Sipora

"Láska je životem ženy a epizodou v životě muže." To je citát Jeana Paula, na který jsem si vzpomněla v posledních dvaceti minutách filmu.

Zřejmě podobenství o tom, že nezáleží na tom, čeho se odříkáme, ale na tom, za co bojujeme. Sterilní obraz jakoby celý politý dezinfekcí - jako vystřižený z reklamních letáků na digitální fotoaparáty a kamery. Forma zpracování má blíže k počítačové hře než k filmu. Ovšem - vše je možné. Já jsem však staromilec, tak mi to vadí. Úsměv Juliette Binoche je neodolatelný a snad každý z nás by potřeboval takovou dobrou vílu ve svém okolí. Alespoň že si po ní můžeme sáhnout do té krajiny za zrcadlem, jíž je tento film.

Mohutná historická freska, která musela stát strašně peněz. Na některých filmech se čas nepodepisuje, na některých ano. Potopa patří do té druhé skupiny (věrnost knižní podobě zdaleka není vše); tak starý film a je teprve z roku 1974! Myslím, že je to dáno i tím, že jsem film viděla s českým historizujícím dabingem, zatímco originál zní ve skutečnosti o poznání lépe. Proto hodnotím více body, než jsem původně měla v úmyslu. Ten historický obraz je velkolepý a věrný, a herecký výkon Daniela Olbrychskeho taktéž.

Příběh krásný. Avšak příliš mnoho nepravděpodobností (především co se týče poměrů v koncentráku a sladkobolných extempóre hlavního hrdiny). Přesto je to film velmi milý. Po jeho zhlédnutí mi můj 3 - 4 letý syn začal říkat: "Dobrý den, princezničko!" Tomu se opravdu nedá odolat!

Skutečnost je horší než nejděsivější sen. To rozhodně platí pro události v Katyni, Ostaškovu či ve Starobělsku. Režisér velmi cudně popisuje události v několika rodinách, kterých se tragédie citelně dotkla. Za to jsem mu velmi vděčná, protože kdyby se scénář zaměřil na jeden jediný osobní příběh, ztratil by film výpovědní hodnotu, o kterou zde musí jít především.

Pro ženy stále aktuální příběh. Nesezdaným párům se už sice dávno hlavy netrhají. Ale ženy pořád zažívají ten zásadní životní předěl, kdy se z dívky plné nadějí ve šťastnou budoucnost mění v smutnou, utahanou a dětmi obklopenou ženskou ve starostech očekávající zítřek. A kam najednou zmizela ta krásná, veselá a vtipná Sue (Anna, Marie, Kateřina, Anežka, Helenka, Karolína, ...)?

Práci režisérky hodnotím na 5 hvězdiček (udržet kontinuitu, soudržnost příběhu po dvacet let - to je nadlidský výkon); celkově hodnotím na 4. To kvůli pocitu z hlavního hrdiny, té ztracené existenci, která podle svých slov miluje svobodu; žít v ní neumí, a tak jí nezbývá nic, než hledat ji za mřížemi - třeba ve svém exhibicionistickém psaní (sic). Ve vězení je přece nakonec vždycky nejlíp. Protože tam je to jasné, vypočitatelné, nalajnované. René je prototyp doživotního obyvatele Valdic, Slavkova, Borů, ...

Zcela depresivní ladění snímku ještě více umocňuje zachycení listopadového deštivého počasí ve městě. Obdivuji, jak režisér prostě a přesně vystihl atmosféru krize a s ní spojené vzdouvající se apokalyptické revoluční nálady, které se 10 let poté stávají skutkem. Je to Kabaret bez jediného náznaku radosti či alespoň opileckého veselí.

Ráda se dívám na filmy, které jsem viděla v dětství a nezapomněla jsem na ně. Tenhle k nim patří. Tehdy mě zaujala ta obrovská koule, která bourala staré domy a nyní mi došlo, proč tam ty záběry s ní byly. Ta tvrdost a neúprosnost, se kterou je ničeno všechno to krásné, co tu kdysi bylo. Platí to jak o domech, tak o vztazích.

Takový nadějný film. Přesně ten druh umění, co se zavděčí všem.