Antek

Emoce. Když si vzpomenu na tento film, nenapadají mě nějaké sci-fi elementy, ale především POCITY. Protože o těch příběh Alexe Garlanda je: o záklaních pocitech jako jsou LÁSKA, STRACH, TOUHA. A taky o přežití. Když se citová odysea v druhé půlce dramaticky zlomí a nastoupí vesmírný slasher, spousta diváků s tím má problém. Ale já ne. Žánrový slepenec u mě bez problémů funguje a ochotně na tu jízdu nastupuji znovu a znovu. Danny Boyle sice o pár let později své režijní vedení tohoto snímku víceméně kritizoval (jako příliš namyšlené), ale pro mě je ta vizuální opulentnost naprosto zásadní. Sunshine je složen z několika složek. Z obrazů, které se vám vpálí do sítnice oka jako přímý pohled do slunce. Z úžasného zvuku, který vám zahltí uši. A monologů, které vám ještě nadlouho zaměstnají mozek. Vítejte na IKARU.

Kukuřičná pole mě lákala už od dětství. Na těch hlavu přesahujících klasech je něco magického a jistě na tom má podíl i to, že pole kukuřic dokáže vytvořit jak místo, kam se můžete schovat, tak i místo, kde se můžete ztratit. Shyamalan tuto naši nostalgickou fobii (pochybuju, že jsem to takhle měl jenom já) vzal a přetavil ji v mistrovskou hru s divákem. Doslova každá scéna má v téhle skládačce své místo a svou pointu. Za mě je v tom filmu hned několik výjevů, které se mi nesmazatelně zapsaly do paměti (spojení hudby a obrazu funguje naprosto bezchybně). Ano, vím, pro Znamení mám možná více superlativů, než ostatní recenzenti, ale tak to prostě je. Ten film miluju - Shyamalana jsem tenkrát považoval za TOP režiséra (a i proto mu pokaždé dám šanci) - a už jsem se k němu vracel nesčetněkrát. Když jsem navíc po letech objevil onu báječnou analogii (žádní mimozemšťané, ale démoni!), status JEDNOHO Z NEJ FILMŮ byl u mě navždy zpečetěn. Tak vstupte do kukuřic, nebudete litovat. I když se můžete ztratit.

Návrat do rodného městečka je hodně nosné téma. Ti největší (nejen filmoví) vypravěči to ví velmi dobře. Například takový Stephen King na tom (mistrovsky) postavil velkou část své spisovatelské dráhy. „Sucho“ je dalším zástupcem tohoto (možná by se dalo i říci) subžánru „Návratu domů“. Zástupcem, kde expozice probíhá podle zavedených pravidel: dávná láska, nevyřešená tragédie a klíč k dospělosti. Všechny tyto ingredience jsou pak postupně rozváděny až k potřebné katarzi, která umožní, aby spodní proudy lidských vášní byly po několika desetiletích konečně vyvrhnuty na povrch. Na stránkách knihy to zřejmě fungovalo daleko lépe – nicméně v podobě filmu nemá ten příběh možnost nabídnout něco nového. A tak se jenom se pomalu vleče, aniž bychom investovali do postav tolik potřebné emoce, které nám pak umožní prožít tíženou katarzi zároveň s nimi. Ale chápu, jednalo se o australský (i mezinárodní) bestseller, a ten museli Australané jako správní patrioti zfilmovat. Každý národ by zřejmě udělal to samé. Jsem přesvědčen o tom, že každý příběh stojí za vyprávění (a každý si najde svého posluchače), ale ne každý je určen k tomu, aby byl vyprávěn více než jen jedním médiem.

Vynalézavě podvratný film. Šel jsem do Posledního souboje s tím, že se nakonec budu muset rozhodnout pro jednu z postav (Damon vs. Driver) a té taky fandit. A … nakonec jsem si jednu stranu vybral, ale úplně kvůli jinému protagonistovi tohoto příběhu, což mě zastihlo totálně nepřipraveného. Málokdo umí točit historické filmy jako Ridley Scott, takže jsme měli už dopředu pár jistot: bude to výpravné, patřičně brutální (rozuměj realistické) a řemeslně perfektní. To jsme dostali. Jenomže tento historický příběh není jenom „historický“ – je to naprosto aktuální komentář k „rape culture“, za níž se už snad jednou konečně zavřou dveře. Nejpříznačnější je pak pachuť, která se vám usadí v ústech s vědomím, že i když se tento příběh odehrál před několika staletími, některé jeho příznaky přetrvávají dodnes. Přiznávám, že od osmdesátiletého režiséra jsem něco podobného nečekal – a proto jsem tak nadšený a proto si myslím, že je to jeden z jeho nejlepších filmů vůbec. Damon s Affleckem se vrátili pod Willu Huntingovi ke společné scenáristice, což je na jednu stranu radostná zpráva, na druhou smutná v tom, že to trvalo tak dlouho. Protože tenhle scénář je skvělý a během let jejich nečinnosti jsme takových mohli dostat daleko více. Ten film už zřejmě nikdy neuvidím (nebo možná jednou po velmi dlouhé pauze), ale rozhodně ho můžu jen doporučit. Je to pecka. A navíc, byť zakořeněná ve středověku, naprosto aktuální.

Můžu na to nadávat, ale stejně jako Sidney se do Woodsboro vždycky vrátím. A i do kina, ve kterém jsem viděl všechny díly kromě prvního (který jsem ale zase viděl určitě desetkrát). Aniž bych si to uvědomoval, tak málokterá frančíza mě životem provází právě jako Vřískot. Takže pokud  v sobě máte nostalgickou dušičku, ten film byl napsaný právě pro vás. Nový Vřískot nepřináší nic nového, spíše pokračování starého, ale kdo z nás toužil po něčem jiném? Je stejně ironický jako předchozí díly, na meta úrovni glosuje pravidla žánru a nebere se vůbec vážně (motivy pro vraždy se tak s každým dalším dílem šplhají do čím dál většího absurdna). Tady jde především o předání pochodně další generaci, která bude variovat a variovat tak dlouho, dokud nás to bude bavit. A pořád nás to naštěstí baví. Strašidelně moc. Wes Craven je v pánu, ale nastupující režisérské duo drží otěže strašidelné série tak pevně, že zapomenete i na těch pár  nelogičností. Z hlavních postav jsou vedlejší, a tím pádem se značně zvyšuje riziko, že se některé z nich nedožijí happy endu. Což v případě slasher žánru málokdy znamená THE END, ale většinou právě TO BE CONTINUED. A já – i když budu nejdřív předstírat, že mě to už unavuje --  budu určitě zase u toho.

Utrpení bohatého Werthera. Dravý právník s tváří Harrisona Forda je postřelen, jeho mozek se zresetuje a on přichází na to, že chce žít jiný život než ten dosavadní. Naneštěstí pro  nás jako diváky nemá jeho volba  oporu v náhlém prozření, ale pouze v události a následcích, které nemůže nijak ovlivnit. Obvykle neřeším miscasty, ale v tomhle případě mi bylo Forda vyloženě líto – ve fázi žraločího právníka byl skvělý, když měl ale přepnout do dospělého člověka s čistou duší, narazil na své herecké limity. A rozhodně to není pěkný pohled. Ta bezradnost z něj totiž doslova sálá – a ne, tvůrčí záměr to nebyl. Podobně laděný příběh musí stavět na emocích - ty ale nepřicházejí. Těžko řešit existencionální otázky v prostředí exkluzivní adresy na horním Manhattanu v apartmánu o rozloze tří rodinných domů. Takto z pohledu Hollywoodu vypadá krize a skutečný život. Respektive si jej takto představoval tehdy třiadvacetiletý JJ Abrams. Buďme vděční za to, že časem dospěl. Jsou filmy, co s roky zrají. V tomto případě tomu tak skutečně není. Ten film možná počítá s tím, že jsme všichni jako hlavní hrdina: s kulkou v hlavě jsme přišli o některé funkce mozku.  Je mi líto. Nepřišli.

Načančaná nuda.  V okamžicích, kdy nechává Wright mluvit hudbu a přizpůsobuje střih jejímu tempu, mají scény správný drajv. Ale že má Wright cit pro rytmus, už víme – na horroru by ovšem taneční scény neměly být tím nejzajímavějším. Ten film postrádá atmosféru, nosný dějový oblouk nebo prokreslené postavy. Jde pouze o žánrové cvičení, jehož značnou část jsem prozíval, a ke konci – to přiznávám hodně nerad – přeskákal. Podobně jsem se cítil už u Baby Drivera, ale tam hrála hlavní roli právě ta hudba, takže to mělo po většinu stopáže šťávu. Problém nastal  v klidnějších pasážích, kdy Wright ztrácel půdu pod nohama a měl přejít do módu vypravěče. V Poslední noci je tento nedostatek ještě znatelnější. Wright má zajímavé nápady, ale selhává, když jim chce vtisknout celovečerní formu. Zřejmě se u toho velmi baví, ale s okolím už je to horší. Obávám se, že se nám tu nevyrýsoval další ultra-talentovaný filmový geek z ranku Tarantina, ale spíše další Rodriguez, což asi není úplně dobrá zpráva.

Abych byl zcela upřímný, tak jsem od spisovatele a divadelního režiséra Patrika Hartla čekal takovou tu klasickou českou taškařici v podobě slepence nenavazujících scén, pitvořících se herců, laciných kulis a povinné účasti Jiřího Langmajera. Nakonec se naplnilo pouze to poslední. Prvok, Šampón ... je filmem, který NĚCO říká. To NĚCO nemusí mít vždy formu pěsti mezi oči, někdy stačí jednoduchá pravda o tom, že na téhle planetě žijeme jenom jeden život a není důvod ho jenom tak promrhat (aka nestat se „sráčem“). A navíc to NĚCO říká atraktivním způsobem a souvislým příběhem, což v našich českých poměrech už téměř vymizelo. Našel bych mnoho styčných ploch s dánským CHLASTEM (chlapská krize a způsob jejího řešení), který je levelově sice úplně jinde, ale i tak to působí jako zjevení. Nejvíc mě překvapil fakt, jak zručně Hartl film natočil. Scény nejsou statické – naopak, kamera je vždy v pohybu a hledá zajímavé úhly pohledu. Čtveřice hlavních herců se zdánlivě jeví jako sázka na jistotu, ale i to může lehce selhat. Jenomže Hartl i „své“ herce vede pevnou rukou a dostává z nich přesně to, co potřebuje: ubrat v dramatických momentech, správně hláškovat a ve chvílích situační komiky trochu přidat. Takže za mě velká spokojenost a jedno z největších překvapení posledních měsíců. Díky moc. I za ty cameo roličky na západní způsob, které jsou sice v rámci českého rybníčku trochu podceňovány, ale v tomto případě fungují bezvadně.

Kdo by to byl čekal, že se z Adama McKaye stane časem přední americký satirik, kterému je z aktuálního životního stylu očividně šoufl? Během první hodiny jsem to musel několikrát stopnout a rozdýchávat, protože mě rozčilovala ignorance a tupost postav, které ve svých rukách soustředí veškerou moc světa. Tahle kritika dnešní společnosti míří do černého a dokonale vystihuje, proč to s námi může dopadnout špatně (globální oteplování). Dvě a půl hodiny je moc, určitě se dalo stříhat, ale to už je na Netflixu ohraná písnička, která stejně nenachází potřebného adresáta. Lawrence je výborná (svým hereckým projevem až k nepoznání), ale hlavním králem je DiCaprio, který si svého vědátora (na způsob Leonarda z BBT) dává s takovým gustem a mistrovstvím, že na plátně nemá konkurenci. Takže za mě na konec roku nečekaná pecka, kterou jsem si skvěle užil, i když mě její premisa před pár měsíci ještě vůbec nezajímala.

Naposledy přišel s podobnou žánrovou hrou Rian Johnson, když napsal a natočil Brick (Zmizení, 2005). The Kid Detective staví také na kontrastu „hard-boiled“ školy a světa teenagerů, který je tentokrát nazírán přes optiku přestárlého dětského detektiva, který si postavil kariéru na ukradených penálech a cukrovinkách. Když pak přijde první případ vraždy, je jasné, že tahle záhada bude drsnou vstupenkou do světa dospělých, který namísto toho, aby vás podržel, potopí vaši hlavu ještě více pod hladinu. Evan Morgan dokáže vystavět zábavné situace, kdy vezme důvěrně známou ingredienci, a pak s ní uhne překvapivým směrem (viz sledování cizím autem)  – úplně ho vidím, jak se touto hrou s divákovým očekáváním při psaní bavil. Těch devadesát minut v podstatě shrnuje celé dospívání: začíná jako lehkonohé žánrové cvičení, postupně přikládá pod kotlem a nakonec graduje hořkým koncem, jasně deklarujícím, že dospělost je (někdy) drsnou splátkou dluhu za dětskou bezstarostnost.