Antek

Review filmů s Michelle Pfeiffer #3: Pozoruhodný film. Už tím jak vznikal, protože silné feministické poselství odehrávající se na plátně vůbec neodpovídalo dění v zákulisí. Tři hlavní herečky byly studiem zjednodušeně nazývany "the girls", aby znaly své místo. Jejich ochráncem se tak stal Jack Nicholson (v titulcích veden jako hlavní hvězda, i když jeho role byla vedlejší), který naopak na plátně ztvárnil jejich hlavního protivníka: samotného ďábla s neobyčejnými svůdnickými schopnostmi, který vede sexistické řeči, aby vzápětí ťal do živého. Stejně je ale pozoruhodné, že ten film vznikl před téměř čtvrt stoletím a už tenkrát zpracovával téma, o kterém se v Česku bavíme teprve pár let. Tedy to, že žena není definována mužem -  i když by tomu mnozí z nás chtěli věřit. Na vrch přidejte satiru na pokrytecké moralizování a maloměšťáctví, a máte třeskutý koktejl, který vám významně napoví, na které straně společenského spektra se nacházíte.

Ještě to zazní nejspíš mnohokrát, ale tahle minisérie je takové „Best Of Stephen King“, které mistr sám nekomponoval. Ba co víc, ani do něj sám nijak nepřispěl. Ospalé městečko, přemýšlení nad různými formami víry, střet morálky, tajemné zlo a jednotlivci, kteří jsou mu schopni čelit pouze a jen, když mu čelí společně. Z Flanagana se stal jakýsi horrorový Tarantino, který cituje, kde může (aniž by sprostě vykrádal). A i když je tam ta inspirace více než zjevná, „Midnight Mass“ obstojí samostatně jako silné drama s nadpřirozenými prvky, v němž dýchají nejednoznačné (jednoznačné je pouze zlo) z masa a kostí, kterým přes jejich obyčejnost (a v tom je právě ta síla) nelze jinak než fandit. Teto pomalu vymírající ostrůvek tedy rozhodně stojí za návštěvu, a nejlépe víkendovou, abyste mohli pořádně nasát všechny příběhové nuance a prožít opravdovou katarzi. Dospělý příběh v dospělé formě.

Další skvělá lekce z historie. Té americké. Ale až s podivem lze sledovat, jak byla otázka svobody v 60. letech klíčová, a to bez ohledu na geografickou polohu. Možná to bylo střetem staré a nastupující generace, kdy se lámalo vidění světa, a děti se vyhraňovaly proti rodičům. Zatímco na východě se do situace vložily tanky a umlčely protest na dlouhé dekády, na západě by nic takového nemohlo projít, takže přišly k řeči obušky a zkostnatělá vládní aparatura. Aaron Sorkin ubral na vycizelovanosti dialogů (nebo možná právě naopak, všechny zní tak přirozeně, že za tím je obrovský kus scénáristické práce) a přitlačil na vizuálním vypravěčství. Svůj plac před kamerou zaplnil skvělými herci a spustil mistrovskou obžalobu společnosti bez hodnot (aktuální téma v každé době, bez ohledu na to, který pán stojí za kormidlem vlád). Neubral bych ani minutu, naopak bych klidně i přidal. Bylo mi v té společnosti skvěle, navíc když svoboda pro jednou nedostala na frak. Boj o svobodu je totiž vždy sjednocující, bez ohledu na to, jak jsou lidi o ní usilující, rozdílní.

Jednoznačně zaangažovaná výpověď, která má se skutečnou historií společného zřejmě velmi málo, ale i tak je zábava to sledovat. Bale se potí jak pod tíhou umělého panděra, tak pod urputnou snahou vyšplhat se co nejvýš. Z mocenského a schopného hráče se v jeho podání stává muž, který pouze plní přání své ženy a v podstatě ani neví, co by v životě chtěl, pokud by mu to neřekla ona. Určitě se tedy nejedná o historickou lekci, ale vydařenou politickou satiru s karikaturami v lidské podobě. Filmařsky velmi sebevědomé s několika trademarky, které si McKay za tu krátkou dobu v serióznější filmařině stihl vybudovat. Pro mě je ale stejně nejsilnější (a hodně nefilmový) fakt, že takto útočný snímek mohl v USA vůbec vzniknout. Je to pro mě jednoznačný ukazatel svobody, která v této zemi stále vládne. Nebo si dokážete představit, že by podobný film natočili v Rusku o Putinovi?

Shakespeare s vůní benzínu a spálených pneumatik. Druhá sezóna je TOP tím, jak sebejistě tlačí na pilu a směřuje příběh nečekanými zákrutami k dalšímu cliffhangeru. To, co se původně tváří jako cesta mladého kriminálníka k prozření, se postupem času mění na tragédii o pádu v šesti jednáních. Charlie Hunman dokáže správně vybouchnout, aby vás vzápětí dostal svou touhou po něze a opravdové lásce. Tenhle herecký ansámbl je jako ta banda z Hamleta, která odehraje své představení, aby odkryla černá místa našich srdcí, a pak odfrčela zase dál. Jeden z mých nejoblíbenějších seriálů, i když mě často bolelo se na něj dívat. PS: Neskutečné hutný soundtrack, jehož některé písně už navždy zůstanou v mém playlistu.

Pohádka o chlapském přátelství, která je sice z velké částí smyšlená, ale ani to jí neubírá na ryzosti a autenticitě. Nabušených sto padesát minut uteče neskutečně rychle, při jízdě vám budou drkotat zuby a na konci otřete zaschnuté slzy. Podobné příběhy umí vyprávět jenom klasický Hollywood: ženy, které podporují své muže při plnění jejich snů, parchanti s dobrým srdcem a klukovským nadšením, a moudra o životě, posbírané jakoby náhodou po cestě. Všechno je to nepochybně zásluha Mangolda, který se z nenápadného režiséra vypracoval do pozice spolehlivého vypravěče velkého formátu. Jen tak dál.

99% filmu se nese v duchu románů Cormaca McCarthyho. Krásná příroda v kontrastu s děsivostí lidského naturelu, vývoj postav odehrávající se mezi řádky zdánlivě volně plynoucích dialogů a neúprosnost osudu, kterému nezáleží na tom, zda jste silný či slabý. Scott Cooper umně pracuje s atmosférou a pravým americkým putováním za odpuštěním, které je vykoupeno krví a nikdy není úplně absolutní. Couvne jenom těsně před koncem, ale nakonec musí všichni cynici zařadit zpátečku (včetně samotného Christiana Balea, který nějakou dobu bojoval za jiný konec) a uznat, že ten konec k tomuto filmu prostě sedí (a přes své vyznění je i tak krásně otevřený různým interpretacím). Skvělý western bez slabých hereckých výkonů. Rozhodně jedna z těch nenápadných klasik, ke kterým se v životě ještě určitě vrátím.

V dnešní době je naprostou vzácností narazit na vypravěče, který vás dokáže překvapit. Kinematografie a literatura mají za sebou už opravdu dlouhou historii, všechny příběhy se tak logicky stávají vzorci s podobnými schématy, variacemi a šablonami, které někdo maximálně použije neobvyklým způsobem. McDonagh se rozhodl vyprávět příběh o odpuštění, který je všechno, jen ne klasický. Své fiktivní městečko Ebbing zaplnil (pro něj typickými) na první pohled nesympatickými postavami, pod jejichž tvrdou slupkou ovšem vždy nějaké to dobro zbylo. Tady jde zkrátka o nečernobílé lidi, které musíte poznat. A to odkrývání se děje naprosto fenomenálním způsobem, který ani na okamžik nenudí. Žádný charakter není navíc, ale vždy ztělesňuje tolik potřebný pohled na věc. Každá z postav má co říct, přispět svou trochou do mozaiky, která je komplikovaná, ale zároveň -- při zpětném ohlédnutí -- přísně logická. A pokud dokážete vytvořit konec, který není didaktický, ale zároveň v sobě nese jednoznačné humanitní hodnoty, je to důkaz tvůrčího génia. Přerod z divadelního autora ve filmovou persónu je dokončen.

Když začal Kormakúr před mýma očima vyprávět příběh o této tragédii, říkal jsem: „No tak, Baltasare, máš na víc. Začni mě dojímat! Vyždímej ze mě nějakou emoci! Přitlač na pilu!“ Film skončil a já odcházel s pocitem, že jsem viděl zajímavý film, ale mohlo toho být daleko více. Jenomže. S každým dalším dnem se mi ten film zahlodával do myšlenek více a více. Najednou jsem pochopil, že nedostatek patosu nebyl znakem neumětelství, ale jasného a cíleného tvůrčího záměru. Není nic romantického na umírání v mínusových mrazech. Ne – smrt není romantická, ani se nezpomalí čas (tak, jak se to pokoušel ztvárnit Oliver Stone v Četě). Smrt přijde a vezme si, co jí v dané chvíli náleží. Marný souboj člověka s horou (tedy souboj, na který není člověk uzpůsoben) je vyobrazením ztráty respektu nás, lidí, vůči přírodě. Ve chvíli, kdy taková situace nastane, dostáváme povětšinou ránu přímo mezi oči. „Hrdinové“ everestského výšlapu tak umírají opuštění a bez opulentní hudby. Kormakúr se drží reálného průběhu událostí (dopad komercializace nejvyšší hory světa na bezpečnost výprav) a domýšlí pouze malé detaily (u událostí bez očitých svědků). Nevynáší soudy, nezvedá káravý prst – i když z jeho odstupu od heroizování lze skrytý podtext vyčíst i tak (ztráta lidského života kvůli lezení na horu a dobrovolné ocitnutí se v zóně smrti je zbytečný akt, jehož dopad na lidské životy okolo je nulový). Krystalické přetavení reality do filmových oken.

Už samotná pentalogie o talentovaném panu Ripleym nedokáže obhájit tvrzení, že Patricia Highsmith používala ve svých kriminálních románech překvapivé zvraty a originální postupy (respektive toto tvrzení nemá nárok z pohledu moderní doby – její historky v náporu času s nároky na složitost struktury zkrátka neobstojí). Jenomže o tom její romány ani nikdy nebyly. Jednoduchá sjednocující linka (začínáš špatně, tak špatně skončíš) sloužila jako věšák pro studii pochybných charakterů a interakcí mezi nimi. Cynická spisovatelka neodolala a promítla do svých hrdinů představu o moderním člověku (a stavu lidstva obecně), a její zarputilost jí nedovolovala z určeného směru vybočit. Jenomže, co se dobře čte (a chápe), nemusí moc dobře fungovat na plátně. Psychologii postav dost dobře nevykreslíte z pouhých pohledů a chybějící charakterové pozadí způsobí akorát to, že divák není schopen jakékoliv empatie (a tudíž se akce na plátně stává nezáživnou – byť hezky nasnímanou -- road movie do pekla – jaký to paradox). Aminimu se nedá upřít cit pro atmosféru doby a místa, kdy svět byl z části nezmapovanou paletou poskytující možnost útěku a anonymity. To byl v podstatě také hlavní důvod, proč jsem na samotný film velmi těšil. Pokud ovšem rozpohybujete pěkné obrázky a nevdechnete jim život, jste pouze rutinér a tudíž nahraditelný. Velká filmařina se vyznačuje tím, že dokáže oživovat lidskou fantazii – technika je až na druhém místě. Highsmitiny klasické motivy (vztah otce a syna, touha po zakázaném ovoci) se vytrácejí a zůstavají skryty v pozadí (a tak člověk vlastně ani nechápe orginální název “The Two Face of January”, pokud trochu nezapátrá). Forma vítězí nad obsahem a to je v drtivé většině vždy prohra.