gudaulin

Na obalu DVD bylo napsáno, že se jedná o - v době svého vzniku - značně kontroverzní dílo, i když po jeho shlédnutí mám o tom značné pochybnosti. Film byl natočený v roce 1980 a tehdy už existovala v euroamerickém světě početná a ve své podstatě převažující skupina dostatečně emancipovaných žen, které už dávno přestaly být závislé na mužích. Děj filmu je velice prostinký a silně připomíná starou anekdotu, kdy přiběhne mladý autor za divadelním ředitelem a volá, že má senzační námět na divadelní hru a začne vysvětlovat, že v prvním dějství on miluje ji, ona miluje jeho, v druhém dějství on miluje ji a ona miluje jeho, no a ve třetím dějství on miluje ji a ona miluje jeho. "No a v čem je dramatický konflikt," ptá se ředitel. "Ten spočívá v tom, že toliko ona je stále tatáž osoba, on je pokaždé někdo jiný." Hrdinkou filmu je pohledná sebevědomá a náročná žena, která touží po vášnivé lásce, a protože tu jí dlouhodobě pochopitelně není schopný žádný z jejích partnerů zajistit, nudí se, hledá uspokojení u milenců a vztah pokaždé ukončí. Úspěch filmu zaručila krásná Catherine Deneuve, v té době už dávno zralá zkušená herečka, ale stále velmi půvabná žena s nepřehlédnutelným francouzským šarmem. Velmi jednoduchý děj režisér Berri zkomplikoval rozbitou strukturou vyprávění, kdy se prolíná několik časovin rovin snímku, kdy hlavní hrdinka vzpomíná na všechny své milostné avantýry. Režisér neposkytuje žádné rozhřešení, prostě jen popisuje určitý model partnerského soužití. Celkový dojem: 60 %.

V chabé nabídce obou našich televizních programů 2. poloviny 80. let to byl pochopitelně trhák, nicméně si nemůžu pomoct, ale přes atraktivní námět šlo o výrazně televizní zpracování, které zdaleka nevyužilo všech možností, které téma nabízelo. Celkový dojem: 50 %. Skupina horolezců vystavená extrémním podmínkám a bojující o přežití, to by měl být i dnes lákavý televizní program a přece se k novému odvysílání nikdo neodhodlal.

Žánr gangsterek a noir filmů má ve Spojených státech předlouhou tradici a Brian De Palma je zkušený matador filmových studií a s tímto žánrem má bohaté zkušenosti. Na stará kolena si chtěl dokázat, že ještě nepatří do starého železa, a natočil ambiciózní snímek, který sice nemůže konkurovat jeho slavným kouskům, jako byly Neúplatní, Zjizvená tvář nebo Carlitova cesta, ale stále jde o koukatelný film, který potěší zejména žánrové fanoušky. De Palma rozhodně neexperimentoval, sázel na jistotu a o konvenčnosti filmu svědčí i to, že ze dvou femme fatale ta vyzývavě se oblékající, která jako by si právě odskočila z hodinového hotelu, je skutečná mrcha, zatímco ta andělsky vyhlížející je opravdu neviňátko. Tenhle film nepřekvapí, ale i tak se najde pár scén, kde se De Palmův talent uplatní. Po herecké stránce slušné, mužskou část publika pochopitelně potěší zejména obsazení Scarlett Johansson a Hilary Swank. Celkový dojem: 55 %.

Slaboučké dvě hvězdičky za Vaculíka a Goldflama, scénář je bohužel mizerný a herecké výkony řady protagonistů diplomaticky řečeno nijaké. Celkový dojem: 30 %.

U tohoto druhu povídkových filmů, které natočí několik různých režisérů, bývá nejčastějším problémem rozdílná kvalita jednotlivých povídek. V případě Paříži, miluji Tě, je tento kritický bod silnější tím víc, že režisérů byla celá armáda a prostor pro jejich vyjádřní tím pádem velmi omezený. Zdaleka ne každý dokázal na miniprostoru vytvořit smysluplný příběh s pointou. Někteří tvůrci nenabídli divákovi víc informací o svých hrdinech, než kolik by se dověděl z předložené fotografie. Několik povídek bylo opravdu pěkných, ať už šlo o zfilmované anekdoty typu upíří historky nebo o příběh nešťastného Steva Buscemiho, kterého jeho přítel Joel Coen nechal pěkně potrápit. Kladem filmu je určitě herecké obsazení, to je v podstatě luxusní a je jenom škoda, že jednotliví herci neměli možnost v rámci svých výstupů ukázat víc. Jediné, co spojuje tuto změť mikropříběhů, je Paříž, ale ani ta vlastně nehraje hlavní roli, protože většina příběhů by se mohla odehrávat v podstatě kdekoli. Celkový dojem: 65 %.

Vřískouni se dají použít jako typický příklad filmů kategorie B. Film má všechny její základní znaky, tzn. nízký rozpočet, jednoduchý scénář, který nepočítá s náročnějším divákem a který musí dělat vše pro to, aby se štáb vešel do zmíněného omezeného rozpočtu, a vesměs neznámé průměrné herce. Na druhé straně ale svou příjmočarostí a energií dokáže oslovit žánrového fanouška a na nic si nehraje. Přestože kulisy jsou jednoduché a efektů minimum, dokázal režisér vytvořit slušnou atmosféru, jenže mi v průběhu filmu vadilo, jak povrchně se naložilo s literární předlohou. Dick obvykle vytváří mnohovrstevný příběh, kde je hrdina obětí dílem vlastní paranoi a dílem skutečného spiknutí svého okolí. Scénárista tuhle mnohovrstevnost nedokázal přenést na plátno, takže divák sice je konfrontován s řadou podrazů, jenže ty se záhy dají předvídat a film nepřekvapuje. Zadaptovat Dicka znamená věnovat mimořádně velkou práci právě scénáři a výběru herců, kteří dokážou jeho rafinovanou hru prodat divákovi. Přitom příběh vojáka, který postupně zjišťuje, že bojoval naprosto zbytečnou válku a stal se obětí složité hry, v sobě nese stopy přímo shakespearovského dramatu. Čtenář znalý díla Philipa K. Dicka zřetelně pozná, kdo stojí za předlohou filmu. Nachází se tam všechny ingredience typické pro Dickovu tvorbu. Nikdo neví, kdo je kdo a jakou hru vlastně hraje. Škoda nelogičností, které snižují konečný dojem z filmu. Celkový dojem: 45 %.

Převážná většina lidí to zná: přijde někam na rozjetý večírek, kde jsou už všichni v určitém stupni alkoholového opojení a padají vtipy, které všem připadají ohromně vtipné, ale pokud jste střízliví a nerozjetí, vnímáte jejich neskutečnou trapnost. Tenhle film za střízliva a bez vstřícné nálady snad ani konzumovat nelze, jak neuvěřitelně je tupý a laciný. Od původní verze se ještě víc vzdálil směrem k naprosté nenáročnosti, takže nejlepší je ho použít jako kulisu k nějakému večírku, kde se sejde parta rozjařených teenagerů obojího pohlaví. Celkový dojem: 0 % (bohužel jsem nebyl na večírku).

Silně romantizující záležitost, která nemá s tvrdým životem kočovných Romů na přelomu 19. a 20. století mnoho společného. Je to vlastně kostýmní film, který vedle milostné historky ve stylu Carmen staví na tradičním romském folklóru a myšlenkových stereotypech, které gádžové o Romech mají. Na druhé straně je to slušný film s kvalitní kamerou, střihem a atmosférou. Holky jsou hezké, z jednotlivých scén čiší vášeň a pěvecké i taneční výstupy nepostrádají přitažlivost. Celkový dojem: 60 %. Je to jeden z mála sovětských filmů té doby, který díky tématu nestárne a není na něm znát ten ideologický balast, kterým se sovětská tvorba dlouhodobě vyznačovala.

Velkolepý úspěch Tarantinova snímku Pulp Fiction nastartoval vlnu filmů, které se ho snažily buď kopírovat nebo aspoň napodobovat a vytěžit z diváckého zájmu maximum. Go spadá přesně do této kategorie filmů, jeho inspirace snímkem Pulp Fiction je zřejmá už z toho, že kopíruje jeho strukturu. Je také rozdělena do několika samostatných příběhů jednotlivých postav, které se vzájemně proplétají. Opět se tam vyskytují zajímavé stylizované postavy, které vypouštějí z úst hlášky, zabývají se nelegální činností a žijí životem, který je na hony vzdálený běžným měšťáckým představám. Kladní hrdinové se v tomto světě v podstatě nevyskytují, všichni jsou nějak pošpinění. A důležitá je i humorná nadsázka, kde jsou násilí a zločin podávány jako forma zábavy. Na druhé straně, slabinou Go je scénář, který jednak až příliš napodobuje některé filmy minulosti a jednak není tak vypilovaný. Navíc scénárista ani režisér neměli tak velkou dávku odvahy, takže nezacházeli do krajnosti a příznačné je, že na konci filmu se vlastně nikomu nic nestane - hrdinové filmu zažili prostě jen jeden divoký víkend, který nezanechal žádné následky kromě toho, že mají na co vzpomínat. Zároveň je zřejmá snaha orientovat se na mladé publikum. Je tam znát příklon k teenagerské komedii, tak populární v 90. letech. Celkový dojem: 65 %.

Na válku Izraelců v Libanonu si ještě pamatuju, byt jsem zdaleka nebyl dospělý. Izraelská armáda chtěla tehdy zničit hlavní stan Organizace pro osvobození Palestiny v Bejrútu a přinutit Palestince odejít z Libanonu. Přes drtivou vojenskou převahu se tohle tažení změnilo v noční můru, protože izraelská armáda do té doby nebyla cvičená k boji proti nepříteli používajícím partyzánskou taktiku a operujícímu ve velkoměstských aglomeracích. Do té doby získávali Izraelci úspěchy v boji s velkými armádami svých arabských sousedů ve velkých válečných střetnutích. Animovaný film dokáže zachytit a vykreslit atmosféru šílené války ještě lépe než hraný film nebo přinejmenším s výrazně nižšími náklady. Je to velmi zajímavá podívaná už z výtvarného hlediska, barevné ladění záběrů, které se odehrávají ve vzpomínkách hrdinů, vytváří stísněnou a přitom velmi působivou atmosféru. Je to silně protiválečný snímek, neobyčejně emotivní a už dnes, byť se jedná o počátek března, je to můj hlavní favorit pro můj osobní žebříček nejlepších filmů letošního roku. Jen se divím, že tenhle kousek nedostal Oscara, opravdu bych chtěl vidět film, který ho pokořil, abych měl srovnání. Celkový dojem: 100 %.