumem měla být největším tahákem filmu – a skutečně jím je, neboť jinak snímek nic moc nového nenabízí. V duchu deváté epizody Hvězdných válek se jedná o nekončící zavalování diváka nostalgií a scénami, který by „tam měly být“, ale dohromady nic zásadního nepřinášejí. Naklonovaná dívka Maisie hledá své místo ve světě a není si jistá, co může považovat za vlastní identitu. Lidé po celém světě se musejí přizpůsobit dinosaurům, kteří byli na konci předchozího dílu vypuštění do světa. Další iterace roztržitého vizionáře Steva Jobse je od první minuty zjevným padouchem, přesto se o něm nedozvíme nic, co by stálo za pozornost. A tak dále. Navzdory masivní stopáži se vinou velkého množství postav nestihne odehrát nic nad rámec povinných blockbusterových atrakcí, jež však kvůli své rutinnosti neudělají nic jiného, než že prostě na chvíli zabaví. Ačkoli tedy hlavně kritizuji a na ploše dvou odstavců nadužívám slovo „nic“, nejde o do očí bijící průšvih – spíš jen o zbytečné pokračování, které nemá co říct.

Koho namlsaly trailery a koneckonců i celá marvelovská rétorika poslední doby, podle níž měl být druhý Doctor Strange klíčovým prvkem pro roztahující se fenomén multiverza, bude dost možná zklamán. Už (na dnešní poměry) umírněná stopáž lehce přesahující dvě hodiny totiž potvrzuje dojem, že se spíše než o zásadní posun MCU jedná o další ze sólovek, bez nichž by komiksový (multi)vesmír v klidu plynul dál. Vyjma několika cameí a zcela vedlejších roliček, jejichž smyslem je jen ukojení fandů zběsile toužících po alternativních/resuscitovaných verzích oblíbených figurek, se totiž v jádru jedná o celkem komorní vyprávění o dvou a půl zlomených superhrdinech, kteří si berou vesmír jako rukojmí pro léčení svých bolístek. Benedict Cumberbatch i Elizabeth Olsen v osvědčených rolích Strange a Wandy/Scarlett Witch tvoří obstojně polarizované duo, novicka Xochitl Gomez (ztvárňující Americu Chavez) jim zdatně sekunduje. Především motivace Wandy je na poměry komiksových filmů (ehm) skutečně zajímavá, neotřelá a přináší do superhrdinských rozprávek zase něco trochu jiného. Potěšila mě i (pravděpodobně nadinterpretovaná) možnost čtení některých pasáží z hlediska amerického souboje demokratů a republikánů. V mnoha ohledech se však (navzdory Raimiho hororovým a campovým chutím ve druhé polovině) stále jedná jen o vcelku průměrnou marvelovku, která solidně uteče, občas zaujme a místy i standardně dětinským humorem otráví. Spíše tedy opatrně uznávám, než vyloženě chválím – tak nějak na Logana, no.

Solitérní Maverick Tom Cruise si může výskat. Jeho lavírování s uvedením očekávaného Top Gunu do kin se vyplatilo a návrat do téhle školy plné elitních pilotů s chováním středoškolských floutků představuje mainstreamovou kino-zábavu v té nejryzejší podobě. Stíhačky stíhají, heroické řeči se pronášejí a sluneční brýle umně skrývají rozbolavělá srdíčka. Zatímco prvnímu Top Gunu je (obvzlášť s odstupem) poměrně snadné se vysmívat, vrchol americké propagandy byl aspoň zaměřen na konkrétního nepřítele. Nyní však Spojené státy s nikým neválčí, a tak je hrozba v podobě bezejmenné jaderné mocnosti neurčitá a sterilní. Druhý Top Gun už se nemusí snažit nikoho přesvědčit o důležitosti jakýchkoli hodnot, namísto toho je velmi zručně zpracovanou popcornovkou, která fanouškům adrenalinované akce dodá přesně to, co slibuje.

Netřaskavá satira je z komerčních důvodů propagována jako komedie s hasiči, jedná se však spíš o uvědomělou frašku, která navzdory mnoha kvalitám zůstává trochu pod očekáváními. Více zde.

Dětinská crazy road movie jede až příliš na volnoběh a sází na prvoplánovou ztřeštěnost svých figur bez hlubšího propracování dialogů i scénáře. Pokud nejste takoví fanoušci Tří tygrů, abyste potřebovali vidět šilhání Štěpána Kozuba na velkém plátně, raději se filmu vyhněte. Více zde.

Sociálně uvědomělé drama je typickou festivalovkou – podnětně provokativní styl se doplňuje s přehlíženým společenským tématem a výsledkem je nadprůměrná filmová podívaná pro hrstku odhodlanějších diváků. Více zde.

Precizně realizovaný, avšak poněkud vykalkulovaný konstrukt, jehož témata jsme (nejen) v rumunském podání viděli už vícekrát. Přesto tenhle dvojpříběh nejisté jeptišky a hrubiánského detektiva dokáže nemilosrdně vtáhnout. Více zde.

Dánská hořkosladká komedie díky údernému námětu poslouží spíše jako podnět pro divákovo zamyšlení, ale sama o sobě k zajímavým závěrům nedochází. Navzdory lehce přestřelené stopáži celkem příjemně uteče, přestože nestaví na chytlavém stylu ani třaskavém humoru. Milovníky severu ale rozhodně neurazí. Více zde.

Co je vlastně zač onen mysteriózní černý monolit? Je HALovo nabytí vědomí nevyhnutelným mechanismem evoluce, anebo jen nešťastnou poruchou? Je osud, který postihl astronauta Davea happy endem, či tragédií? Počínaje Wikipedií a konče snad každou filmovědnou encyklopedií si můžete projít, o čem všem Vesmírná odysea možná je; ale možná také není. Především se totiž dodnes jedná o opojný audiovizuální zážitek, který má smysl především prožít – a to pokud možno v kině. Více zde.