Sipora

Jeden z těch filmů, na které se člověk dívá jinak ve dvaceti a jinak ve čtyřiceti; ve dvaceti plný ideálů, s touhou změnit svět a všechny ty staré zkorumpované a bezcitné páprdy vyhodit do povětří; ve čtyřiceti, obtěžkaný zkušenostmi toho, jak to ve světě chodí, musí Marka vidět jako úplného blázna. Podle mě je to velmi povedený film vypovídající o duchu doby, kdy se studenti bouřili a většinová společnost nechápala proč. Proto je perzekvovala tím nejhrubším způsobem (viz nehorázné policejní násilí ve filmu). Zabriskie Point si pro sebe soukromě překládám jako Bod obratu - tam se děje láska, tam se rozhodne Mark vrátit zpět tam, kde ho čeká smrt, tam nabývá příběh rozměrů antické tragédie, a to všechno v existenciálním dusnu, které umí Antonioni tak dobře navodit.

Minimálními prostředky bylo dosaženo maxima; věrnost předloze byla zachována. Člověk si až oddychne, že zlo zůstává zlem a dobro dobrem, a není pak nutné, aby se proplétal v rozličných postmoderních nejednoznačnostech a dvojsmyslech; i přechod mezi dobrem a zlem je jasně ztvárněn postavami ubohé Lucy a statečné Míny.

V souvislosti s tímto filmem bych chtěla pouze upozornit na cennou studii Evy Struskové Film Ghetto Theresienstadt 1942 (čas. Iluminace 2009, č. 1; s. 5nn), která zevrubně mapuje cestu filmových záběrů filmu, který se v Terezíně v letech 1942 a 1943 natáčel, až po jejich fragmentaci a postupnou ztrátu (některé záběry uloženy ve Švýcarsku a některé ve filmovém archivu v Polsku, některé v izraelském muzeu holocaustu Yad Vashem); na základě těchto zachovaných fragmentů a s využitím skutečnosti natáčení druhého, propagandistického, filmu z Terezína (1944/45) byl vystavěn scénář Transportu z ráje, jenž je zároveň syrový a zároveň do detailu umělecký (typický to znak české nové filmové vlny).

Vůně Orientu jak to umí pouze PPP. Pasoliniho obsese v neustálém zobrazování nahých mužských těl občas nudí. Nutno ale připustit, že film vychází z předlohy, která k tomu přímo vybízí. Nelze opominout filozofickou stránku díla, kterou zosobňují dva putující umělci Rublevova stylu ( s tím rozdílem, že Rublev vzdával ve svém díle úctu jedinému křesťanskému Bohu, kdežto dva poutnící z Pohádek vzdávají úctu krásám světa). V kytici stále zaznívá hlas Toho, který všechno ví a promlouvá tu ústy žen (krásná otrokyně, moudrá Azíza, věčná svůdkyně a vražedkyně mužů Burdur), tu ve snech mužů (královský syn z Nepálu, který na lodi vyplul naplnit svůj osud, aby nakonec odmítl všechny světské pocty a stal se posledním z bezejmenných). Tento, dejme tomu vnitřní, hlas nejsme zvyklí vnímat a pokud jej někdo zaslechne, tak o tom raději pomlčí, aby nebyl pokládán za psychotika. Ještě jedno poučení Pohádek - štěstí nelze spojovat se světskou mocí a vnějším úspěchem; schovává se v prachu cest.

U tohoto filmu mě odjakživa rozčiloval fatální spád děje, v němž kvůli několika průměrným vrtákům umírá opravdový hrdina. Jako ze života - nedá se dopočítat, kolikrát jsme sami těmi průměrnými vrtáky.

Často v literatuře i ve filmové tvorbě citovaný film; v dnešní době vyznívá sice poněkud naivně, ale pořád je to skvěle a poctivě odvedená práce.

Opakující se hypnotická jízda na kole, černobílé nápisy, neotřelé herecké tváře. To je jen několik premis a nápadů tohoto filmu. Rozhlasová dikce Emila Vrtbaty mi poněkud připomíná hlas jednoho z mladých intelektuálních redaktorů českého rozhlasu. Film je pro mě novým uměleckým svědectvím o době, v níž se lámaly charaktery. Je potřeba si tuto dobu připomínat, abychom věděli, jací jsme byli a jací již být nechceme.

Hodnotím film pěti hvězdičkami pro jeho neopakovatelnou atmosféru. Po zrušení ženských řeholí v Čechách se vrací bývalá jeptiška domů - na svůj rodný statek, který se zatím stává obětí kolektivizace (statkář Konvalinka raději zastřelí všechny své krávy, než aby je musel dát státu, a nakonec zastřelí i sám sebe); je večer a noc 24. prosince a Jana Brejchová jako statkářova dcera a bývalá jeptiška svou duchovní silou pohne místního ustrašeného faráře (Josef Kemr), aby sloužil půlnoční mši, což je v té době přísně zakázáno. Celá vesnice se vydá do kostela procesím, v jehož čele jde jeptiška - cestou žehná těm, kteří o to žádají a z úst jí vychází jen samé stříbro. Očividně svou duchovní silou stojí nad rezignovaným vesnickým farářem, kterému si dovoluje vměšovat i do půlnoční liturgie. Obyčejnému lidu je vše jasné - je svatá, což se zdá stvrzovat i její mučednická smrt. Po zhlédnutí filmu nelze nevzpomenout na Jasného Všechny dobré rodáky, kteří pojednávají o stejné době a o podobném vesnickém prostředí, avšak z úplně jiné perspektivy. Tam jsou všechny postavy detailně zpracovány, to samé lze říci i o propracovaném ději. Noc nevěsty je palba na city a představivost. Všichni dobří rodáci jsou jako výjevy od Breughela a Noc nevěsty je jako madona Murillova.

Jako televizní film skvělé. Nejvíc se mi líbí animace a krásná malá víla spolu s Jeníkem i s jejich až ortenovsky něžným vztahem.

Zase něco jako Čokoláda. Dílo pro dílo. U Čokolády je alespoň od začátku jasné, že jde o fantazii; případ Benjamina Buttona se odehrává v reálném prostředí, ale na dobové reálie nebere zřetel. Hned v "úvodních" (jedná se o první hodinu filmu!) scénách mě zarazilo to bezkonfliktní soužití černých a bílých obyvatel otrokářského Jihu, kde v daném časovém údobí nebylo například možné, aby jel černoch v autobuse spolu s bílými. Ve filmu si s touto maličkostí zjevně hlavu nelámou. Příběh sám o sobě je zajímavý a určitě je schopen klást zásadní existenciální otázky o smyslu života apod., ale v podání Davida Finchera se z něj stává nasládlá, místy nudná, hollywoodská podívaná.