NIRO

Tom Hanks (Jim Lovell) komentoval, že aby vydržel extrémní podmínky opakovaného natáčení ve skutečném stavu beztíže, užíval dva léky: "Scupapolamin a Dexatrin. Dohromady ty prášky působily tak, jako kdybyste vypil tři litry kafe a přesto byli nepřekonatelně ospalí. K potlačení pocitů na zvracení jsme spolykali rychle působící Scupapolamin, po kterém je člověk okamžitě těžkopádný a pomalý. K opětovnému probuzení jsme pak brali Dexatrin. Tohle věčné sem a tam mezi totální malátností a rozjitřeností velmi ztěžuje koncentraci. Na ten stav si sice můžete zvyknout, ale natrvalo byste se ocitli na dně."

Režisér Wolfgang Petersen řekl, že tvůrci požádali o spolupráci americkou armádu, ale "oni ten scénář nenáviděli. Z jejich pohledu je to pochopitelné, neboť ve filmu je vyslovena teorie, že existují tajná místa, která experimentují s vedením biologické války. Konkrétní odmítnutí jsme nikdy nedostali, prostě se vůbec neozvali."

Richard Dreyfuss (Brody) o desítky let později rozpačitě přiznal, že si během natáčení myslel, že film bude propadák: "No ano, měl jsem pocit, že to, co se odehrává na place, je čirá anarchie. Totální chaos. Byl jsem pevně přesvědčen, že z toho nikdy nemůže vzniknout pořádný film. Jak se ukázalo, byl tento názor jen důkazem mé mladické arogance. Když pracujete s neobyčejně talentovaným, vizionářským režisérem, jako je Steven Spielberg, je pro herce často těžké přesně odhadnout, oč na place jde. Teprve když jsou scény natočené a sestříhané, poznáš, kolik síly v nich je. Mnoho záběrů, které jsme pro Čelisti natočili, jsem pochopil teprve tehdy, když už byl film hotový. No a pak jsem se musel celé řadě lidí omluvit. Samozřejmě především Stevenovi."

Hledání titulního chlapečka (nakonec Andrej Chalimon) bylo opravdu úmornou castingovou prací. Toto je úryvek z dobové reportáže v časopisu Cinema, zachycující malou část konkurzů, které proběhly v Moskvě na začátku roku 1995: "Přichází chlapec hrubších rysů. Za ním se do malé místnosti, ve které konkurs probíhá, hrne typická Ruska středních let. Nechce svého ztrémovaného synka nechat napospas filmařům a koneckonců sama ví nejlíp, jak je přesvědčit o všestranném talentu své ratolesti. Oba Svěrákové jsou velice vlídní lidé a nemají to srdce, aby maminku i jejího syna, který se na roli Kolji nehodí už díky své gangsterské fyziognomii, rovnou vykázali. Chtějí tedy vypustit kreslení a rovnou přejít k herecké etudě. Marně. Chlapeček začíná na povel té dobré ženy odříkávat slova, která by v jiném podání možná byla poezií. Když s nekonečně dlouhou básničkou skončí, pokouší se Zdeněk Svěrák zkoušku přerušit. Bohužel, začíná větu slovíčkem 'charašó'. Ruska to chápe jako pobídku k dalšímu předvedení těžce nabytých dovedností. Synáček umí i anglicky, což vzápětí dokazuje nepopsatelným zpěvem známé odrhovačky 'Happy Birthday'..."

Jan Svěrák komentoval, že na tomto filmu "jsem mnoho věcí dělal poprvé. Byl jsem poprvé producentem velkého filmu a do poslední chvíle jsem si nebyl jist, jak velká ostuda z toho bude. Poprvé od školy jsem musel denně mluvit rusky. A poprvé od FAMU jsem točil s kameramanem, se kterým jsem se musel teprve sehrát. Nejhorší tedy byl první týden - bylo to, jako když se ladí orchestr. Teprve druhý týden se začalo hrát. Málokdo pak viděl v tomto kraji tak soustředěně pracující štáb. Bylo to i tím, že ti kdo četli scénář, se báli, aby ho nějakou svou chybou nepokazili. A ti, kdo ho nečetli, se zase báli, aby na to nikdo nepřišel."

Režisér Jiří Menzel ve své autobiografii "Rozmarná léta" vzpomínal, že "natáčení nám šlo docela lehce. Je to jako s milováním. Když máte opravdu rádi a nemáte potřebu něco předstírat, jde to samo. A když jste navíc zcela neopeřený, bez zkušeností, netušíte, co se všechno může zvrtnout, nemáte strach a tu ukrutnou obavu, že se vám něco nepovede. Děláte věci třeba nešikovně, ale s nadšením, které, ať chcete, nebo nechcete, s přibývajícím věkem nepozorovaně začíná nahrazovat rutina. Je to zase jako s milováním. Dokud jste mladý, můžete být neohrabaný, ale skutečná láska, vášeň, vaši nešikovnost bohatě nahradí. Později v dospělosti ovládáte techniku. Možná i dokonale, ale skutečnou vášeň to nenahradí. Tehdy jsem natáčení skutečně prožíval, myslel na každý záběr, stavěl pečlivě kameru, střežil úhel a velikost záběru a pak utáhl všechny kliky, aby mi švenkr (asistent kameramana) s kamerou nehýbal. Měl jsem rád statické záběry, kde se pohybují pouze herci a kamera se nehýbe. Pohyb kamery, vzácně používaný, má pak emocionální účin. Po odjezdu z natáčení jsem v autě už v duchu stříhal natočené, v noci beze spánku jsem domýšlel, co budu natáčet v příštích dnech. Byly to opravdu šťastné, i když ne bezstarostné chvíle."

Režisér David Ondříček v čase premiéry otiskl v měsíčníku Cinema své poznámky. Několik výňatků:
- Nápad na Šeptej jsem dostal někdy roku 1993 v autě, když jsem poslochal stejnojmennou písničku brněnské skupiny Bratrstvo, která s tím filmem ale nakonec nemá vůbec nic společného.
- Příběh o holce, která přijde z malého světa do většího, se zalíbil dramaturgyni Ostravské televize, nakonec to ale všechno ztroskotalo na tom, že to bylo o Praze.
- Víceméně náhodou jsem se dostal ke scenáristovi Janu Novákovi, abych mu v Chicagu hlídal kočku, zatímco on bude dva měsíce v Mexiku. On nesnáší stylizace a řekl mi, že ten můj scénář je vlastně blbost. Kromě učení angličtiny jsem si tam čichnul na Columbia University College ke studentské filmařině a zase jsem dostal do filmu obrovskou chuť. Novák mi po návratu z Mexika řekl, že ten scénář není zase až taková blbost, ale že to chce spoustu práce.
- Prvního půl milionu na film jsem sehnal od multimilionáře, který se po Akumulátorovi 1, kam dal deset milionů, zařekl, že už nikdy nevrazí do českého filmu ani korunu. Ale teprve díky producentovi Petrovi Oukropcovi se začalo schylovat k natáčení.
- Natáčení začalo hodně divoce. Byl jsem nervózní, na všechny řval, všechni mě nesnášeli. Kameraman Ondřej Kubíček, původně tátův ostřič, úvod absolutně nezvládl. V jednu hodinu v noci se v kině U hradeb sešlo koncilium, kde jsme řešili, co dál. Rozhodli jsme se změnit kameramana. Volali jsme Šurkalovi, ten ráno přijel na plac, četl si scénář a když byl v polovině, říkáme mu, že musíme začít. Řekl 'fajn' a šel nasvěcovat. Podezírám ho, že ten scénář nikdy nedočetl.
- Tátova první věta, když film uviděl, byla ryze otcovská: "Kde si přišel k tý homosexualitě?" A potom řekl: "Už se těším na premiéru."
- Že se film dokončí, jsem začal věřit, až když jsme ho dostříhali.

Vzhledem k tomu, za co byl později film kritizován - a za co sklidil fandovské opovržení -, je docela zábavné přečíst, si, jak svou roli komentoval Sylvester Stallone (Dredd) těsně před premiérou: "Když jsem poprvé četl comicsovou předlohu, pomyslel jsem si: a sakra, ten chlap je ale mizera. Ten by zavřel i vlastní matku, kdyby přešla ulici na červenou. Ve filmu je Dredd ale sympatičtější a lidštější. Udělali jsme pár změn, ale myslím, že očekávání fandů comicsu přesto splníme. V těch sešitcích například Dredd 25 let nesundá přilbu. Ve filmu by to byla pitomost. Lidi přece jdou do kina proto, aby viděli mě, a ne moji helmu."

Skutečná Lída Baarová (ve filmu Táňa Pauhofová) v roce 1995 v rozhovoru, který s ní u příležitosti jejích 80. narozenin vedl Jaroslav Sedláček, řekla, že s Goebbelsem (ve filmu Karl Markovics) "jsem nikdy nic neměla. Už proto, že jsem tehdy velice vroucně milovala Fröhlicha." Pověst o jejich poměru prý vznikla na základě toho, že "jsem se mu líbila, což mi později sám řekl, a začal mě zvát na všechny možné i nemožné společenské akce, které pořádal, nebo kterých se účastnil. Moji účast si vymáhal všemi prostředky, klidně přerušil i celé filmování. V tomto směru byl neskutečně bezohledný. Snažila jsem se vymlouvat, jak se dalo, ale byl nesmlouvavý a tvrdohlavý. Hledala jsem tehdy pomoc i u Fröhlicha, ale ten mi říkal, že zatím o nic vážného nejde a že by nebylo rozumné si ho rozhněvat." Nakonec přesto dostala zákaz hrát i vycestovat: "Goebbels se vyznal manželce ze své lásky ke mně a řekl, že se s ní chce nechat rozvést. Magda, jeho manželka, za mnou přišla, abych mu prý věhověla, že když mě bude mít za milenku, nebude trvat na rozvodu. Odmítla jsem to. Magda pak ze zoufalství zašla za samotným Hitlerem, který si Goebbelse pozval na kobereček a Goebbels mu tam musel v zájmu Říše svatosvatě slíbit, že už se nikdy neuvídíme. Zákaz hraní nebyl otázkou nějakého papíru, aspoň jsem nikdy žádný neviděla. Byl to jenom logický důsledek tehdejší politické situace. Nikdo si netroufl postavit se Hitlerovi. Ani zákaz vycestovat jsem nikdy neviděla na papíře. Kompetentní osoba mi pouze řekla, že mi to nedoporučuje, že by se mi při útěku mohlo něco hodně ošklivého stát."

Michael Douglas (Tom Sanders) na dotaz ohledně milostných scén s Demi Moore (Meredith Johnson) řekl: "Já jsem, pokud jde o milostné scény, ostřílený válečný veterán. Přesto se pokaždé bojím, že by mohly působit nepřirozeně a uměle. Každý, kdo se dívá na Skandální odhalení a má zkušenosti se sexem, bude scény na plátně srovnávat s vlastními prožitky a okamžitě si všimne, když něco nebude působit autenticky. Něco úplně jiného je, když v akčním filmu manipuluji s pistolí, protože převážná většina diváků nemá v zacházení se zbraní žádnou zkušenost. Odkud by měli lidé vědět, že ji například špatně odjišťuju. Nikoho to nerozčílí, ale stačí jediný chybný pohyb v milostné scéně a jste ztraceni. Proto musejí být tyto scény do detailů naplánované a aranžované jako balet. Je to klinický akt a vyžaduje velkou dávku profesionality. Demi a já jsme se před natáčením neznali, ale když jsme zkoušeli s režisérem Barrym Levinsonem, rychle jsme si na sebe zvykli. Cit pro nahotu brzy mizí a stává se rutinou. Neznám jediného herce, kterému se milostné scény zdají stimulující. U mě je to taky tak. Milostné scény zahraju 'levou rukou' a potom se většinou sám divím, že vypadají eroticky."

O zfilmování tohoto příběhu dlouho usiloval i režisér Zdeněk Troška. V roce 1995 poskytl tisku aktuální stav příprav (které, jak známo, nakonec vyšuměly do prázdna): "Poté, co o snímek projevili zájem američtí partneři, se situace celkem příjemně zkomplikovala a dnes už mám prakticky tři varianty obsazení. Na titulní roli kandidují Slovenka Kamila Magálová, Němka Gudrun Landgrebeová a Američanka Meryl Streepová (ta je zřejmě Čachtické paní i nejvíc podobná). Uvažoval jsem i o Ivaně Chýlkové, která by určitě byla skvělá, ale je na postavu paní Bátoryové, bohužel, příliš mladá. Američané si vyžádaly dva moje filmy, zřejmě chtěli zjistit, jestli jsem dostatečně důvěryhodný, tak jsem jim vybral Poklad hraběte Chamaré a O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Musím říct, že měly velký úspěch. Američtí partneři ale nejsou nakloněni uvažovaným dvěma dílům film, raději by viděli snímek jeden, zato delší, klidně i 140-150 minut. S definitivní platností jsem se vzdal myšlenky popsat příběh co nejvěrněji, bez romantických příkras předlohy pana Nižnánského. Usoudil jsem totiž, že lidé znalí knížky by se cítili podvedeni. Navíc by to byl hodně, ale hodně drastický film."

Představitelka titulní role, Madonna, si během natáčení pro časopis Vanity Fair psala deníček. Několik výtažků, díl první:
- Buenos Aires, pátek, 26. ledna: Byla jsem na večeři s kameramanem Dariusem Khondjim. Je ohromně talentovaný a roztomilý. Mluvil o tom, že v průběhu natáčení musíme být jednotní, potlačit negativní emoce a pokud možno si nestěžovat. Jemu se to snadno říká - místní lidé se na něj nevrhají a nezkoušejí si utrhnout kus jeho šatů, kdykoliv vyjde ven.
- Sobota, 27. ledna: Byla jsem na drinku s Plácidem Domingem. Byl okouzlující a jen tak mezi řečí prohodil, že v našem filmu odmítl roli Peróna. Po dvaceti minutách hovoru se mnou pak přiznal, že toho lituje. Později: mám za sebou testy make-upu a paruk. Našli jsme jedinou světle hnědou, ve které si nepřipadám jako kokršpaněl.
- Pátek, 2. února: Jsem hrozně unavená. Celý den jsem trénovala tango s místními profesionály. Jeden byl starší a vypadal směšně. Druhý byl mladší a taky vypadal směšně. Vyděsili mě, protože až do dneška jsem si myslela, že mi tango docela jde. Ten starší se mnou měl trpělivost, ale mladší se chtěl vytáhnout a navíc to přehnal s kolínskou. Zítra přijede Antonio Banderas. Bulvární tisk se určitě těší na to, jak o něm budu soutěžit s jeho přítelkyní. To je naprosto absurdní. Nikdy bych nešla na rande s chlapem, který nosí kovbojské boty.
- Úterý, 6. února: Díky bohu, je to za mnou. Tisková konference je stokrát horší než návštěva u zubaře. Moje srdce bilo tak hlasitě, až jsem měla pocit, že ho všichni musí slyšet. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem čekala. Nejapné otázky přišly jenom od několika potrhle vypadajících žen, které v životě asi nepoznaly dost lásky.
- Čtvrtek, 8. února, na návštěvě u argentinského prezidenta Carlose Menema: Prezident měl neustále po svém boku dva lidi, kteří splnili každé jeho přání dříve, než je stačil vyslovit. Vypadalo to, jako když jsou do něj až po uši zamilovaní. Přistihla jsem Menema, jak si prohlíží moji slabě prosvítající podprsenku. Pokračoval v tom celý večer a když jsem se na něj vyčítavě podívala, klidně můj pohled svýma pronikavýma očima opětoval. (...) Jídlo bylo podivně bezvýrazné, ale konverzace nikoliv. Mluvili jsme o všem, Mao Ce-tungem počínaje a mambem konče. Při loučení mě prezident políbil na obě tváře a popřál mi hodně štěstí. Domů jsme nakonec letěli helikoptérou a já se v ní navíc sama vznášela. Prezident mě okouzlil. Mohu jen doufat, že se mi podařilo totéž.

Představitelka titulní role, Madonna, si během natáčení pro časopis Vanity Fair psala deníček. Několik výtažků, díl druhý:
- Úterý, 13. února: Mám za sebou první natáčecí den. Strávila jsem ho inhalováním dýmu z lokomotivy, vytahováním smítek z kontaktních čoček a polykáním spousty prachu. (...) Dopoledne aspoň byla legrace (...), po zbytek dne jsem seděla ve vlaku plném divných komparsistů (ani jeden z nich nemluvil anglicky) a "reagovala" na "fascinující" scenérii ubíhající za oknem. Znovu a znovu, z každého možného i nemožného úhlu, zevnitř i zvenčí. Kromě toho, že jsem teprve umírala horkem a přitom už mě zaživa žrali mravenci, mouchy a sršni, byl jediný problém v krajině za oknem, která byla nudná a naprosto bez života, takže nebylo na co koukat. Ano, tohle jsou ty chvíle, kdy přichází ke slovu herectví.
- Ponděli, 19. února: Byla jsem na večeři se členy štábu a hudebním režisérem Davidem Caddickem. Bavili jsme se parodováním Jodie Foster v Nell a drby o tom, kdo s kým spí ve štábu. To znamená, že jsme vlastně mluvili o všech. Připadám si jak v podřadném televizním seriálu, kde se doposud věrní manželé na první pohled zamilovávají a doma věrní chlapci spí s doma věrnými děvčaty. Všichni z nějakého důvodu cítí potřebu se mi s takovými věcmi svěřovat. Určitě za to může moje důvěryhodná, bezelstná tvář.
- Neděle, 15. března: Minulá noc byla jako neuvěřitelný sen. Vystoupila jsem na balkón prezidentského paláce na Casa Rosada a před tisíci lidmi zazpívala "Don't Cry for Me Argentina". Na stejném místě, kde tolikrát stála ona, jsem zvedla paže, podívala se na lidi dole a v tu chvíli jsem pocítila, jak do mého těla vstupuje ONA. Bylo to jako vlna tepla, která mnou proběhla od nohou až do konečků prstů, z nich k lidem na náměstí a pak zpátky nahoru do nebe.
- Pondělí, 25. března: Vzduch je mrazivý a nikde ani malý náznak jara. Celé ráno jsem kýchala a zítra točíme scény venku, při kterých budu oblečená jenom v jednoduchých letních šatech. Minulý týden - úžeh a úpal. Tento týden - rýma a zápal plic.

Představitelka titulní role, Madonna, si během natáčení pro časopis Vanity Fair psala deníček. Několik výtažků, díl třetí:
- Sobota, 6. dubna: Natáčení jde dobře, ale mně připadá, jako by se zastavil čas. Co se nedá zastavit, je dítě, které ve mně roste. Dozvěděla jsem se to před třemi týdny. Mám obrovskou radost, ale zároveň tak velký strach z toho, jak mé těhotenství ovlivní film (mé další dítě), že jsem o tom ani nemohla psát. Konečně se musím podívat pravdě do očí a říct o tom produkci. Už proto, že mi přestávají sedět kostýmy. Radši nemyslím na to, že je před námi ještě šest týdnů natáčení a v nich ty nejhorší taneční scény. Alan už všechno ví. Řekla jsem mu to hned, jak jsem měla od doktora výsledky testů.
- Pondělí, 15. dubna: Minulá noc byla peklo. Byla jsem čtrnáct hodin na nohou a to většinou při tanci. (...) Antonio stále ještě neví, že jsem těhotná a pořád se mě ptá, co si myslím o jménech, která s Melanií vymysleli pro své dítě. Snažím se ho nepozvracet.
- Neděle, 18. května: Točili jsme detaily k balkónové scéně. Produkce najala 20 komparsistů, aby mi vytvářeli pod balkónem atmosféru tisícihlavého davu. Jejich reakce byly ve srovnání s Argentinci tak mdlé, že jsem poprosila Alana, jestli by mi radši nepůjčil členy štábu. Za chvilku se všichni sešli a já z jejich pohledů a reakcí cítila takovou podporu a lásku, až jsem zapomněla, že nejsem v Argentině. Poprvé za celou dobu natáčení jsme byli jako skutečná rodina a já poznala, jak velká láska ve mě vyrostla ke každému členovi tohohle pojízdného cirkusu. A to včetně těch, kteří mi šli celou dobu na nervy. Moje víra v lidstvo je znovuobnovena.
- Pondělí, 27. května: Hurá! Zítra je poslední den natáčení. Bude dlouhý, možná osmnáct hodin, ale komu to vadí? Mám už dost síly, abych ten maratón dokončila. Občas se přistihnu, jak se hlasitě směju. Bezdůvodně, jen tak sama pro sebe. (...) Večer jdu na rozlučkovou večeři s několika herci a členy štábu. Budeme si vzájemně dávat dárky a naposledy si postěžujeme na dřinu, kterou máme za sebou. Není život nádherný?!

Záběr, v němž jeden Doug hodí druhému Dougovi (oba Michael Keaton, samozřejmě) plechovku piva, měl původně být mnohem realizačně náročnější. Trikaři předpokládali, že pohyby obou Dougů nebudou dokonale synchronizované a že budou muset letící plechovku korigovat/vyrobit počítačově. Jenže Keaton dokázal v obou rolích předmět hodit a následně chytit tak dokonale, že bylo zapotřebí jen naprosto minimálních úprav. Postprodukčnímu třikařskému týmu to ušetřilo slušné peníze.

Michael Keaton (Doug 1-4) byl jedním z herců, o nichž režisér Harold Ramis uvažoval pro roli Phila Connorse (nakonec Bill Murray) ve svém filmu Na Hromnice o den více (1993) - kde by, mimochodem, také hrál s Andie MacDowell (Laura). Tehdy se nedomluvili, napodruhé naštěstí ano.

Michael Keaton (Doug Kinney 1-4) komentoval že "někdy mi 'přeladění' mezi verzemi postavy trvalo i půl hodiny. V roli Douga 3 jsem si vždycky snažil představit, že je mé tělo lehčí. Pár minut jsem se procházel a představoval si, že se vznáším. Doug 2 se pořád zabývá svým rozkrokem. Pořád se ho dotýká, nebo to aspoň naznačuje. Žije svým testosteronem. Tak jsem si řekl, že by bylo zábavné, kdyby byl Doug 4 fascinován Dougem 2, který není zrovna dvakrát sympatický."

Režisér Francis Ford Coppola komentoval, že ho po přečtení scénáře k filmu přitahoval "nápad, že tolik nezáleží na tom, jak dlouho žijete, ale jestli žijete naplno. Jako malý kluk jsem často pozoroval mouchy a brouky a říkal jsem si: proboha, oni žijí jen jeden den. Uvědomují si to, nebo považují svůj život za naplněný? Můj syn Gio žil pouhých dvaadvacet let, ale byla to naplněná léta. Prožil všechno - byl dítětem, byl dospělým, zamiloval se, natáčel Cotton Club... Takže i když je smutné myslet na jiné živočichy, kteří nežijí tak dlouho jako my. Existují lidé, kteří žijí osmdesát let a nepoznají radost. Když jsem viděl tento scénář, ve kterém nemocný hrdina nežije příliš dlouho, přišlo mi to dojemné."

Režisérka Jodie Foster později komentovala, že "je to dobrý debut, ale není dost spontánní. Asi jsem měla připustit větší odvaz, než jsem si tehdy troufla. Příliš jsem chtěla mít všechno pod kontrolou. A protože film se soustředí na perspektivu malého chlapce, který se snaží organizovat svůj život a svoje myšlenky, působí trochu schematicky."

Na jaře roku 1968 přišel Jiřímu Menzelovi do pražských Strašnic tento dopis z New Yorku (zkráceno): "Milý pane Menzele, (...) od té doby, kdy jsem s Vámi mluvil telefonicky za té Vaší předešlé návštěvy u nás, jsem jen pár dní na to spatřil vaše VLAKY - dávno před tím, než vyhrály v Holých Vodách Oscara. Musím Vám odporovat v tom, co jste mi tehdy říkal, že je to špatnej film. Velice mne dojal, pobavil a rozčílil. Myslím, že je to film překrásnej, a při tom někde nějak chápu, že jste s ním nespokojen. Zdálo se mi že, má místy, hlavně v první třetině či tak, kapku vadný rytmus. Jako kdyby se Vám bylo nepodařilo vyvážit a dokonale proplést souběžné podlinie osobních dějů, než později splynou v jedinou. Měl jsem pocit improvisace, která nevyšla, nebo jejíž okraje byly roztřepené. Připadalo mi, že byste některé chvíle v té první části (nikoli prolog, který je nádherný) byl chtěl přetočit nebo dotočit - ale nemohl jste, snad z produkčních či rozpočtových důvodů. Jsem vedle? Možná, že mi hlavně vadí jeden herecký výkon, a ten že mi v těch začátcích překážel. Mluvím o přednostovi stanice. Když jednou to ptactvo nakrmí, což dělá neodolatelně, tak si už nevrzne. Přestal jsem mu věřit. Byl jako ze starejch českejch filmů z třicátejch let. Ale všechno ostatní je skvost. Postava hrdiny a její vývoj a růst, Brodský na tom úchvatném pitomém autu bez gum, všichni ostatní herci a herečky - smutná noc lásky u strýce fotografa -- příšernost a dada tragikomedie sebevraždy, kterou jste nádherně vyvrcholil svým deprimovaným medikem či doktorem... báječnej výkon. No a ovšem poslední díl filmu, s tou lehounkou srandou, s jakou náš konečně zmužnělý Romeo provede jakoby ve snu a s úsměvem děcka tu sabotáž, ten camusovskej absurdní kulomet co ho zaštěká k smrti, a ten apokalyptickej výbuch s vichřicí, co přižene tý holčičce průkaznou čepici -- když si představím, jak je to vše kraťounký a napařený jak jelito filmovou pravdou, bez fórů, bez parády, bez 'dramatických komentářů' a ozdobenin -- tak vám hned udílím svého ušmudlaného osobního Oskaříčka, o kterém nikdo neví, ale já jej z duše myslím. Děkuju. (...) Ze srdce Váš, a doufám na shledanou, Jiří Voskovec."