gudaulin

Druhá řada seriálu se po zjištění, že a) novému případu nebudou kralovat Marty a Rust coby miláčci publika, b) atmosféra se bude lišit, setkala s rozpaky, které se rychle měnily v kategorické odmítnutí. Považuji to za jednu z největších nespravedlností televizního průmyslu, protože po mém soudu kalifornská řada zalitá sluncem a zamořená korupcí a rozkladem systému byla skvělá a bez spojení s kultovní první řadou by brána jako samostatný projekt sklidila nepoměrně vřelejší přijetí. Nicméně stalo se a Pizzolatto byl postavený před požadavek navázat stylem a atmosférou na jedničku a zároveň si umělecky nezadat a nestvořit pouhou kopii. Po stránce scénáře může být spokojený. Emoční stránka funguje perfektně a znaky typické pro True Detective, tedy zaměření na psychologii postav, atmosféra "znejistění", temnota v lidských duších i skutcích a prolínání časových rovin, zůstaly zachovány. Třetí řada osloví svým komornějším, intimnějším charakterem spíš typ diváků, co to nepotřebují mít nakrvavo a efektní. Z ponurého, pomalého vyprávění vybočí seriál na jediném kratičkém úseku; sériové vrahy, ďábelské psychopaty a akční souboje byste tu hledali marně. Co oproti předchozím řadám trochu selhává, je režie. Po slibném úvodu ztrácí dech a záhy přechází do rutiny. Po celou dobu jsem měl pocit, že se tentokrát dívám na čtyřhvězdičkový kousek, ale rozuzlením mě ten parchant a manipulátor Pizzolatto opět dostal tam, kde mě chtěl mít. Sice je to subjektivně slabší než předcházející řady, ale s ohledem na charaktery a jejich osud nemohu jinak. Celkový dojem: 90 %.

Mnohem spíš než na kriminálku se připravte na psychologické drama o dvou nezadržitelně stárnoucích - a proto bilancujících - mužích. Ač se tomu brání a stojí na opačných stranách barikády, postupně k sobě nachází cestu a porozumění, nenápadně se rodí zvláštní přátelství. Film stojí na civilním, neokázalém herectví dvou velkých es francouzské kinematografie - Noiretovi a Serraultovi. Zajímavá je i kamera, která si pohrává se všedními motivy, jako je život na sídlišti nebo říční doprava, a vytváří místy melancholickou náladu. Kdyby se snímek dokázal vyhnout některým nedodělkům při stavbě charakterů vedlejších postav, mohl dosáhnout i na nejvyšší metu. I tak jsou to ale silné 4*. Celkový dojem: 85 %.

Mám za sebou další snímek z kategorie těch, které je nutné zhlédnout z povinnosti, představují totiž žánrový fundament, od kterého se odvíjí orientace v dané oblasti kinematografie. Rozumím tomu, o co se Petersen pokoušel, i tomu, co na snímku oceňuje většina diváků. Život námořníků na ponorce rámují služební povinnosti, stres, stereotyp, strach a klaustrofobie. Jestliže se ale v řadě komentářů dočítám, že dlouhá stopáž vůbec není na překážku, na základě osobní zkušenosti to potvrdit nemohu. Ať se ta podívaná tvářila, jak chce velkolepě, pro mě byla únavná a byl bych za pokrytce, kdybych se přidal ke sboru pějícímu oslavné ódy. K postavám posádky jsem si nenašel cestu, žádný charakter mě doopravdy nezaujal a nepřijal jsem ho za svůj. A do třetice, jeden se musí divit, kolik odpůrců nacismu se v Německu v období války našlo a jak si na válečném plavidle bezstarostně pouštěli pusu na špacír. Tři hvězdičky jsou formálním uznáním řemeslných kvalit Petersenova velkofilmu, ale srdcovou záležitostí se pro mě Ponorka nestala a ani se k ní v budoucnu nebudu vracet. Celkový dojem: 55 %.

V době premiéry přijala odborná kritika Plechový bubínek s určitými rozpaky. Tvrdila, že film je pouhým doslovným převedením románu na filmové plátno, režisér Schlöndorff údajně nevtiskl do filmu nic osobitého ani výjimečného. Přesto si snímek odnesl slušnou řádku mezinárodních ocenění. Ostatně i kdyby měli filmoví kazišuci pravdu, pořád jde o adaptaci jednoho z nejvýznamnějších evropských románů, nezpochybnitelné klasiky s výjimečným extrémním hrdinou a týkající se přelomových událostí (nejen) německých dějin. Plechový bubínek není příjemný, líbivý film. Svým postavám provádí ošklivé kousky a nedovolí vám cítit k nim sympatie. Konformista a nácek v jednom, zakrslý magor, poživačná běhna, to není zrovna společnost, se kterou byste chtěli trávit čaj o páté. Sexualita, jakou Schlöndorff divákům servíruje, dokáže rozhodit nejen zarytého puritána. Zvláštní poloha mezi dětským vnímáním světa a racionálním uvažováním dospělého, kterou Oskar zaujímá, po celou dobu diváka znejisťuje. Řada scén je znepokojivých do té míry, že vás rozhodí, a kdyby nic jiného, herecký výkon představitele Oskara je tak sugestivní, že na něj nejspíš nezapomenete. Jako bonusu se dočkáte zfilmování jedné z nejvýznamnějších a nejsymboličtějších událostí německo-polské války - krvavého dobývání gdaňské pošty. Plechový bubínek je zvláštní a nezařaditelný kousek, který by si filmový fanda neměl nechat ujít. Celkový dojem: 90 %.

Nezastírám, že v žebříčku nejlepších krimiseriálů bych upřednostnil Breaking Bad s fascinujícím příběhem morálního pádu svého hrdiny; The Wire by se ale v těsném závěru umístil za ním. Největší předností napínavého souboje gangu černošských dealerů se členy protidrogového oddělení baltimorské kriminálky je civilnost a uvěřitelnost. Scénář, který vás vtáhne do světa policistů, kriminálníků, závislých, práskačů a obyvatel zanedbaných činžáků chudinské čtvrti patří k tomu nejkvalitnějšímu, co v daném žánru vzniklo. The Wire umí neustále překvapovat, udržuje vás ve střehu a zbavuje i těch posledních iluzí o fungování spravedlnosti ve složitém systému americké společnosti, kde se kříží zájmy nejrůznějších částí státního aparátu, byznysu a politických špiček. Vítězství spravedlnosti je často relativní, upachtěné a její cena bývá vysoká. Válka proti drogovému průmyslu nemá konce a skládá se z bezpočtu drobných střetnutí, mravních kompromisů, manipulací a nátlaku. Sledování každé epizody pro mě bylo malým televizním svátkem a určitě se k seriálu budu vracet. Celkový dojem: 95 %.

Viceprezidentka se pohybuje v dobře zmapovaných a pohříchu i dost vytěžených vodách, ale není to její slabina. Dokáže si najít vlastní tvář a funguje na velmi slušné úrovni jako komediální sitcom, který by nicméně mohl být zasazený v podstatě do jakékoli instituce či organizace od nadnárodní korporace přes fotbalový klub až po nadační fond. Daleko spíš než důkladná znalost politického prostředí a jemných mechanismů uplatňování mocenských vlivů je pro něj typické strefování se do univerzálních povahových lidských rysů, jako je ješitnost, sebestřednost a omezenost. Britský sitcom Jistě, pane ministře působí několik dekád od svého vzniku jako geniální a nadčasová politická satira, stejné označení u Viceprezidentky zní ale nepatřičně. Od zmíněného britského díla se liší i rychlejším tempem a umluveností. Na obrazovce se stále něco děje, až to vyvolává pocit chaosu. Je vidět, že počítači a klipy odkojená generace si žádá něco jiného a upoutat její pozornost je těžší. Julia Louis-Dreyfus je ideální představitelkou hlavní role nejen pro své skvělé komediální herectví, ale i proto, že přesně vystihuje typ profesionální kariéristky ze své společenské třídy s naučenými úsměvy a vizáží modelovanou plastickými chirurgy a salóny krásy, kdy jen velmi obtížně hádáte, jestli je dané ženě 35 nebo 65 let. Celkový dojem: 70 %.

V Pěkně blbě nehledejte romantickou komedii, až na jeden nekorektní fór o 11. září a několik úsměvných momentů vyznívají pokusy o humor jalově - minimálně s ohledem na prostředí stand-upových komiků, ve kterém se Kumail pohybuje a pracuje. Jako melodrama, které chce dojímat a manipulovat s vašimi city, ale funguje překvapivě dobře. Pouhé tři hvězdičky jdou na vrub obsazení. Chemie mezi ústřední dvojicí je mizivá, ale zdaleka nejde jen o vzájemnou interakci. Oběma jednoduše schází charisma na to, aby strhli diváckou pozornost na svou stranu a utáhli hlavní role v příslušném žánru. Kumail zkrátka není Hugh Grant nebo Colin Firth a Zoe Kazan není Meg Ryan. A ještě jeden postřeh. Spíš než indie snímek ze Sundance festivalu mi tenhle kousek připomíná produkci hollywoodských studií. Dohazované nevěsty vypadají jako portfolio pákinstánské modelingové agentury a potenciální konflikty a bariéry jsou přehlíženy a retušovány. Ono vzbouřit se zavedeným pořádkům, jako jsou domlouvané sňatky, je jedna věc, přiznat se rodičům ke ztrátě náboženské víry a přechodu na pozice agnostika či dokonce ateisty je v konzervativním prostředí pákinstánského pojetí islámu věc nesrovnatelně vážnější a stěží představitelná. Tady by jediným možným důsledkem bylo okamžité a naprosté vyobcování z rodiny a komunity, kdy je dobré připomenout, že (velko)rodina a komunita má v islámské společnosti klíčový význam, který individualistický a racionálně založený Západ obvykle nedoceňuje a nezohledňuje. Celkový dojem: 65 %.

Existuje jen minimum režisérů hororového žánru, na které se vyplatí investovat lístek do kina, Ari Aster mě svou prvotinou loni přesvědčil, že do téhle vybrané společnosti patří. Jestli jsem měl při sledování Děsivého dědictví dojem, že režisér postupně sešel na scestí a výsledek neodpovídá možnostem, při svém druhém pokusu mě zasáhl do černého. Ari natočil neskutečně vymazlenou žánrovku, která ale podle mého mínění bude hluboce rozdělovat nejen diváckou obec, ale patrně i recenzenty. Je to film, který jde výrazně proti žánrovým konvencím a očekáváním fanoušků. Nečekejte typické lekačky, dynamický střih, prudké nájezdy kamery, přízraky a cákance krve, kam se podíváte. Pro běžného diváka bude Slunovrat pravděpodobně příliš pomalý a k uzoufání neefektní. Jiní pro změnu narazí na emoční bariéry. Slunovrat totiž jde proti diváckým očekáváním a potřebám, bude nepříjemně útočit na vaši psychiku. Aster zpochybňuje etické normy vzešlé z křesťanství a osvícenství a vrací nás do doby pohanských kultů, šamanismu a mystiky. Obrací naruby náš hodnotový svět a ukazuje lidi ochotné dobrovolně zemřít, ale i bez výčitek svědomí zabíjet jiné, vždyť pozemská fyzická existence je pouhou přípravou na posmrtný život, kdy smrt znamená pouhou metamorfózu do vyšší sféry. Podobně nepříjemné a výrazně jdoucí proti současným filmovým trendům je i zobrazení sexuálního aktu. Režisér testuje naše hranice citové únosnosti. Hraje s otevřenými kartami, je předvídatelný, ale zároveň na tom staví svou hru s divákem. Opatrně ho napíná s tím, kam až je ochoten zajít. Asterova režie pracuje především s kontrasty. Bílá barva bývá symbolem nevinnosti, tady vzbuzuje zlou předtuchu. Slunce, symbol života, tady přináší zmar. Líbivé výjevy skrývají děsivý obsah. Aster kouzlí s kamerou a mixuje působivě hudbu tak, jak to kdysi dělával např. Lynch. Opírá se o neznámou, ale bezchybně fungující hereckou sestavu, kdy především Florence Pugh bude patrně vycházející hvězdou filmové scény. Výsledkem je film, který posouvá hranice žánru, s výjimkou Rituálu od Robina Hardyho (kterému ale schází filmařská preciznost) kupodivu nikoho nenapadlo do téhle navýsost zajímavé sféry zabrousit. Celkový dojem: 90 %.

Výrazně mladší Zelenkova televizní adaptace mi před pár lety učarovala a tím spíš jsem se těšil na záznam hry, kterou ztvárnili legendární komediální herci své generace. Měla to být sázka na jistotu, jenže dopadlo to přesně naopak. Zelenkův Brouk v hlavě je civilnější a uměřenější. Vinohrady se patrně mnohem víc přiblížily představě Georgese Feydeaua, ale na mě je to příliš fraškovité, naivní a trdlovité. Skvělý je Josef Bláha, velmi slušní Vlasta Brodský a Vladimír Krška, ale celkově to víc než 65 % celkového dojmu nevytáhnu. Tam, kde měla být hra nejsilnější, ve mě vzbuzovala lehké závany trapnosti a pocit přehrávání.

V záplavě romantických komedií tvoří Mickovy modré oči lehký nadprůměr a podobně se dají označit i v rámci filmografie Hugha Granta, který na sympatické, bezelstné tvářičce založil svou hereckou živnost. Humor je přitom v podstatě tuctový, rozhodně nečekejte nějaký originální nebo dokonce intelektuální zážitek. Na druhou stranu, i když snímek evidentně cílí na masové publikum, dokáže se vystříhat trapností, vulgarit a lacinosti typických pro zámořskou tvorbu. Největší plus přitom představuje obsazení, kdy role mafiánů v lehkohumorné hříčce hrají herci, které známe z krvavých mafiánských dramat a zároveň dokonale zapadají do představ, jaké my diváci máme o členech mafiánských klanů. Asi nejlepší trefou je James Caan v roli mafiánského otce nevěsty. K opakovanému shlédnutí sice tenhle kousek nevybízí, ale jedno shlédnutí neurazí. Celkový dojem: 55 %.