Antek

Soukromý detektiv s Touretteovým syndromem. Samotná premisa zní dost bizarně a manýristicky s jednoznačnou snahou se nějak odlišit. Když ale film začne, na veškeré předsudky zapomenete. Abyste se dobrovolně prodrali špínou, musíte do ní vkročit s někým, na kom vám záleží. A Lionel Essrog (aka Norton) tento předpoklad naplňuje do puntíku, což je pro další kroky v jeho vyšetřování naprosto klíčové. Z plátna jde cítit, že tohle je Nortonův srdcový projekt: Norton herec šlape na 100% (a znovu dává vzpomenout, jak výjimečný herec to je a jaká je škoda, že už nedostává tak velké možnosti jako kdysi), a Norton režisér se 100% soustředí na postavy a podřizuje jim celou show. Takže nečekejte žádné finesy, které by vás z dění zbytečně vytrhovaly. Tohle je poctivá noir kriminálka s příchutí Čínské čtvrti a se správně zašmodrchaným příběhem, na jehož konci vaše duše shoří, nebo dostane novou šanci. Před zhlédnutím bych nevěřil, že to řeknu, ale už teď vím, že do Temné tváře Brooklynu jednou určitě rád znovu vzhlédnu.

Čtvrtá porce popové filozofie a zároveň taky happy end, o který jsme byli posledně okradeni. Čtvrtý Matrix vzbudil kontroverzi už v okamžiku, kdy jsme o něm věděli minimum. A jelikož se všichni pohybujeme ve stejné éře, tak nějak jsme podezřívali, že za tím vším stojí obvyklá nostalgická ždímačka (nostalgie se někdy rovná také slušnému zisku), jak je v poslední době zvykem. Z tohoto důvodu už jsme dostali dalšího Vyvoleného nebo Blade Runner - a další jsou na řadě (Krotitelé duchů nebo poslední Jurský park). Možná, že nakonec za tím peníze hráli nějakou roli, ale rozhodně bych neupíral čtvrtému Matrixu to, že se jedná o ryze autorský film (hlavní inspirací byla smrt režisérčiných rodičů) – je organicky propojen s původní trilogií a také jde svou vlastní cestou (čímž náš ještě víc popuzuje) stejně jako například Skleněný od Shyamalana. Jasně, nemusí nám to vždycky úplně vyhovovat, ale kdo má větší právo naštvat diváky, než samotný tvůrce (George Lucas o tom ví své) jednoho z nejprogresivnějších sci-fi snímků naší doby? Podobně vztyčeným prostředníčkem už byly dřívější dva sequely, kdy jsme také dostali úplně něco jiného, než jsme čekali (ale čas rány zahojil – i když bych stejně byl nejraději, kdyby původní Matrix zůstal osamocen). Stejný osud snad čeká i Vzkříšení, love story s meta duší a filozofií, o které zase budeme dlouze diskutovat.  Wachovski umí vyprávět, některé její vysvětlovačky jdou možná až moc na lopatu, ale nápaditou práci s obrazem a vizuálem jí nelze upřít. Horší už je to s postavami: sourozenecké duo Wachovských bylo vždy spíše projektanty příběhů (podobně jako Nolan), než režiséry s dramatickým zápalem (a důrazem na psychologii). Ve výsledku je tak postava Trinity hrubě nedokreslená (to ostatně byly vždy), a ten lepší z ústředního hereckého dua tak nemá co hrát. Keanu Reeves pak se svým omezeným hereckým rejstříkem působí v některých okamžicích toporně, ale na to už jsme si přece zvykli ( = má charisma a umí ho prodat). Oběma jim to kope o poznání pomaleji, ale to už tak nějak k matrixovské reflexi patří. Hrdinové zestárli, jsou pomalejší, ale pořád stejně každému nakopou zadek. A to zřejmě platí i o režisérce tohoto předem odsouzeného projektu, který už svým prvním pokračováním sežral sám sebe.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #8: Robert Towne byl svého času považován za jednoho z nejlepších scénáristů ve filmové branži. Jeho dialogy měly říz a správnou pointu. Jenomže v tom právě spočívá problém se skvělými scénáristy nebo obecně lidmi, kteří rádi pracují se slovy: už o něco méně obratně pracují s filmařskými postupy. Takže zatímco vizuálnější režiséři rádi text upravují (respektive umazávají), aby mohli vyprávět obrazem, scénáristé/režiséři rádi vysvětlují skrze promluvy postav a ke svým textům jsou víceméně macešští. Ostatně Towne se tím ani netají, když celý film začne dialogem, který se odvíjí na pozadí černé obrazovky a úvodních titulků. Jako by nám říkal, že tady půjde více o slova, než o akci. A toto své úvodní prohlášení naplňuje do puntíku. Takže hlavní postavy mluví a mluví, zatímco se mění prostředí. Mluví doma, mluví v restauraci, mluví v autě, mluví v kanceláři, mluví na lodi a tak dále a tak dále. Někdy dokonce dojde k propojení (například nádherný západ slunce a dialog Rusella s Gibsonem na houpačkách), které dává pocítit, jak by to celé mohlo být ještě o třídu lepší. Ten film rozhodně je dílem umělce, nikoliv prázdným kalkulem: ať už z pohledu výpovědi (Towne do něj obtiskl své tehdejší problémy se starým přítelem Jackem Nicholsonem, se kterým se tahal po soudech), tak filmové inspirace (celé to působí jako pocta filmům ze 40. let, kdy muži byli ideální a ženy buď Mrchy, nebo Trofeje). Navíc je ze snímku cítit i potřeba vypovídat se z frustrace, které Towne cítil jako scénárista, jehož neustále někdo o něco žádá (stejně jako Gibsona v roli dealera drog). Tequila Sunrise je tak filmem, u kterého sice tušíte, že člověk za kamerou je velice chytrý a meta, ale není ve vašich silách to úplně docenit. Hlavní herecké trio je moc fajn (Michelle Pfeiffer si s rolí Trofeje poradí naprosto hravě a vtiskává jednorozměrné postavě uvěřitelnost, což rozhodně nebyl lehký úkol), Raul Julia všepohlcující a ta snaha nejít divákovi v ústrety sympatická. Pokud si dáte tu práci a zasadíte film do určitého kontextu, získá tím další dimenzi  – jenomže to by po divákovi neměl tvůrce nikdy chtít a ani to předpokládat. Je to prostě tak, že mezi výjimečným tvůrčím záměrem a výjimečným tvůrčím výsledkem je hodně dlouhá cesta, kterou se ne vždy podaří ujít. PS se spoilerem: Navíc, když vám celý film producenti zkazí happy endem, který je tak okatě nesmyslný (a zbytečný), a tolik v rozporu s veškerým směřováním, že to fyzicky bolí.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #7: Co napsat o tvarohu, který není ničím výjimečný, ale svůj úkol splní? Zaženete hlad, ale příště už ho zřejmě nevyhledáte a raději si připlatíte za něco kvalitnějšího. New Year’s Eve je typickým příkladem komerční kinematografie, se kterou je zámořská produkce často spojována. Neurazí (možná), ale nenadchne (určitě). Funkčnost emocí se v něm dá počítat pouze na vteřiny, a když k tomu vzácnému okamžiku dojde, je to především zásluha herců, kteří dokáží z povinných replik vyždímat něco navíc, než nějakým hlubokým prokreslením postav. Abych splnil svůj hlavní záměr, proč jsem do toho šel: Michelle Pfeiffer to ve filmu sluší. Svým charismatem a šarmem předčí i o generace mladší herečky. Její příběhová linka není výjimečná ničím jiným, než právě jí samotnou. Ale možná o to šlo. Akceptovat roli starší ženy a dát tak svému publiku na srozuměnou, že stárnutí se nevyhýbá ani Hollywoodu, který se nám to snaží už desítky let falešně namluvit.

Jako proč ne. Spíš právě naopak. Spectre jsem nedokoukal, protože když si nahý Bond vlezl za Monicou Belucci do sprchy, aniž by to ona věděla, cítil jsem hodně velkou nervozitu. Tohle už bylo prostě out, nacházíme se úplně v jiných časech, a je třeba si to uvědomit. To, že i promiskuitní Bond dokázal dospět a vnímat ženy více než jen jako objekty, je pro mě silným signálem, že se doba vážně mění (teď aby se jen změnil tento postoj nejen na plátně, ale i za ním). Ale nebojte. Nový Bond je pořád především chlapeckým dobrodružstvím nabitým akcí, rychlými auty a vtipnými hláškami v okamžicích, kdy by normální smrtelník jenom zdrhal pryč a doufal, že na něj ten drolící barák nespadne. Co povyšuje poslední díl Craigovy pentalogie nad průměr, jsou emoce, které jeho představitel zvládá prodat na jedničku (a jasně ukazuje, že ze všech Bondů je také ten nejlepší herec). A pak taky ten závěr. Funguje skvěle. Se správnou mírou patosu se Bond odporoučí jedinou možnou cestou a dává tak šanci novým proudům, které vlajkovou loď šovinismu natírají moderním lakem a poskytují šanci přežít. Ne, pro Bonda skutečně „není čas zemřít“. Je to spíše k „čas znovuzrození“, který byl využit na maximum.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #1: Tímhle to začalo. Měl jsem volný večer a pouze omezenou databázi filmů. Volba nakonec padla na tento film, protože jsem si ho pamatoval jako povedenou variaci na Hitchcocka a měl jsem chuť na něco napínavého. A když jsem si ho pustil, uvědomil jsem si, že jsem v něm kdysi neviděl spoustu věcí. Jasně, ten film je Zemeckisovou poctou Hitchovi a zároveň i takovou technologickou hračkou, kde zkoušel nové postupy (hlavně v oblasti „nenápadného“ CGI) – ale především je to feministický film, což pro mě bylo více šokující než všechny ty twisty. Je to film o tom, jak se muži dívají na ženy, a jak se ženy od mužů musí v určitém kontextu osamostatnit. Není to totiž film, který by stál na Fordovi – je to film, který stojí na Pfeiffer. Tedy film o ženách stojící na ženě. A ta v žádném případě neselhává, a dokáže prodat i tu nejobtížnější situaci, kterou jé scénář klade pod nohy. Tady jsem poprvé zaregistroval, že Pfeiffer nebyla jenom krásná (což bylo v mém dospívání hlavní kritérium), ale i zatraceně nadaná (a jak jsem se pak dozvěděl v několika rozhovorech, také velmi oduševnělá, což už je až nadpozemská kombinace), když se její talent dokázal prosadit v podobně laděném filmu. Takže ano, všechny ty lekačky a napínavé scény stojí určitě za to (vana je legendární – balancuje možná na hraně parodie, ale za mě ji nepřekročí), a i po letech na mě fungovaly naprosto precizně ... ale paradoxní na tom je fakt, že TOP scénou pro mě zůstala večeře s jiným manželským párem (naprosto nenapínavá), kde se snoubí všechny ty ingredience, které jsem zmínil výše: mužské vnímání ženského světa, ženská citlivost a nesmírný herecký talent hlavní představitelky. Možná že hlavně díky ní je „What Lies Beneath“ příběhem o ženě, která zjišťuje, že v jejím životě není všechno tak skvělé, jak se zdálo, a že je čas vzít si zpátky ztracený kus sama sebe.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #2: Ten film jsem shlédl v letadle z Maroka, když jsem po letech znovuobjevil talent a krásu Michelle Pfeiffer, a rozhodl se, že bych mohl podniknout důslednější exkurzi po její filmografii. V marockém Netflixu to byl její jediný dostupný film, takže jsem si ho uložil do offline. Na ten film bych se zřejmě jinak nikdy nepodíval, což bych zpětně hodnotil jako chybu. Je to melodrama klasického střihu, ale někdy si musíte najít čas i na takové filmy. Nebudu nic prozrazovat o ději, protože hlavní pozitivum tohoto příběhu je jeho postupné rozkrývání (nejedná se o žádné twisty, ale prostě je ten příběh fajn a vyplatí se nevědět moc dopředu) – možná jenom řeknu, že hlavním tématem je RODINA, což je pro mě vždycky silný motiv. Některé scény jsem si tak užil možná o to silněji, protože jsem se do nich sám projektoval. Čemu chci ale věnovat speciální odstavec je výkon Michelle Pfeiffer, protože tohle bylo zřejmě její nejsilnější období, a i když scénář není z těch nejvypilovanějších, její ztvárnění role obyčejné matky je skrz naskrz autentické a pohlcující. Dokáže ve vás vyvolat emoce jak v těch nejvypjatějších momentech, tak v těch intimnějších, kdy se všechno důležité odehrává pod povrchem. Je ospravedlnitelné, když herce míjí nominace na herecké ceny jenom za to, že podávají skvělé výkony v průměrných filmech? Těžko říct. Pozor SPOILER!: Čeho je v jinak příjemně plynoucím filmu škoda, je rozhodně samotný závěr, který svou „jednoznačností“ nedává prostor pro realistické a plastičtější vyústění. Je to klasický hollywoodský konec, kdy se vyprávěnka z předměstí dobere svého vytouženého finále a všichni jsou opět šťastní. Zamrzí to o to více, když víte, že Michelle Pfeiffer jako jedna z producentek bojovala za více nejednoznačný konec, ale studio mělo prostě jiný názor. Hollywood zkrátka dokáže někdy načrtnout zajímavou skicu, ale v drtivé většině případů ji pak chce vybarvit výraznými barvami, aby nezůstalo pochyb o tom, že filmové plátno je pro pohádky, nikoliv pro opravdové příběhy.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #6: Zvláštní bizár. Film z ranku těch, kteří si zřejmě velmi užívali ti zasvěcení, zatímco na diváky zbyla podivná pachuť v ústech. Nějak se nedokážu ubránit dojmu, že v tom filmu zůstala ukrytá nějaká výpověď o světě, ve kterém se Jonathan Landis pohyboval, ale vlastně netuším, jestli tam něco takového skutečně ukryto je. Začíná to ale více než dobře. Jeff Goldblum trpí insomnií (k čemuž se výborně hodí jeho neustále vykulené oči, jejichž únava je hypnotizující), je tak uvězněný ve světě bdělosti, aniž by tento svět alespoň trochu držel ve svých rukou. Jenomže zásadní problém spočívá v tom, že jeho postava neuchopí svůj osud do rukou ani v okamžiku, kdy by tak učinit měla. Jak správně řekl Jack Nicholson, když mu tu roli nabídli: „Ten chlap nic za celý film neudělá.“ Hlavnímu hrdinovi tak všechno spadne do klína bez větší námahy, zatímco kolem něj se střílí, nadává a diskutuje (a celý tehdejší Hollywood se producíruje po place v nekonečné řadě cameo roliček). Tvůrčí záměr? Těžko říct. Ale já jsem pro Jonathana Landise nikdy slabost neměl, spíše jsem jeho úspěch nikdy nepochopil (i ten Americký vlkodlak je pro mě nepochopitelný, na tom filmu jsou geniální pouze efekty, na kterých Landis podíl neměl), takže to za tvůrčí záměr považovat nemůžu. Pokud to měl být film o „probuzení z letargie“, tak je tam toho zoufale málo. Spíše je to film, ve kterém se ženy bezdůvodně odhalují, padají k nohám chlapům, kteří pro ně nic neudělají, a štěstí je ztělesněno pouze penězi. Taková „male fantasy“, která patří pouze do doby, kdy něco takového mohlo vzniknout. A jsem rád za to, že už to tam zůstane.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #5: Pamatuju si, že jako kluk jsem ten film hltal – zřejmě i z toho důvodu, že tenkrát prostě byla jiná doba a k filmům jsme se dostávali hodně obtížně, takže jsme byli vděční za každý střípek tehdejšího filmového světa. Dnes, na konci roku 2021, vidím spíše nedostatky, než nějaké okouzlení. Ten film hrozně zestárl, ať už choreografií soubojů, syntetickou hudbou nebo stavbou příběhu. Nostalgie je ovšem mrcha, a tak si nedovolím své původní čtyřhvězdičkové hodnocení snížit více než o jednu hvězdu. Ona totiž v roce ’85 cestička fantasy žánru nebyla úplně prošlapaná, a i za to platí Donnerovi vzdát hold, protože se snažil ten film dostat na plátna několik let a boj neskončil, dokud ho nevyhrál. Máme tu osmdesátkového Ryana Reynoldse v podání Matthew Brodericka, kterému je asi úplně jedno, zda hraje postavu z moderního nebo středověkého světa – prostě ji hraje jako Matthew Broderick, mění se jenom oblečky, grimasy zůstávají. A pak je tu ta romance. Těžko uvěřitelná, protože o ní vlastně nic nevíme. Blonďatý (a pro roli příliš starý) Rutger Hauer se snaží zlomit kletbu a setkat se svou milovanou Michelle Pfeiffer. Ta opět dokáže na velmi malém prostoru, že v sobě ukrývá daleko větší možnosti (což nám všem později několikrát dokáže) – tady je vyloženě na okrasu, ale vyždímá z toho maximum. Shrnuto, podtrženo. Ten film v dnešní době už moc nefunguje. Dnešní fantasy pohádky jsou zkrátka už více sofistikované a mají výraznější tempo. Ale pokud dokážete přepnout svou hlavu do osmdesátkového módu, možná si to ještě dokážete užít.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #4: Roztodivné překračování žánrů. A záleží čistě na vás, zda vás ta roztodivnost bude vytáčet nebo okouzlovat. Pro mě to bylo v prvé řadě okouzlující, a to díky naprosto přesné Michelle Pfeiffer, které uvěříte i to, že se zakouká do geeka v podání Matthew Modine. Celé to působí jako příběh sepsaný Davem Barrym: groteskní postavičky motající se ve svém mikrosvětě, o kterém nám ke konci neřeknou v podstatě nic, protože není ani tak důležitý ten mikrosvět, jako spíše najít své vlastní štěstí v řadě tragikomických scén. Jak už jsem říkal na začátku, já si celou tu podivnou podívanou hodně užil hlavně i proto, že jsem vůbec netušil, kam se má celý příběh ubírat. A ta jedna hvězdička nad průměrem, kterou jsem se rozhodl přidat, je taky za citlivě zachycenou atmosféru New Yorku (top scénka s Modinem a pouličními zpěváky).  Demme rád rozostřoval hranice, rád si hrál, a tady se mu to zřejmě povedlo ze všech jeho pokusů nejvíce.