gudaulin

Můj komentář nebude obsahovat nic nového pod sluncem. Toho, že Krasinski věnuje mnohem víc energie a pozornosti budování napětí v jednotlivých scénách a dosahování okamžitých efektů na úkor elementární logiky a uvěřitelnosti světa, který podává, si všimli už mnozí jiní. Z Tichého místa budete mít tím větší potěšení, čím méně budete přemýšlet nad logickými kotrmelci a oddáte se příběhu s vypnutým mozkem. Dumat nad tím, jak mohli svět ovládnout tvorové tak snadno zranitelní, znamená, že si zkazíte zážitek. Jestli lidstvo bylo tak nedůvtipné, že se nechalo od těchhle nýmandů zmasakrovat, pak si svůj úpadek a odchod ze scény jednoduše zasloužilo. Pokud odmítnete přístup typu "kde se vzalo, tu se vzalo", budete trpět stejně jako já. A dobře vám tak. Celkový dojem: 40 %.

Tvorba Orsona Wellese je pro mě jako zakletá a veškeré pokusy o sblížení končily konstatováním, že se důsledně míjíme. Vlastně jsem se Kaneovi dlouhá léta vyhýbal, protože jsem tušil, že nadšení vytříbených znalců filmového plátna a filmových kritiků ani v tomhle případě nebudu sdílet. Snad je to tím, že Orsona Wellese řadím do stejné skupiny tvůrců, jako je Federico Felini nebo Lars von Trier, tedy k těm, jejichž přebujelé ego až příliš okatě vstupuje do jejich tvorby. Jinými slovy jde o sebestředné manipulativní parchanty, kteří mě odrazují po emocionální stránce. Pak je těžké ocenit novátorské prvky, komplikovanou strukturu snímku a útržkovité vyprávění. Můžu samozřejmě konstatovat, že spoustu toho, s čím pracoval, je opravdu revoluční, ale lidsky si mě Orson nezískal. Na Kanea se dívám jako na školní úlohu, kdy pedagog žádá po studentech rozbor uměleckého díla. Oceňuju techniku, ale jako divák jsem k Wellesovi lhostejný. Celkový dojem: 65 % s tím, že to je zcela určitě maximum, co ode mě kdy legendární režisér mohl dostat.

Na jednu stranu je Rudá Sonja ultimátní brak, jaký se příliš často nevidí dokonce i ve vysílání českých komerčních stanic. Na druhou stranu mu ale neupírám nechtěnou zábavnost danou neuvěřitelnou toporností Schwarzeneggera a Brigitte Nielsen, ale i odfláknutí výpravy a trikových scén. Selhává tu všechno do té míry, že je velkou záhadou, jak se nad tímhle zoufalým pokusem o dobrodružnou fantasy podepsal Richard Fleischer, který má na svém kontě i docela slušné bijáky. Až mám pocit, že se režisér buď chtěl pomstít producentovi za nějaké příkoří, nebo si prostě řekl, že tenhle úlet jeho kariéra přežije a že si bude hrát se žánrem na producentův účet. Pokud jste naladění na recesi a psinu, existuje šance, že se u Rudé Sonji budete bavit líp než u bláznivých komedií. Celkový dojem: 25 %.

Je zajímavé sledovat, jak se hudební publicisté a kritici tvorbě nejpopulárnější české skupiny v podstatě vyhýbají. Nenalézají tam nic, co by stálo za hlubší rozbor, a z poznámek pod čarou pár hudebních recenzí je cítit despekt především ke kvalitě textů. Přímočarý hospodský rock, který Kabáti provozují, mě nikdy neoslovoval, ale mám pocit, že v Banditi di Praga se dá najít to nejlepší z jejich tvorby, tedy energie, ironie a černý humor. Vlastně mám pocit, že ve spojení s klipem je to jejich nejlepší skladba, která dokáže oslovit i publikum mimo jejich cílovou posluchačskou skupinu. Škoda toho divokého střihu, který je navíc úplně zbytečný, ale v klipové tvorbě Kabátů zapadá do stylu, se kterým pracují. Tohle se mělo a dalo víc zahrát. Kulometný střih rozbíjí atmosféru a neumožňuje si vychutnat prostředí a výpravu, které přitom díky rozpočtu stály za to. Ale závěrečná scéna hodně zachraňuje. Celkový dojem: 75 %.

Návrat do doby, kdy Steven Seagal ještě nepřipomínal pacienta obezitologa a adepta na odtučňovací kůru. Akci se mu dá v téhle životní fázi ještě docela věřit, scénář je ale i v rámci toho, v čem se po celý život pohyboval a na co jsou diváci akčních filmů zvyklí, poněkud plochý a především extrémně nelogický. Pravda, inteligenci, originalitu a uvěřitelnost v akčních spektáklech fanoušci obvykle nehledají, ale i tak je to zřetelný podprůměr. Přepadení v Pacifiku nebyla oslnivá filmařina, ale přece jen se výrazných logických nedodělků a přemětů dokázala vyvarovat. Za mě 20 % celkového dojmu, příznivci akčních filmů si můžou přihodit hvězdičku a Seagalovi fanoušci ještě druhou.

Že má Saša Dlouhý jasně vyprofilovaný názor, není na škodu a je to to poslední, co bych mu vyčítal. Že jde proti většinovému mínění a davové hysterii, je spíš sympatické. Problém je v tom, že chce vychovávat a jeho snímek se řadí mezi aktivitickou tvorbu, která si nepřipouští problémy a má tendenci posuzovat odlišné pohledy nedostatkem informací a zabedněností, nikoliv odlišnými zkušenostmi a kritickým pohledem. Je to předvídatelné a tendenční do té míry, že to bude, jak bývá u takové tvroby často zvykem, uspokojovat přesvědčené a odrazovat ty, o které by měl Saša bojovat. Celkový dojem: 45 %.

S tím, že se Nicolas Cage v posledních 15 letech objevuje v těch nejslabomyslnějších žánrových produkcích, se dá počítat už jako s konstantou. Škoda, kdysi měl našlápnuto na víc. Simon West je slušný řemeslník, ale blbý scénář se zapřít zkrátka nedá. Nadějně to vypadá tak prvních 10 minut, když sledujete svižně natočenou loupež, a pak už to jde z kopce a ještě níž. Celkový dojem: 25 %.

Sympatická hra s divákem, která v každém díle přinese řadu vtipných situací a fórků. Dada styl, který se v 90. letech očekával především od divadla Sklep a který v následujících dvou dekádách Sklepáci dovedli až do suterénu a zkompromitovali ho. Dejvický tým je nesrovnatelně profesionálnější, má větší sebereflexi a tvůrčí potenciál. Tenhle styl se mi líbí a kdyby se Dejvičtí nevyvarovali slabších momentů ve scénáři, bylo by to pět hvězdiček jako vyšitých. Ale i takhle Zkáza Dejvického divadla vyčnívá v české produkci jak maják nad oceánem. Celkový dojem: 85 %.

Pojem balkánský cirkus u nás dostal do širšího povědomí především Kusturica a v jeho podání s ním nemám problém. V některých případech mi sedl skvěle, jak o tom svědčí pět hvězdiček a nadšený komentář Černé kočky, bílého kocoura. Jeho rytmy balkánské dechovky ve mě vyvolávají pozitivní asociace. Pod taktovkou Srdjana Dragojeviče se tenhle pozoruhodný fenomén vydal směrem, který ve mě - zdvořile řečeno - vyvolává rozpaky. Ne, že bych se v Dragojevičově rozmáchlosti a nepřetržitém střídání časových rovin ztratil, ale obojí mě unavovalo. Výrazná teatrálnost mě spíš dráždila, než aby lákala a bavila. Podivné, místy až křečovité spojení humoru a hrůz válečných zvěrstev mi nesedlo. Podle mého soudu schází Dragojevičovi cit pro správné dávkování ingrediencí, takže výsledkem je přepálený guláš. V jeho filmu najdete snad všechny myslitelné motivy a žánrová klišé válečných filmů, ale je to roztříštěné a navíc mám pocit oslavy fanfarónství a přepjaté pózy balkánských válečníků, které mnohem lépe ve svém grafickém románu Šíbr zpracoval Joe Sacco. Tam, kde jiní vidí jedno z nejlepších filmových zpracování balkánských válek, já spatřuji opak. Intimnější a sevřenější výpovědi typu Země nikoho mě oslovují nepoměrně víc. Celkový dojem: 45 %.

Vytříbená atraktivní forma zastírá, že po obsahové stránce je film, jak jen to diplomaticky říci, poněkud prázdný. Zkuste si na konci shrnout, co jste se dověděli nového, a myslím, že výčet bude hodně strohý. Čističi totiž prodávají banality, které musí být soudnému a aspoň trochu zasvěcenému divákovi jasné už před jeho shlédnutím. Hodně jsem se zamýšlel nad tím, jaké dát Čističům vysvědčení, za skvělou kameru a ukázky sociálních kontrastů filipínské společnosti se nakonec přikloním ke slabé třetí hvězdičce. Co mi opravdu silně vadí, je snaha o emoční manipulaci, kterou jasně pociťuju v řadě scén, např. když kamera až příliš dlouho spočívá na tváři pracovnice popisující uřezávání lidských hlav ve videích džihádistů. Tady je jasně patrné, že podobné scény nemají za úkol nic jiného než přitáhnout pozornost a prodat dokument co nejšiřší divácké obci a vyvolat ohlas v médiích. Celkový dojem: 50 %.