Motýlí čas

Dětský poetický film je tak trochu těžké hodnotit. Zatímco tehdy - ve věku sedmi let - si nejsem jistá, jestli by se mi tenhle typ filmu líbil, dnes mě oslovil. Jenže vzhledem k cílovému divákovi, kterým děti jistě jsou, nemůžu dát víc jak tři hvězdičky. Byť je víla sebevíc roztomilá a pohádková, byť tam hraje moji oblíbení Leopold a Žaneta a z Freonového ducha. Prostě nemůžu. Už kvůli slabému ději, podivným dětským rukám, které se dotýkají víly, a celkovou nedotaženost děje. Dětský film stojí na silném příběhu a ten tu prostě chybí. Ale tyhle moje tři hvězdy, kterými Motýlí čas hodnotím, jsou zasloužené a film určitě stojí za zhlédnutí. (10.01.2012)

Zapomenutý pozdní démant předlistopadové televizní původní dramatické tvorby pro děti a mládež je dědicem nápaditosti zakladatelského filmu tohoto subžánru u nás, jímž je nesporně Týrlové VZPOURA HRAČEK. Vypjatá angažovanost průkopnice je zde více než nahražena poetikou všedního dne, barevným - už ne jen černobílým - zpodobením animovaného světa, jehož loutka se stává zcela rovnocenným partnerem lidských herců. Něžný vztah chlapce a motýlí víly, v němž nalezneme třpytky hlubšího citového pouta zejména u frustrované pohádkové ženičky, je snemv plynutí času ani ne dvouměsíčním. Paleta barev, rozpohybování i těch nejvšednějších věcí našich domácností, ponor do poetické hloubky, pro kterou je námět i scénář vnějšího příběhu jen výchozím rámcem, jsou nezapomenutelné. S posledními záběry tohoto pozoruhodného klasického díla v duchu nejlepších tradic světově proslulé české a československé školy animovaného filmu se okouzleni postupně vracíme znovu do našeho světa. Vracíme se okouzleni i obohaceni. Na douho. (29.10.2010)

Disharmonický dozvuk nesnesitelných osmdesátých let mě vedle toporně vystupujících herců znechutil svou pointou, pionýrským probořením domněle zazděných oken fantazie, po němž už nezbývá nic než doživotně hledat a nenalézat. Z dnešního hlediska se však tato normalizační léčba ideálů kompromisem na počátku devadesátých let jeví jako předpověď. (11.07.2014)

Film plný fantazie... Bylo by to krásné mít svou vlastní vílu, která vám splní každé přání? Co byste si přáli? Ale... lidé chtějí být zase s lidmi a také chtějí sami vytvářet svými vlastními silami něco pěkného, i když nemají zdaleka takové možnosti jako kouzelná víla, která dokáže rozpohybovat všechny předměty okolo vás. To postupně zjišťuje i malý Honzík, a tak přestává veškerý svůj volný čas trávit s kouzelnou Urugu a opět se vrací ke své (poněkud všední) kamarádce Lucce a místo úžasného letadla, které řídí svými kouzly víla, raději sám sestrojí obyčejné letadlo na gumu. Film, který svými barvami a fantazií osloví ty nejmenší děti (naše holky byly nadšené), mě oslovil svými myšlenkami i hravostí. Že především hraná složka není úplně dokonalá, mi pak ani tolik nevadilo. P. S. Honzík pojmenoval maličkou vílu Urugu, ne Uguru. Zajímavé komentáře: sportovec, hous.enka, Sipora, Pavlin. (10.06.2013)

Upraveno v září 2022. Motýlí čas je Pojarovým loutkokouzlením na podstavci struktury reality. Samotný příběh je vlastně neúspěšnou iniciační zkouškou (avšak s obráceným konečným vyzněním). Svět fantazie je zde náhradou a útočištěm pro dětskou duši, jež trpí osamělostí a sžírá se pocitem ublíženosti. Hrátky světa fantazie jsou reinterpretací Paraplíčka a jsou hřejivým balzámem pro citlivou nevinnost. Otázkou nicméně zůstává, zda je ryzí nevinnost v přízemnosti reality skutečně možná, ostatně svět fantazie je vyškemrán a uprošen, a plní nevděčnou úlohu k pobavení, avšak nikoli k rozvíjení osobnosti. Proto je nakonec pro svět fantazie konfrontace s realitou doslova zničující. Motýlí čas je nostalgickou touhou po minulosti i po dětství, ale je zdeformovaná zkušenostmi a obavami. Centrem zájmu je motýlí víla Urugu (hlas Terezy Brodské), vystrašená a přesto vždy laskavá magická bytost, jejímž osudem je rozptýlit chmury jednoho dítka a její skutečná osamělost. Hlavní lidskou postavou je Jenda Řehoř (Luděk Navrátil), chlapec, jemuž schází otcova přítomnost a který není schopen dostat se do kolektivu svých vrstevníků (a to je také jeho největší frustrací). Z dalších rolí: Jendova momentálně odstrčená kamarádka a sousedka Lucka (Kateřina Pokorná), Jendův bezelstný děda (Lubor Tokoš), Jendova na vnější dojem úzkostlivější matka (Kateřina Macháčková), dobromyslný Jendův životní rádce a milovník flóry, profesor Renc (Vlastimil Brodský), k Jendovi nepřívětivý vůdce klukovské party Raška (Josef Hervert), Jendova dosti úzkoprsá učitelka (Jaroslava Kretschmerová), či Jendův veselý táta (Jaromír Hanzlík). Motýlí čas kouzlí s dětskou fantazií, avšak považuje ji jen za chvilkovou náhražku, nikoli za plnohodnotnou součást života (což je svým způsobem u Pojara podivné). (14.05.2017)