Kreptry

Říct, že je Cha Yo-Han můj nejoblíbenější doktor je málo. Hraje ho Ji Seong a to mluví za vše! Už jsem Doctora Johna viděla dvakrát a pořád mě to neomrzelo – pořád jsem nervózní, pořád jsem napnutá a pořád mám v určitých chvílích slzy v očích. Podle mě je to úžasná ukázka toho, jak člověk pozná, že se mu seriál opravdu líbí. Tvůrci se rozhodli zpracovat velmi náročné téma a myslím si, že se jim povedlo zdárně jím proplout a nikomu neuškodit. Výkony herců byly dobré. Hudba nerušila. Vše fungovalo, jak má.

Obsahuje spoilery! Jsem nadmíru ráda, a je to i jeden z důvodů, proč jsem hodnotila plným počtem hvězdiček, že se tvůrci vyvarovali všem těm ohraným motivům. Nevšimla jsem si nějakého většího počtu nesmyslných promluv a činů, při kterých hlavní ženská postava s myšlenkou, že zachrání svého milého, dělá bezmyšlenkovité pitomosti a tím ve výsledku ohrozí jak sebe, tak jeho. Ji-A nebyla blbá, ani jako malá, ani jako velká. Věřila Lišákovi a on věřil jí. Šla za ním, když se něco stalo a řekla mu, jak to je (viz. když se měla rozhodnout mezi jeho uspáním a svou rodinou). No a jak je vidět, vyřešilo se to bez zbytečně nelogických skutků z obou stran. Ale abych nemluvila jen o ústřední dvojici – líbila se mi i komplikovaná osobnost Lee Ranga (měl to těžký, a tak se mu nemůže nikdo divit, že dělal to, co dělal) a Hyun Ui-Ong, který sice ze začátku působil jako podpantoflák, ale opak byl pravdou. Děj byl logický, dobře rozložený do 16 epizod, s dostatečným počtem zvratů a závěrečným vysvětlením. Neměla jsem pocit, že by byla druhá polovina bez nápadu, právě naopak. Uznávám, že může být pro někoho konec lehce nelogický, ale doporučuji si najít pár informací o tom, jak se devítiocasá liška může přeměnit na člověka. Já to udělala a hned mi je konec jasnější. Bohužel si teď nedokážu vybavit alespoň jednu věc, která by byla mírnou výtkou. Snad možná to, že tam všichni všem všechno a pořád slibovali. To je ale spíš poznámka na okraj. Pokud bych měla hodnotil OST, tak ten instrumentální byl podle mého názoru lepší (Parting at the River of Three Crossing, Thread Ring…).

Očekávala jsem vlnu napětí, která bude každým dílem stoupat. Vlna přišla, ale ne tak silná, jak jsem čekala. Příběh člověka bezesporu pohltí. Několikrát jsem zjistila, že už jsem vlastně na konci dílu a jediné co jsem dělala bylo zažrané koukání s vykulenýma očima na to, jak Oh Hyun-Jae v jedné ze svých černých bund stíhá sériového vraha. Bylo to fajn osvěžení po všech těch kdramách, kde musí mít příběh i slušný kostýmový a elektronický arzenál, jinak by diváka nezaujal (nóbl oblečení, sportovní auta, nejnovější hodinky, které vám zváží snad i kolik máte dát mouky do koláče). U Tell Me What You Saw se prostě jedná o čistokrevnou akční thrillerovou smršť. Pravda je, že jsem si u posledních dvou dílů říkala, proč už proboha něco neudělají, aby jim znovu neutekl. Ale když si na to teď vzpomenu zpětně, tak to bylo pochopitelné. Ta zášť, vztek a touha po odplatě potřebovala ven a projevilo se to takhle. A když splnili to, co měli, tak se ztratili jako chůva Nanny McPhee. Instrumentální hudba nerušila. Párkrát jsem si ani nevšimla, že tam nějaká hraje. Nejde o žádný dechberoucí soundtrack, včetně toho zpívaného, ale plní svou úlohu. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi detektivky s pořádnou zápletkou.

To, co řekla Ju-Ri, že ten, kdo má autismus, tak uzavře dveře před světem, pasuje nejenom na autismus, ale na všechny tři hlavní postavy. Oni se totiž opravdu uzavřeli před světem. Gang-Tae v představě, že musí chránit svého bratra ať se děje co se děje. Sang-Tae ve strachu, že ho najde „motýl“ a Moon-Young ve skořápce, která z ní sice dělala nesnesitelnou autorku dětských knih, ale chránila jí před hrůzou, kterou v ní zanechala její matka. Jejich úkolem bylo přemoct zámek dveří, které je omezovaly a naučit se myslet na sebe, být dospělým a nezůstat v dokonalé představě svých rodičů. Nápad spojit svět dětských knih a psychiatrické léčebny je podle mého názoru geniální, protože se na první pohled spojit nedá. Režie, scénář, hudba, všichni, kdo se podíleli na tvorbě, od cateringu až po klapku, odvedli slušný kus práce. Moc se mi líbila myšlenka vkládat do scén „dětské já“ tří hlavních postav (například v 15. díle v pracovně), tím scény dostaly mnohem silnější dech a na diváka (na mě rozhodně) to mělo větší emocionální dopad. Herce a jejich výkony, ač jsou všechny k potlesku, bezmezně převyšuje herec, který ztvárnil Sang-Taeho. Potom co přemohl ten zatracený zrezavělý zámek svých dveří se z něho stala postava, která vezme za srdce snad každého. Pokaždé, když najdu kdramu, jako je tahle, jsem štěstím bez sebe. Nejenom příběh Gang-Taeho, Sang-Taeho a Moon-Young, ale příběhy všech pacientů léčebny byly něčím jedinečné a člověk měl příležitost si uvědomit, že každý má svůj vlastní strach, obavy a problémy, a nikdy není správné je zlehčovat. Ale naopak si uvědomit, že jsme každý jiný a je v pořádku nebýt v pořádku.

Mnohokrát jsem si během sledování říkala, že mi to až děsivě připomíná My Secret Romance. To ale natočili až o 2 roky později, z toho tedy usuzuji, že si tvůrci asi něco z Noble, My Love půjčili (například povolání hlavního hrdiny, jeho sekretáře, škytání) a vrazili to tam. Bohužel pro tenhle výtvor, My Secret Romance se mi líbilo, tohle ne. Příběh stál za pendrek. Oba představitelé hlavních postav přehrávali. Vtip v dialozích se nevyskytoval a pokud náhodou ano, tak jen ve dvou větách (jednu pronesl on a druhou ona, tím to končilo). Když se nad tím člověk zamyslí, tak nemůže vinit herce, ale spíš režiséra a scénáristu. O hudebním doprovodu (včetně šíleně otravného zvonění hlavní postavy) radši ani nemluvit. Co mě ale dobralo úplně nejvíc a doufám, že je to pouze špatným překladem titulků, je jejich smlouva. Vážně se tam rozlišovali na dominantního a submisivní? S vypětím všech sil při vymýšlení, co by stálo za kladné hodnocení, mě napadá snad jen slušný začátek a taky to, že je hlavní postava veterinářka, i když teď už to taky není nic novátorského. Je mi líto, ale jeden a půl hvězdy je víc než dost.

Obsahuje spoilery! Nebylo to od začátku špatné, to až potom se z toho stalo něco, co nemělo pořádnou chuť. Ten dobrý rozjezd se změnil v mišmaš scén, které řešily všechno, ale pořádně vlastně nic. Trošku se to spravilo ve 14. a 15. díle, ale to finále? Jako když šijete sukni, ale nemáte dost látky, tak tam přišijete kus džínoviny, která vám zbyla z kalhot a zbytek dopletete. Nebylo to ale jenom finále. Záporák se na můj vkus chytil až moc rychle a moc jednoduše. Profesor získal svou paměť jako mávnutím kouzelného proutku a všichni to vzali na vědomí bez výhrad (alespoň si nemůžu vzpomenout, že by to tam někdo řešil a pozastavoval se nad tím, natož aby tam byla nějaká scéna, která by divákovi umožnila být u toho). Smutné je, že ani Ma Dong-Chan, respektive Ji Chang-Wook, neměl sílu to nezachránit.

První otázkou je, proč jsem se na to začala koukat, když jsem měla rozkoukaného něco úplně jiného. Druhou otázkou je, zda mi tohle přerušení stálo za to. Od začátku jsem měla pocit, že těch osm dílů je vytržených z nějaké delší kdramy, že je to jenom prostředek nějakého delšího příběhu. Rozhodně tomu ten konec nasvědčuje – takhle blbě by mohla končit epizoda jen v případě, že se za týden odvysílá pokračování. Další věc je, že nějak nedokážu určit jaký vztah je mezi Sun-Ohem a Hye-Yeongem. Pochopila jsem, že jeho matka pracuje pro Sun-Ohovu matku, ale že ho tam nechali bydlet jako regulérního člena domácnosti…, já mu to přeji, ale na to, jak jsou oba rodiče přísní na svého vlastního syna, se k cizím chovají až moc hezky. Celkově na mě Hye-Yeong působil trošku divně – mouchy snězte si mě. Co se týká myšlenky celého seriálu, tak ta špatná není, právě naopak. Možná by se v tom dalo najít i nějaké varování (Co by se stalo, kdyby naše životy řídila aplikace…). Závěr? Stále nevím, proč jsem se na to začala koukat, když jsem měla rozkoukaného něco jiného, ALE vlastně jsem ráda, že jsem to viděla.

Některé epizody jsou slabší, některé zase silnější, ale dohromady je to hezký dokumentární počin.

Kim Eun-sook. Můžete jí milovat nebo nenávidět, buď 0 nebo 1, nic mezi tím. Plno korejských seriálů má slibný začátek, ale potom se kolem kritického 8.-11. dílu něco stane a to způsobí, že buď příběh nabere druhý dech nebo se to nějak doklepe do konce. U The King: Eternal Monarch jsem měla pocit, že první polovina přešla hrozně rychle a druhá ještě rychleji. Bylo to jako na horské dráze – rovinka s krásným výhledem do kraje, potom mírný sešup dolů, aby se mohlo opět vyjet na nejvyšší bod dráhy, sjet dolů, projet vodou a přijet do cíle. Uznávám, že je příběh komplikovaný. Je zde plno postav a cestování časem, které nemusí mít každý rád, je pokaždé, pokud je takhle propracované, těžké pochopit. Proto jsem velmi ráda, že jsem prošla průpravou s Doctorem Who. Myslím, že mi to dost pomohlo. Uznávám taky, že mám několik otázek, které bych potřebovala vysvětlit, nejlépe od samotné scénáristky, ovšem to nic nemění na tom, že jsem se do téhle kdramy zamilovala. Nebo jsem se spíš zamilovala do Lee Gona? To je asi přesnější. V Legend of the Blue Sea mi byl Lee Min-ho jedno, možná na mě působil až nepříjemně, ale tady? Radikální otočení! Myslím, že se můžou všichni princové z pohádek jít vycpat, Lee Gon je totiž strčí hravě do kapsy. Královna Kim Go-eun má talent. Ukázala ho v Goblinovi a ukázala ho i teď. Co bych ale ráda vyzdvihla nad všechno ostatní, a pro mě osobně jde o velmi důležitý článek v mém hodnocení, a to u čehokoliv, na co koukám, je soundtrack. Instrumentální doprovod seriálu je naprosto uchvacující!

Jeden z nejlepších korejských seriálů, který jsem zatím viděla. Každý díl byl dechberoucí a rozuzlení šokující!