Rimsy

Francouzský provokatér Quentin Dupieux se opět hlásí a svým antikuřáckým manifestem (jež je ve skutečnosti parodií na komiksovky) pobavil publikum v Cannes i Karlových Varech. Jeho svižná taškařice představuje Tabákovou patrolu, pětici superhrdinové, kteří své nepřátele porážejí silou nikotinu, metanolu a dalších škodlivin, jejichž spojením dokážou vytvořit rakovinu. I největší klaďasové světa si však občas potřebují odpočinout, a tak jsou svým krysím šéfem posláni na kempovací teambuilding, během něhož si vyprávějí strašidelné historky. Tyhle příběhy samozřejmě nejsou příliš vypointované, ten nejlepší z nich dokonce ani uspokojivě dokončený, ale stejně jako rámující superhrdinská linka patří mezi to nejvtipnější, co lze na festivalu vidět. Zjevná lacinost triků ještě umocňuje sebereflexivitu a parodování principů komiksových filmů - včetně skákání v čase, nelogicky fungujícího světa, nevysvětlených schopností postav a tak dále. Jen škoda, že výsledek není ani frenetickou obskurností, ani promyšlenou satirou, nýbrž se jedná především o Dupieuxův freestyle, z něhož se některé nápady chytnou a jiné ne.

První film z karlovarské Hlavní soutěže neurazil, ale ani nijak zvlášť nepřekvapil. Příběh o dvou párech, které se i s dětmi vydají kempovat a následně se začnou vynořovat dlouho potlačované problémy, působí jako něco už mnohokrát viděného. Křivdy z minulosti i dlouhodobě neuspokojované potřeby partnerů vyhřezávají na povrch hlavně prostřednictvím dětí, bezelstně přejímajících vzorce chování svých rodičů. Hlavní postavou je v podání Agnieszky Grochowské žena středního věku vzpomínající na mládí a zaměstnaná péčí o děti. Nepočítá už s vášní, stačila by jí oddanost - ale od otravně sportujícího manžela se jí nedostává ani to. Sled až příliš obyčejných situací se snaží zintenzivnit výrazná klasická hudba, jde však jen o podobný zastírací efekt jako úsměvy kvarteta postav na dovolené, na níž ani moc nechtějí být. Jen lehce nadprůměrný dojem zvedají momenty kulturní nenávisti obhroublých a opilých Poláků vůči pořádkumilovným Skandinávcům.

Kapitán Volkonogov sice ještě nebyl k smrti odsouzený, přesto uprchl - a dobře udělal. Tenhle snímek vyvolal už před začátkem festivalu kontroverze, částečně byl totiž sponzorován ruským ministerstvem kultury. Samotný obsah by však měl jeho zařazení ospravedlnit - příběh se totiž vrací do roku 1938, období předválečných stalinských čistek, jež paralyzovaly celou ruskou společnost. Volkonogov (v uhrančivém podání Jurije Borisova, kterého karlovarští fanoušci mohli chválit už loni za Kupé č. 6) je dobře pracujícím členem vojenské policie, přesto je odsouzen k popravě. Na poslední chvíli uteče a pod tíhou svědomí se rozhodne hledat odpuštění u těch, jejichž blízké pomáhal vraždit. Všeprostupující paranoia společně se sebezáchovnou otupělostí však vede k hluboké společenské mizérii, prorůstající každým jedincem. Lidé hledají ve státu jistotu, potřebují věřit tomu, že to, co se děje, dává nějaký smysl; paralely se současnou situací jsou tedy více než patrné, jak ostatně podtrhuje i u titulků použité moderní zpracování ruské lidovky. Film je místy absurdní v duchu Ztratili jsme Stalina či Chrustaljove, vůz!, nesklouzává však k vyložené vtipnosti - pouze si dobře uvědomuje, že tehdejší dění bylo tak mrazivě nepřirozené, že není možné jej podat zcela vážně. Takhle by dnes mohlo vypadat Unaveni sluncem, kdyby se Nikita Michalkov nezbláznil a umírnil svou kdysi poetickou duši.

Erupce násilí, neuklízení zvratek z koberce a psí sperma zamražené v ledu. Kvartet kluků má jeden průšvih za druhým, ilustrují tak širší trend násilí mezi islandskou mládeží. Krásně natočený příběh o odvrácených stranách dospívání, kde pro vyjadřování emocí není dostatek prostoru. Film se především ze začátku rochní v sociální mizérii, všichni protagonisté mají nepřekvapivě strašlivé zázemí. Téměř pravidelně v něm chybí otec, a když už se v rodinném systému vyskytuje, představuje spíše nebezpečí nežli oporu. Ostrakizovaná mládež v podstatě stojí před (většinou nedobrovolným) rozhodnutím, zdali být na straně šikanujících, nebo šikanovaných - a jak ukazuje příběh o čtveřici mladíků, obě tyto skupiny jsou si navzájem bližší než děti z tzv. normálních poměrů. Trudně realistické vyprávění z islandského sociálního dna je obohaceno nečekaně magickou linkou o jasnovidectví. Že by snad vyrůstání ve zdravějším rodinném prostředí člověku umožnilo lépe předjímat nebezpečí a důsledky vlastních činů? Více zde.

Festivalová deprese, jak se patří. V dlouhých, statických a často informačně neuspokojivých záběrech vidíme rakouský venkov, fotogenický i krutý zároveň. V tomto prostředí se ocitá cizinec, obalený tukem, svaly a dobrosrdečností, což zaujme místní svobodnou matku. Ta pracuje jako pošťačka i servírka, stará se o malou dceru a stejně jako u většiny ostatních obyvatel odlehlé alpské vesnice je i její život určován ročními obdobími. Postupem času však do spokojeného vztahu zasáhne mužova nemoc a snímek se tak dostává do poloh Hanekeho Lásky či Trierova Prolomit vlny. Stejně jako o horskou půdu je potřeba pečovat i o vlastní mysl: Smířit se s existencí obřích nepohyblivých balvanů, tu a tam přemístit menší kamínky, které překáží, a dávat si pozor na sesuvy půdy. Koloběh života hospodářských zvířat navíc člověku dává každodenní perspektivu nevyhnutelné smrti. I v těchto omezených, a přitom stále dostatek prostoru umožňujících podmínkách (jak podtrhuje i zúžený obraz) však lze zažít lásku. Náročná podívaná se spoustou prchavých záběrů z venkovského života se divákovi odmění emočně drtivým závěrem. Není zač.

První karlovarský film a hned příjemně zdrcující deprese. Pochvaly z letošního Berlinale byly oprávněné,  neboť pomalé čínské drama o neustálém hledání domova a vlastního prostoru trpělivě vypráví příběh o nedobrovolném manželském páru, který se spolu musí naučit vycházet. Starý mládenec přezdívaný Železňák je až čtvrtým synem, a tak rodinné zázemí nemá úplně ideální. Příbuzní se jej snaží oženit a vyberou mu za družku zchromlou a nemluvnou Kuej-jing. Oba v jádru dobří, pracovití lidé si k sobě v nelehkých podmínkách malé vesnice vykořisťované místním velkostatkářem hledají cestu prostřednictvím každodenních laskavostí. Přestože se postavy neustále zarputile o něco snaží, jsou snad předurčeny k tomu, aby byly zneužívány vrchností. Citlivá rurálnost, takhle má ten festival vypadat!

Název rozhodně nelže, jelikož režijní a scenáristické duo Danielů skutečně servíruje dlouhatánskou smršť trailerově sestříhaných vjemů, které jsou efektní, poutavé a bizarní zároveň. Rámcový příběh sleduje generační propast mezi hlavní hrdinkou v okouzlujícím podání Michelle Yeoh a její dospívající dcerou, vyprávění se však nevyhýbá velkému množství podzápletek. Existenciální rodinná vztahovka zdůrazňující překryvy čínsko-americké kultury a způsobu života je navíc obalená spoustou audiovizuálních atrakcí napříč žánry. Drama, komedie, sci-fi, kung-fu mlátička… Na co ukážete, to tu najdete. Kvůli přetažené stopáži je ten příval energie a nápadů místy úmorný a (v souladu s jedním z ústředních témat) zahlcující, i tak se ale jedná o jeden z nejzajímavějších filmů roku. Více zde.

Baz Luhrmann opět natočil postmoderní mozaiku, která je promyšlená, fungující i zábavná. Jeho režijní trademarky už nejsou takovým zjevením jako před dvaceti lety, přesto se daří balancovat na hraně nutného převyprávění biografických faktů a rozjívené pohádky, a to velmi vtahujícím způsobem. Více zde.

Nekompromisný sociolog Ruben Östlund opět tepe do vrchních tříd společnosti, a to natolik zábavným způsobem, že i téměř dvouapůlhodinová stopáž rychle uteče. Není však jisté, jestli v divákovi poté ještě něco zásadního zůstane. Více zde.

Oslavná óda na Jennifer Lopez se vrací do úspěšného období přelomu let 2019 a 2020, kdy umělkyně podtrhla svůj výrazný comeback. Dokument však jen těžko kohokoli přesvědčí o jiném názoru, než jaký na JLo už beztak dávno má. Směs nezajímavých zákulisních záběrů a povrchních rozhovorů je tak nakonec zcela zbytečná. Více zde.