Dont

Asi už jsem na takovéto filmy moc starý. Hlášky jsou dobré, komické situace a trapasy Michaela Cery mě bavily, na Mary Elizabeth Winstead nebo Annu Kendrick bych se vydržel koukat hodiny, scénář je originální a nenudí, ale ty souboje už pak byly moc dlouhé. Hlavně ten finální už jsem sledoval skoro bez zájmu. Neoslovila mě ani hudba, přitom tam bylo mraky příležitostí pro její využití. Ke čtyřem tak kousek chyběl.

Spíše než dramatem je Sedm životů romantickým filmem s mysteriózním začátkem. Nějakou dobu netušíte, o čem to vlastně je a když flashbacky napoví pointu, tak už je do až do konce jasné. A jak se Ben sbližuje s Emily, začíná z vás film ždímat emoce. Ale proč ne, u romantických filmů to bývá zvykem. Stejně tak ponechám stranou přemýšlení nad reálností příběhu. Zato Rosario Dawson definitivně zařazuji do širšího okruhu mých oblíbených hereček.

Originality se ve třetím dílu zoufale nedostává, ale zachraňují to podobně jako u dvojky nové hračky v čele s Mazlem a strašidelným batoletem a hlavně vydatná porce humoru. V tomhle ohledu vede Buzz Rakeťák a jeho peripetie s manuálem.

Nelze upřít neotřelý námět (knihu jsem nečetl) i dobré obsazení (Jennifer Lawrence, Woody Harrelson, Stanely Tucci). Napětí jsem od startu „hry“ také nepostrádal, jen mi to cele nějak nedávalo smysl. A nemyslím tím jen chování účastníků "hry", ale i pořadatelů a diváků. Opravdu by lidi mohli klesnout až tak hluboko, že by se bavili pořádáním takových her a koukáním na to, jak se děti zabíjejí navzájem? Nevěřím tomu. Nebo nechci věřit.

Hezounek Justin Timberlake opět potvrdil, že před kamerou nemá žádné problémy. Měl by hrát víc, protože mu to skutečně jde a působí přirozeně. Problém Hry na hraně je, že se příliš dlouho nic neděje. Všechny dramatické události jsou nahuštěny v posledních 15 minutách. Musel jsem v duchu popohánět čas, abych se k nim dostal, a to není dobře.

Něco tak naivního a amatérského si ty děti nezaslouží. Za pozornost stala pouze německá herečka Karoline Herfurth, ta zachránila tenhle paskvil od odpadu.

Soudní drama zasazené do konce americké občanské války úspěšně nabourávající zažitou představu bezmezně spravedlivého a rovnoprávného Severu. Film sice jinak ničím nevybočuje ani neohromí, ale je to kvalitně odvedená řemeslná práce jak od Roberta Redforda, tak od herců v čele s Jamesem McAvoyem, Robin Wright či Tomem Wilkinsonem. Určitě lepší a mě bližší než příliš neosobní Spielbergův Lincoln.

Dokud byl Gerard Butler jen zahořklým otcem brutálně zavražděné rodiny, který si nastudoval pár právnických knih, neváhal se krutě pomstít přímo na vrahovi a rozehrál dramatickou partii s advokátem Jamiem Foxxem, byl film hodně příjemným a nečekaným překvapením. Takový thriller bych si nechal líbit. Jakmile se z taťky vyklubal geniální vynálezce, agent tajných služeb, tunelář a dokonalý stroj na zabíjení, tak šel film rapidně dolů a jen zázrakem a díky tak povedené první půlce jsem zůstal u čtyř hvězdiček.

Drsný kraj, drsný život a do toho nádherná mořská panna. Mohla to být roztomilá pohádka o chudém rybáři, jeho nemocné dcerce a nenadálé lásce z moře. Ondine by podle mě více slušelo, kdyby zůstala zahalena v tajemné mlze, než takovéto banální laciné rozuzlení. Některé filmy zkrátka racionální vysvětlení nepotřebují.

Daniel Brühl je sympaťák k pohledání, jeho nadšení pro sehrané divadlo naprosto prostoupilo celý film. Ten skvěle balancuje mezi komickými a dojemnými situacemi, scény jako Alexovo setkání s otcem nebo matčin výlet nemají chybu. Nebýt tolik sentimentálního konce a naopak více humorných situací, nechyběla by pátá hvězda.