gudaulin

Ve 4. díle seriálu si (černá) hrdinka Molly posteskne, jak jí lezou na nervy uřvaní černoši, a vy si pravděpodobně postesknete s ní. V autorském počinu Issy Rae se vše motá nejen kolem dvou nerozlučných kamarádek, ale především kolem rasové identity afroamerické menšiny, jejich mindráků, problémů a tužeb. Afroameričané logicky v očích tvůrců tvoří cílové publikum. Zatímco u "bílých" televizních a filmových tvůrců mám pocit, že jejich postavy jsou definovány jako součást profesních a sociálních skupin, nositelé určitých politických postojů (jsem právník, liberál, protestant, rodič atd.), ve světě Issy Rae je pojítkem barva pleti, která hraje klíčovou roli v komunikaci, práci, při výběru partnera i jinde. Seriál chce být neformální a nekorektní, takže obě kámošky v něm fuckují o sto šest, až mi z toho čiší póza. I když se Issa pokouší psát jinak a minimálně ze začátku chce nastolovat nová témata, postupně mi z toho nadějného konceptu zase vychází další série, kde obě aktérky "řeší" problém nalezení ideálního partnera ve světě bezbřehé nabídky globálních sociálních sítí a neomezených možností moderních komunikačních technologií. První série mi vychází na poctivé tři hvězdičky, další sledování osudů obou dívek bych snad ani nedoporučoval. Celkový dojem: 60 %.

Madigan má zdánlivě všechno, co by měla dobrá kriminálka mít, tedy tvrdé detektivy, nebezpečné zločince, krásné ženy a velký případ, přesto to ve výsledku skřípe. Příliš mnoho dialogů, příliš utahané tempo a duchem to vězí někde v 50. letech, i když na pár scénách je vidět, že to chce držet krok s dobou. Nechám tři hvězdičky, ale jsou to úplně jiné tři hvězdičky než obvykle dávám. Tak trochu mhouřím oko a říkám si, že by to vůči veteránovi Seigelovi nebylo fér jít ještě níž. Celkový dojem: 50 %.

S filmy Roberta Altmana obvykle nemívám problémy, i když nikam nespěchají a vyžadují trpělivost i cit pro detail. Svérázný Altmanův přístup k chandlerovské látce se ale z této zkušenosti vymyká. Nemám nic proti umístění příběhu do jiné časové roviny, dokonce by mi nevadilo, kdyby se děj odehrával v současnosti. Nic bych si nedělal ani z jistých úprav charakterů a děje - kdybych neměl pocit, že Altman román důkladně vykostil a Marlowovu postavu obrátil naruby. Z tvrdého cynického detektiva trousícího suché hlášky se stalo stvoření podobné postavám z dílny Woody Allena - ovšem narozdíl od nich vybavené výrazně menší mírou nadhledu. Okouzlení z atmosféry sedmdesátek nesdílím, Altman ke své aktualizaci používá povrchní odkazy a tomu, čím disponuje řekněme Skrytá vada od Paula Thomase Andersona, kde na vás 70. léta neřvou jen ženskými účesy a outfitem, ale všemi rozpory té doby, se ani nepřibližuje. Dlouhé loučení není žánrová parodie, ale není to ani film, kterému byste mohli věřit. Altmanovy filmy mě obvykle nenudí, u Dlouhého loučení jsem délku opravdu nepříjemně vnímal. Nemám problémy s motivacemi postav, ale způsob jejich naplňování je nefunkční a nedůvěryhodný. Celkový dojem: 45 %.

Zajímavý, pro mě neokoukaný koncept. Chápu, že to není průkopník, ale zatím jsem neměl čest, takže samotný nápad na mě zapůsobil víc, než by si pravděpodobně zasloužil. Odrazovala mě protivně melodramatická hudba, která jako by vypadla z východoasijských snímků, kde se běžně mísí nasládlý sentiment s brutálním estetizovaným násilím. Mnohem víc mi ale vadila nedotaženost scénáře, který až příliš spoléhá na formu a neřeší oslí můstky a podivuhodné zkraty (opravdu by takhle pracovala policie?). Ani doslovnost a typicky studiový konec ve mě nevzbudily nadšení. Konečně - filmu nepřidává to, že filmařsky ztrácí především ve druhé půli, místo aby efektní vyvrcholení dalo zapomenout slabším chvilkám na začátku. Přes všechno předchozí skuhrání si ale Pátrání si tři hvězdičky spolehlivě obhájí. Celkový dojem: 60 %.

Je zjevné, že tenhle snímek z Balkánu vzbuzuje dost rozporuplné a v mnoha případech rozpačité až výrazně negativní reakce. Podle mého vychází ze dvou faktů. Za prvé: po dlouhou dobu se Knězovy děti tváří jako odlehčená letní komedie s poněkud lechtivým tématem. Jenže v druhé polovině se nenápadně začnou vkrádat vážné tóny, které v závěru ústí až do tragických poloh. Zkrátka máte co do činění s tragikomedií, která se v určitém smyslu může připodobnit k českému Farářovu konci. A to pochopitelně příslušně naladěný divák těžko rozdýchává. Za druhé: snímek si otevřeně pohrává s lidskou sexualitou a otevírá tabuizovaná témata za pomocí lidového humoru, který ctitelům velkého umění připadá poněkud svatokrádežný. Za mě jsou to poctivé 4 hvězdičky a 85 % celkového dojmu. Nezklamalo, ale k dokonalosti ještě pořád něco znatelně schází.

Je to vlastně ostuda, Daniela Auteuila mám nejen mezi svými oblíbenými herci; je dokonce na prvním místě, ale až při sledování Zaujetí jsem si uvědomil, že poslední film, který jsem s ním viděl, je starý deset let, a od té doby jeho pozdní tvorbu nemám zmapovanou vůbec. Mimochodem, stárne důstojně a stále z něj čiší charisma. Attalovu snímku se dá vyčíst využívání stereotypů a vede svůj příběh stárnoucího samolibého profesora a nadějné studentky z přistěhovalecké rodiny přesně tím směrem a zvraty, které byste očekávali, přičemž závěr nepřekvapí už vůbec ničím. Karty mezigeneračního a společenského střetu jsou rozdané tak, že žádné záludné eso z rukávu nevypadne. Navíc v tom souboji podle očekávání stojí sympatie tvůrce na straně Neily, když Auteuilův Mazard opakovaně přechází do karikatury a jeho postoje jsou tak říkajíc přepálené. Přesto to funguje a i tam, kde chce Attal citově manipulovat s divákem, nechám se rád dojímat. Ty emoce a pocity, které chtěl režisér vyvolat, se zkrátka dostavily a za ně i za setkání s Danielem Auteuilem se přikláním ke čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 70 %.

Kamarád mi kdysi líčil příhodu z dob vysokoškolského studia. U státnic byl přítomen i nestor univerzity, na kterém si vyžádal svou smutnou daň pan Alzheimer. Nikdo se neodvážil zpochybnit intelektuální výkon pana profesora, byť senilita byla zjevně patrná. Zjišťuji, že tak ohleduplný či sentimentální nejsem. Švankmajer provázel mé filmové zrání a znamenal pro mě mnohé, ale už jeho předchozí kousek mi přišel vyčpělý a tady se onen pocit ještě znásobil. S ohledem na způsob financování opravdu zamrzí konečný výsledek. Být jedním z fanoušků, kteří se na projekt skládali, považoval bych tuhle investici za ukázkově vyhozené peníze. Starému pánovi nevyčítám jeho chuť si ještě naposledy pohrát s filmovým materiálem, ale důstojné filmové rozloučení vypadá jinak. Těm, co chtějí zmapovat Švankmajerovu tvorbu, doporučím, aby se jeho posledním dvěma snímkům vyhnuli a skončili s Šílenými. Z úcty a ke starým zásluhám Švankmajera nechávám 30 % celkového dojmu.

Série Černobyl bývá mnohými seriálovými fanoušky i publicisty považována za událost roku a nešetří se pochvalnými slovy na práci Craiga Mazina coby scénáristy a Johana Rencka coby režiséra. Na volně exaltovaného nadšení surfovat nebudu, od toho tu máme kvanta jiných. Nebojím se prohlásit, že jde o působivé dílo a nadprůměrnou podívanou, ale to se u HBO a obřího potenciálu, kde dominantní roli hraje sama katastrofa, dá s velkou pravděpodobností očekávat. Přece jen mi některé stránky projektu přijdou poněkud schématické, přehnaně zdramatizované, hrané na efekt, neodpovídající situaci (tady hraje roli i to, že jsem od fochu, a drobnosti, které laik snadno přehlédne, na mě působí rušivě). Na některé postavy mám vyhraněný názor, vnímám je jinak, než jak nám je servírují seriáloví tvůrci - viz postava Ďatlova - ten chlap byl sice arogantní parchant, ale taky rváč a jeho obrana a argumentace vypadala úplně jinak. Sice se s obdivem mluví o tom, jak dokonale imituje seriál sovětskou realitu, ale ta se podle mě omezuje na vizuální zobrazení prostředí, a to se ještě podle mě až moc zdůrazňuje chudoba a oprýskanost. Jaderníci patřili k protežované elitě a Pripjať bylo nové a výstavní město režimu. Duch doby, postavení hráčů příběhu v sovětské přítomnosti a jejich vědomí vlastních možností bylo jiné. Někdy zaznívají neskutečně naivní repliky, návodné pro dnešního, řekněme si otevřeně, západního diváka seriálu. Pro ně se natáčí i "srdceryvné" sentimentální scény "popravy" roztomilých štěňátek, které taky vyznívají pro znalé dost směšně. Máte vůbec ponětí, jak probíhá selekce kanců při hrozbě prasečího moru, redukce holubů ve městech nebo kachen v rezervacích, masové vybíjení stád při podezření na slintavku? Některé prvky se přehnaně zdůrazňují, na jiné, mnohem zajímavější, se nedostane. Obecně mám ale pocit, že pět dílů bylo příliš málo a většina postav s obrovským potenciálem se seriálem jen mihla a divák nemá šanci vytvořit si k nim náležitý vztah. Za mě zůstane 80 % celkového dojmu s tím, že své jsem si tam našel, a spousta toho, co mně vadí, připisuju snaze upravit projekt na tělo cílového diváka.

Jakub, familiérně svými kolegy oslovovaný Kubík, je charismatický a talentovaný mladý muž, který se plně věnuje náročnému podnikání a dosahuje v něm nevídaných úspěchů tak, že přitahuje pozornost lidí z branže i odjinud. A jakkoliv se snaží být nenápadný, blíží se rychle chvíle, kdy jeho analytické schopnosti, opatrnost a nasazení musí narazit na vážné překážky. Kuba je totiž drogový dealer. Po letech strávených prací pro své zákazníky cítí potřebu si konečně trochu odpočinout a vydat se na zaslouženou dovolenou, jenže předtím bude muset vyřešit pár vážných nepříjemností a vyrovnat se s pracovní nabídkou, která mu vůbec není po chuti, leč patří k těm, které se jen velmi obtížně odmítají. Pokud jsem nedávno ocenil rumunské Stíny, pak v případě Oslněni světlem musím chválu ještě přidat, protože polský seriál je filmařsky velkorysejší, výpravnější, přináší opravdu působivé surreálně vyznívající scény. Opět musím pochválit scénář a uvěřitelné zasazení do polských reálií. Oslněni světlem je temný novodobý noir s opravdu špinavými charaktery, který se nebojí být drsný a mrazivě cynický. Celkový dojem: 90 %.

Nebudu si brát servítky, norskou předlohu jsem svého času považoval za políček do tváře fanouška severské detektivky. Stala se pro mě důkazem, že seveřané v touze najít nové náměty a zavděčit se mezinárodnímu publiku vytvářejí krkolomné, nerealistické zápletky a zabředávají do mysteriózního světa, který ztrácí kontakt s realitou. Dostávají se tak na zcestí a první sérii norského Mamonu jsem proto dokoukal jen s vypětím všech sil. Od české verze jsem neočekával nic, vlastně mě spíš zajímalo, jestli se dá tak špatně uchopená látka tradičně mizernou českou produkcí ještě více zkazit. Naštěstí za projektem stála ambiciózní HBO, přesto výsledek považuju za svého druhu malý zázrak. Zasazením příběhu do českých reálií divokého kapitalismu 90. let se za vlasy přitažené prvky staly přijatelnějšími. Výhrou bylo angažování Vladimíra Michálka, který má cit pro výběr lokací a vytříbenou vizuální stránku. Významně upozadil mysteriózní linii příběhu - opět ku prospěchu věci. Pokud přesto výsledek něco sráží, pak je to právě dědictví norské předlohy. Nelze si nepovšimnout absurdní hry na náhody, kdy je hrdina příběhu postupně svědkem sebevražd tří významných manažerů. Vytknout se dá i herecký výkon Terezy Hofové, která svou prokurátorku přehrává do podoby karikatury. Klady nicméně výrazně převažují. Dokonce i akční scéna nevypadá jako pokus o parodii západní produkce. Objektivně vzato by to bylo spíš za tři hvězdičky, ale s ohledem na dlouhodobý stav české produkce je to jednoznačně úspěch. Za výpravu a nasazení Matěje Hádka dávám 70 % celkového dojmu.